Malíř Pavel Šmíd: Jan Balabán mi schází v diskusích, třeba o fašizaci společnosti

Na úvod trochu „politicko-kulturně-geografická“ otázka. Když jste ještě bydlel v Ostravě, jak jste vnímal Opavu? Tahle města se úplně nepotřebují, Opava se na Ostravu dost dlouho dívala (a pořád částečně dívá) jako na pitomé hornické a cikánské město, Ostravané na Opavu zase jako na poněkud zaprděné maloměsto.

Moje první zaměstnání bylo v roce 1983 v Litultovicích nedaleko Opavy, což je rodiště mé maminky. Stal jsem se asi na půl roku „vedoucím Jednotného kulturního střediska“. Mým řídícím orgánem bylo Okresní kulturní středisko, které sídlilo v Opavě na třídě Rudé armády. Mívali jsme tam pravidelné porady o „kulturní politice“ a podobně.

Vidím, že do ostravsko-opavského soupeření nechcete vrtat. V Litultovicích jste pracoval hned po střední umělecké škole, kterou jste dělal v Praze, a v Praze jste znova zmizel v roce 1990 po přijetí na AVU. Přesto, našel jste v Opavě nějaké místo, kde to máte rád?

Nejraději jsem měl park s voliérou, kde lítali papoušci a dole se krčil zlatý bažant. Jezdili jsme z Krnova, kde jsem vyrůstal, buď do Litultovic nebo Životic nebo do Uhlířova. Skoro vždy nám ujel spoj a my šli s hádajícími se rodiči do parku.

Pavel Šmíd: Dětství, 2015.

Městské parky jsou uklidňujícím balzámem na rodinné rozepře, zrovna o tom něco píšu. Kdo vám v Opavě nabídl výstavu? A co na výstavu s názvem Citový neklid vezete? Půjde i o obrazy, které jsme mohli vidět loni na vaší skvělé expozici v ostravské Výstavní síni Sokolská 26?

Výstavu mi nabídla galerie Hřivnáč, bylo to právě pod dojmem výstavy na Sokolské v Ostravě. A musel jsem je hned na začátku zklamat, protože za prvé nerad vystavuji stejné věci a za druhé prostory galerie Hřivnáč jsou pochopitelně jiné. Takže já nebudu předělávat barák, ale pokusím se o jinou koncepci výstavy, a to tak, abychom byli spokojeni oba, já i galerista.

Pavel Šmíd: Bez názvu, 2015.

Reprodukce několika z vystavených obrazů jste mi poslal předem. Fascinují mě vaše plechovky, kečupy a krabice s mlékem, máte více těchto supermarketových zátiší?

Všechny ty plechovky a krabice s mlékem jsou vlastně protiváhou těch figurálních obrazů, které také vystavím. Mají sice svůj vnitřní náboj, ale jejich úkolem je odpovídat na ty obrazy s figurální tematikou. Říkám tomu alikvotní obrazy. Ty vztahy mezi jednotlivými plátny by měly vytvářet ještě jeden mezipříběh – meziobraz, který fyzicky sice neexistuje, ale je tam přítomen. Jeho podobu si určuje pozorný divák.

Pavel Šmíd: Kečupy, 2015.

Tahle poetika všedního dne à la originální „šmídovský štětec“ má v sobě něco dřevního, je to jako když pravěký lovec maloval mamuty, kteří pro něho byli stejně podstatnou denní obživou jako pro nás plný košík v marketu. Úplně vidím, tedy slyším, jak byste právě o těchto obrazech vášnivě diskutoval se spisovatelem Janem Balabánem. Anebo se mýlím?

Jan Balabán nebyl nikdy s mými obrazy srozuměn, tedy pokud žil. Věřím tomu, že bychom si dnes byli blíž. Ale zas ne až tak. Honza šel do sebezničujících sond, kdy taky občas ztrácel nadhled. Ke mně byl laskavý, ale k sobě a nejbližšímu okolí někdy ne. Mrzí mě, že se nikomu z nás nepodařilo mu vysvětlit, že přes všechny problémy světa je někdy lepší se na to vysrat.

Pavel Šmíd: Reklama, 2016.

Balabán si uměl každý nákup v Kauflandu napřed filozoficky prožít někde u piva, mockrát jsem to s ním také zažil. Chybí vám diskuse s přítelem Honzou nad vaším dílem?

Honza mně hlavně schází v diskusích, které se až tak umění netýkají. Dnes tedy krize Evropy, uprchlíci, fašizace společnosti na straně jedné a zoufalá touha pomáhat na straně druhé. Zoufalá píšu proto, že mám dojem, že jsme k ní spíš odsouzeni, než že bychom jí s radostí poskytovali. Zatím tedy v podstatě neposkytujeme nic, ale to abstraktum jsme s Honzou prožívali často.

Pavel Šmíd: Milk, 2015.

Baví vás ještě vůbec malovat? Třeba to „zboží“ na obrazech odkazuje i k jisté únavě. K nechuti hledat stále nová a nová a stále progresivnější témata, která zaujmou. Jak to je?

„Zboží“ na obrazech není zboží. Je to otisk v paměti, setkání s běžnou vizuální realitou – nakupuje se denně. A jenom zvýšená intelektuální pozornost mně občas napoví, že přes toto banální se dá sdělit něco subtilního. Zapomeňme na ironii a sarkasmus. Na obalech kráva líže své telátko, a jinde text mluví o zlatém životě a broskvích.

Pavel Šmíd: Vitae d´Oro, 2015.

Sledujete z Prahy alespoň koutkem oka kulturní dění v Ostravě, tedy hlavně v oboru výtvarného umění? Co vás třeba v poslední době zaujalo?

Teď mě hanba fackuje, protože kromě Alice Nikitinové, o které vím, že vystavovala v galerii PLATO, nevím o současných výstavách v Ostravě nic moc… Tedy vím díky ostravskému příteli Vláďovi Holcovi i díky Ostravanu o mnoha výstavách, ale neviděl jsem je.

A na jakou výstavu by si měli aktuálně zajít Ostraváci, když přijedou do Prahy?

V neděli jedu do Kutné Hory, kde končí čtyři výstavy a já se těším hlavně na výstavu grafik Dalibora Smutného a Aleny Kučerové. Pak je tam Igor Grimich, mladý autor, a já se těším, že zas najdu téma pro svůj blog. V Praze můžu určitě doporučit výstavu Jana Šerých v Hand Kastner nebo Jiřího Petrboka v galerii Via-art.

*

Pavel Šmíd: Citový neklid. Galerie Hřivnáč, Opava. Vernisáž 5. května v 17 hodin, výstava potrvá do 3. června.