Šárka Mikesková přivedla na výstavu do Galerie PLATO i teroristu v klobouku z Bruselu

Coby někdejší spolukurátor Galerie Červený kostel v hlučínském evangelickém kostele si nemohu odpustit připomínku několika dojmů ze dvou výstav Šárky Mikeskové, které jsme v Hlučíně pořádali. Ta první v roce 2004 byla čirou poezií. Čerstvá absolventka sochařiny u sochaře Mária Kotrby (1959-2011) tehdy vystavovala objekty, k nimž jsem měl niternou potřebu psát básně a „kotrbovská“ estetika jejího díla mě nutila přemítat o výtvarném umění jako o trojrozměrné podobě těch nejlepších veršů z díla Jana Skácela nebo Jaroslava Seiferta.

V roce 2011 už bylo všechno jinak. Šárka Mikesková tehdy na podlahu Červeného kostela poskládala zámeckou dlažbu tak, aby mezery mezi dlažebními kostkami vytvořily hákový kříž. Ve městě, které se zatím nedokázalo vyrovnat s nacistickou minulostí otců a dědů, tím spustila skandál, o němž dlouze jednali páni radní, a právě tahle výstava nakonec notně přispěla k zániku celé galerie. On si o to tenkrát koledoval už samotný název výstavy, jenž zněl: Mám v dupě malá městečka.

Z výstavy Šárky Mikeskové v Plato. (Foto: M. Popelář)

V Galerii PLATO samozřejmě Šárku Mikeskovou nikdo zakazovat nebude. Naopak, kdyby tu chtěla vystavit sochy, jež tvořila kolem roku 2004, umělecký šéf PLATO Marek Pokorný by je asi odmítl s tím, že takové nechť nabídne Galerii Beseda, Industrial Gallery či jinému prodejnímu komerčnímu podniku. Vývoj je vývoj, čas nezastavíš a dnešní svět má daleko do básně, shodnou se dnes naštěstí sochařka i její kurátor.

Šárka Mikesková u jednoho ze svých objektů. (Foto: Martin Popelář)

Výstava Šárky Mikeskové v PLATO s názvem Aleluja je docela hustým náporem na psychiku návštěvníka. Už u první sochy nazvané Tvůj kustod se je třeba rozhodnout, zda ve veřejném prostoru zvládneme to, s čím doma nemáme problémy. Totiž sklonit se a nahlédnout přímo do ženského přirození, navíc s vědomím, že čím blíže budeme koukat do intimního místa, tím detailněji se zobrazí náš obličej na nedalekém monitoru.

Jeden z objektů počítá s účastí diváků. (Foto: Ivan Mottýl – 2x)

Na vernisáži se skláněl málokdo. Když jsem k tomu vyzýval přátele, abych tuhle spontánní diváckou performanci zdokumentoval fotoaparátem, se zlou jsem se potázal. „Já určitě ne, najdi si někoho jiného,“ většinou jsem slyšel. Šárka Mikesková prostě ťala do živého hned úvodní instalací, když návštěvníkům položila smršť otázek na tělo.

Z vernisáže výstavy Šárky Mikeskové. (Foto: Martin Popelář)

Podobně ale Mikesková zjitřuje diváky i každou z dalších soch. Skulpturu nazvanou Stav 2014 třeba tvoří žena v odevzdané poloze při milostném aktu (ale dost možná také v poloze mučednice při policejním výslechu), přičemž spodní polovina ženského těla má tvar psa. A zdá se, že psa nadrženého, v každém případě v agresivním postoji. Tahle originální „ostravská sfinga“ odkazuje na domácí násilí, na mučednickou roli většiny žen v ostravských manželstvích, ale je to i apel k samotným ženám, které svůj život dokážou přizpůsobit kdejakému podvraťákovi.

Z výstavy Šárky Mikeskové. (Foto: Martin Popelář)

Přemítat nad dalšími sochami asi na tomto místě nemá smysl. Tím bychom vzali divákům veškerou radost z asi jedné z nejlepších výstav, jakou zatím kurátor Marek Pokorný uspořádal v PLATO, i když uznávám, že k této domněnce mě vede i ostravský patriotismus a hrdost na spolurodačku „aus Hultschin“. Už proto jen prozradím, že divák se v PLATO setká i tváří v tvář pánovi v kloboučku, jehož zná z médií, když s vozíkem na kufry brousil letištním halou v Bruselu, kde vzápětí zabíjela teroristická nálož.

Z vernisáže nové výstavy Šárky Mikeskové. (Foto: Martin Popelář)

A fascinující je i setkání s Botticelliho Venuší à la ostravská halda Ema, pod níž Šárka Mikesková bydlí. Ale víc už ani slovo, dojděte si do Gongu, Galerie města Ostravy PLATO je otevřena denně od 10 do 18 hodin. Aleluja.