Roman Polách: Snad bude mít nový literární časopis delší život než lumík sibiřský

Vysvětlíte čtenářům Ostravanu.cz název nového literárního časopisu, jenž dostal jméno Nereální⁵?

Nereální⁵ je odkaz na adresu Filozofické fakulty Ostravské univerzity, která sídlí na ulici Reální 5. Všechny další interpretace nechám na laskavém čtenáři, který si po zhlédnutí časopisu, jehož představení proběhne tento čtvrtek 28. dubna 2016 v 17 hodin v baru Voliéra, jenž se nachází na dvoře fakulty v Reální ulici, zajisté vytvoří interpretaci vlastní. Sám v úvodním editorialu mlhavě píšu, co pro mě to jméno znamená, ale zdaleka nic nevysvětluju.

Upřímně řečeno, novým literárním časopisem jsem nadšen. Mile mě překvapil obsah i grafika, takže gratulace. Fajne! Oceňuji skvěle naměřenou kombinaci vážného s nevážným, smyšlenky a absurdnosti namíchané s literárně-teoretickými studiemi či s poezií. Odhaduji, že obsah časopisu docela souzní i s vaším pohledem na všední život, je tomu tak?

Za celou redakci děkuju za pochvalu. K otázce. Všichni členové redakce něco společného sdílí, a je to zejména literatura a smysl pro humor. Spojili jsme původní představu „vážného“ bohemistického časopisu, který by měl klasické rubriky, s našimi charaktery, se smyslem pro sarkasmus, sebeironii a nevážnost k stále vážnějšímu světu kolem nás.

Po revoluci vycházely v Ostravě jen dva literární časopisy: Modrý květ v letech 1994-1995 a Obrácená strana měsíce v letech 2004-2006. Všechny ostatní byly a jsou povšechně kulturní (např. Landek a Protimluv) a tahle roztříštěnost jim dle mého hodně škodí. Kam podle vás Nereální⁵ patří v kontextu k jiným literárním časopisům, včetně těch již dávno nevycházejících?

Hlavní rozdíl oproti zmíněným časopisům je ten, že ten náš je vyloženě studentský a víceméně i oborově zaměřený. S kolegy z redakce už jsme nějakou dobu kvasili naše představy, jak by mělo správné studium bohemistiky vypadat. Minulý rok jsme uspořádali setkání všech doktorandů, spolu se Stáňou Schupplerovou jsme organizovali literární festival ČUM a letos jsme pořádali bohemistický večírek a založili tenhle časopis. Je to sice v jistém smyslu naše splněné přání, ale zároveň tímto časopisem chceme motivovat ostatní studenty, aby se nebáli mít literaturu rádi, aby přispívali do časopisů a dělali vlastní projekty. Chceme jim ukázat, že tohle jednoduše není blbost.

Když jsem nastoupil na fakultu, začali jsme někdy v roce 2008 vydávat s bratry Bátorovými časopis Nové břehy, bylo to skvělé, ale jakmile Milan Bátor odešel, nic se tady neuvěřitelných šest sedm let nedělo. S nikým se tady vlastně nejde ani pohádat o verš, o správně udělaný obraz či o název povídky. Nejde to v hospodách, natož v seminářích. A to nás děsí.

V redakci se ale sešla řada literátů, které potkávám na literárních čteních i v hospodách, třeba v Lese. Když už máte časopis, cítíte se jako generační literární skupina? Rád bych, aby tomu tak bylo, protože v Ostravě se od dob literátů seskupených v devadesátých letech kolem hospody Černý pavouk žádná výrazná literární skupina nezrodila.

Jako literární skupina se, bohužel, necítíme. Jestli můžu mluvit za sebe, Matěje Antoše a Stanislava Drastíka, jež považuji za jedny z mých nejlepších přátel, prožili jsme toho navzájem hodně a mám je moc rád. Jistě, občas spolu někde vystoupíme, kecám jim do jejich textů, ale nějaký literární celek netvoříme, na to jsme – i v rámci časopisu – moc velké individuality.

Pojďme k obsahu prvního čísla. Baví mě třeba malé literární eseje o ostravských hospodách, obdobné vycházely už za komunistů v pražském samizdatu Lázeňský host a později v Ostravě v Modrém květu. Kavárnu Atlantik třeba vy osobně popisujete jako nemocnici, v níž vás svírá „pocit jakési chlorové přítomnosti“. Cítím to právě tak, ale neuměl jsem to říci. Do jakých podniků se dále chystáte?

Na počátku rubriky F. X. Kalba, ve které budou vycházet kritické texty o ostravských hospodách a kavárnách, byly především hádky o to, kdo si zabere svou oblíbenou hospodu. Přirozeně jsme se o kritiku několika našich oblíbených knajp hádali, a tak byla situace vyřešena filigránsky Petrem Hrtánkem – budeme vycházet postupně od epicentra, tedy Filozofické fakulty, dále do okolí.

Nebudu předbíhat další číslo, mimochodem opět velice tematicky sevřené a zároveň neposedné, ale těch hospod je opravdu kolem fakulty hodně. Byť zmizelo naše milované Dílo a reputaci Námořníka nejdříve zničili noví majitelé tzv. Brick baru a následně stejně museli zavřít.

Jsem přesvědčen, že literát bez zkušenosti s hospodou a alkoholem nic extra dobrého a s přesahem napsat neumí. Stačí se podívat do dějin literatury, ty čpí pivem, vínem i kořalou. Skvěle mohou psát i vyléčení alkoholici, ale kdo nikdy neprojde tím tornádem jménem „chlast“, prostě píše tak nějak divně, upjatě, jednoduše se to pozná. Co si o tom myslíte?

Pro mě osobně jako pro básníka je hospoda něčím, kde mohu pozorovat jistou nesvéprávnost člověka, jeho zaváhání, jeho blbost a něžnost a zároveň v hospodě může vidět vlastní nesamozřejmost – člověk pak pozoruje blbost všech těch dnešních nácků, islamofobů, blbců s nejlepšími plány pro dobro všech a všeho.

Člověk pak vidí, nakolik je všechno okolo tím pivem tak nakloněné a svět o tom ani neví a nebude vědět. Kolikrát jsem v kocovině vlastním ponížením přišel na krásné obrazy! Nechci ale generalizovat a tvrdit, že je chlast k literatuře nezbytný – vlastně si hned vzpomenu třeba na abstinenta Jaromíra Typlta a další skvělé literáty-abstinenty. I když – pravda – jsou historicky v nevýhodě a menšině.

První číslo přináší i rozhovor s význačným literátem Emilem Haklem, ten toho už také dost vypil. Ale spíš mě zajímá, zda podobné mimoostravské rozhovory mají být tradicí?

Naše idea je taková, že nechceme být časopisem regionálním, v nejlepším smyslu toho slova. Jan Balabán, Petr Hruška nebo třeba Kuba Chrobák udělali z Ostravy místo, které je v rámci republiky velice specifické nejen svou kvalitou, ale také svým citem pro slovo – no ale nemáme teď prostor na to rozebírat jednotlivé poetiky. Jenže tím vším skvělým se tak trochu stalo, že se všichni bojí cokoli udělat, protože by snad byli porovnáváni s těmito – řekněme – vzory, sám jste připomněl Landek, Obrácenou stranu měsíce nebo Modrý květ. Neříkám, že mají být mimoostravské rozhovory tradicí, ale rozhodně budeme chtít vést rozhovory s lidmi, se kterými si člověk nemůže posedět v ostravských hospodách, což s Petrem Hruškou nebo Kubou Chrobákem často, například v rámci Pasek či Posedů, může.

Jedna věc mě mrzí. V čísle má příspěvek i Martin Pilař, který byl veden jako spolupracovník komunistické tajné policie – StB a nikdy nebyl schopen vysvětlit, proč se tomu tak stalo. Dle mého je to stejný alibista jako Jaromír Nohavica, jinými slovy trochu srab. Vám nevadí, že na fakultě učí „estébák“? A že přispívá do časopisu?

Já Martina nechci soudit. Samozřejmě, že jsem o tom už slyšel, ale vždy, když například mluvím v hospodě právě s Petrem Hruškou nebo Kubou Chrobákem, tak říkají, že si váží jeho výuky a že jim mnohé důležité v devadesátých letech dal. Já jsem ročník 1986; neslyšel jsem, že by Martin někomu nějak uškodil, respektive nevím o ničem konkrétním, a tím pádem je to pro mě jaksi uzavřená kapitola. Nechci po něm vysvětlení, ale básně, které jsou dobré, a jsem rád, že v čísle jsou.

Jak často vlastně budete vycházet? Kdo časopis financuje a jakou mu dáváte šanci na dožití čili střední délku života?

Původní představa je, že vyjde vždy jedno číslo za semestr čili dvakrát do roka. Je to dáno i tím, že chceme – jak jsem již uvedl – studenty motivovat a jejich práce v rámci studia různých oborových předmětů zveřejňovat: literární kritiky, interpretace literárních textů či například příspěvky ze studentských vědeckých konferencí nebo bakalářských a diplomových prací. To je ta část, která vyžaduje čas. Ale i ta sarkastická tvář časopisu potřebuje uležet, časopis musí být jako správně uleželé tvargle. Ty sice zapáchají, ale zároveň jsou jednou z nejlepších věcí, které znám.

Na časopis se skládá redakce a někteří nejmenovaní členové se pak musí živit rohlíky, paštikami a konzumují nestravitelné chipsy. Uvidíme, kolik se vybere na dobrovolných částkách za číslo, máme dokonce důmyslně vymyšlené kategorie kupců a případně i důvěřivých abonentů, čímž se dostáváme k délce života. Téma dalšího čísla – myslím, že pořádně vypečené – už máme vymyšlené. Já končím doktorát až za rok, kolega z redakce Matěj Antoš za dva nebo tři, Standa Drastík a Markéta Balonová toho mají před sebou ještě hodně a Petr Hrtánek bude vždy schopný sabotovat a podrývat autoritu redakce a takto důmyslně radit, čemu se vyhnout. Záleží tak jen na nás, jestli bude náš časopis žít jako Lumík sibiřský, což jsou maximálně dva roky, nebo se dožije oněch světlých zítřků.