Malíř Jakub Špaňhel: Maluji motýly, mám starožitného psa a rád bych si pořídil zámek

Jak se to kurátorovi Galerie současné malby Martinu Klimešovi podařilo, že vás nalákal na „průchozí“ výstavu do foyer ostravského Divadla Antonína Dvořáka?

Kývl jsem hlavně proto, že mi Martin Klimeš uspořádal před deseti lety výstavu v opavském Domě umění. A věnoval jí nebývalou péči.

Mimochodem, víte o tom, že s Martinem Klimešem v opavském Domě umění docela nepěkně „zametli“? Bez Klimešovy invence je teď z tohoto výstavního domu nevýznamná okresní galerie.

To samozřejmě vím.  Měl jsem teď opravdu hodně výstav, takže  kdyby mě oslovil někdo jiný než Martin Klimeš, tak bych tuhle výstavu určitě odmítl. V Opavě to bylo moc dobré.

Jak na vás působí divadelní Galerie současné malby?

Podle fotografií, které jsem mohl napřed vidět, jsem od toho divadelního prostoru nic moc nečekal. Nakonec jsem rád, že tam výstavu mám. Je to jednoduše a přitom zajímavě vymyšlený prostor s hodně velkými panely, které umožňuji vystavit relativně velká plátna, což v mnoha významnějších galeriích vůbec nejde.

Chodíte často do divadla?

Přiznám se, skoro vůbec. Slibuji si, že to zlepším s dětmi, které už pomalu rostou do divadelního věku, teď mají dva a tři roky. Nedávno jsme spolu poprvé byli na Spejblovi.

Na výstavě mě fascinuje to zvláštní souznění historických lustrů na plátnech se skutečnými pseudohistorickými lustry v divadle. Podobně spolu komunikuje zlatá barva s pozlacenými štukami v divadle. Je to záměr?

Určitě ano. Moje tvorba má různé polohy, už předem jsem ale věděl, že do divadla určitě nechci dávat třeba malby válečky, které dělám už od dob svých studií. Chtěl jsem tady mít křišťálové lustry, starý zámeček, starožitné křeslo, jednoduše nejít proti prostoru, spíš se mu trochu podřídit.

Jeden z Lustrů Jakuba Špaňhela.

Zůstaňme u těch monumentálních maleb lustrů. Co jsou to za lustry, čirá fantazie, nebo jste měl nějakou předlohu?

Já si nikdy nic nevymýšlím, mně to nějak nejde si něco vymyslet a namalovat. Co maluji, to existuje, většinou maluji podle fotografií. Všechny lustry, co jsou na ostravské výstavě, visí u mě doma, některé jsou i dost staré, ten zlatý dřevěný je třeba z 18. století. Starožitný nábytek mě přitahuje, baví mě myslet na ty lidi, co ho užívali. Hledám zapsaný čas, který se pak pokouším zaznamenat na plátna.

Ve čtyřiceti letech jsem si poprvé za život pořídil psa, tibetskou dogu, protože to je také starožitnost, tahle rasa tu žila před pěti tisící lety a je třeba známo, že se jí bál už Aristoteles. Je to velká živá starožitnost a já mám prostě rád staré věci, které za sebou mají nějaký život.

Obraz Matisse s kočkou.

Od psa ke kočce. Jak vznikl vystavený obraz s názvem Matisse s kočkou?

Henri Matisse je pro mě jeden z nejpodstatnějších malířů 20. století. Když občas jedu do jižní Francie, vždycky se zastavuji v Matissově muzeu v Nice. No a tam mají fotografii Matisse s kočkou, podle které obraz vznikl. Je to součást mé řady, která vzniká už léta. Namaloval jsem Gogha, Picassa, Rembrandta nebo i ostravského malíře Edu Halberštáta, také Jiřího George Dokoupila a Gerharda Richtera. Nechci však dělat jen malíře, plánuji Leoše Janáčka nebo Jana Nerudu.

Autoportrét Jakuba Špaňhela.

Na výstavě je i váš autoportrét. To je asi výjimka, zatím jsem si nevšiml, že byste měl potřebu malovat sám sebe. Díval jste se do zrcadla, nebo obraz vznikal podle fotky?  

Podle fotografie, kterou jsem si udělal. Takže vlastně podle selfíčka, nebo jak se tomu říká. Sám sebe moc nemaluji, člověk má o sobě trochu jiné představy, než co zjistí, když musí malovat autoportrét. Holt to tak je, vylepšovat se nebudu.

Ještě jsme nemluvili o obrazu s názvem Křeslo. Máte to křeslo doma, jak se v něm sedí?

To je křeslo Henri Matisse vystavené v jeho muzeu v Nice, nějaké podobné by se asi našlo i u mne doma.

A obraz Zámeček?

Ten stojí v Kolodějích u Prahy. Zámky mám hrozně rád, zrovna jsme zase projel východní Čechy, když jsem se vracel ze skláren, v nichž se dokončuje moje okno určené pro nový kostel sv. Ducha v Ostravě-Zábřehu. No a jel jsem přes Žamberk,  Častolovice, Doudleby, Kostelec nad Orlicí, co městečko to nádherný zámek, krása. Je to někde ve mně, mám k tomu sklony nebo co, pořád sním o tom, že si jednou zámek pořídím a budu v něm bydlet.

Patříte k nejprodávanějším současným českým výtvarným umělcům, tak to třeba vyjde.

Snad ano, pořád mě to drží. Když vidím zámek, zjihne mi srdce. Uvidíme, jak to dopadne.

Žijete pořád u Prahy v kouzelném místě zvaném Svatý Jan pod Skalou?

Já to tak sice říkám, že bydlím ve Svatém Janu pod Skalou, protože to všichni znají. Ve skutečnosti je to 500 metrů vedle v obci Hostín. Ateliér mám v Praze, takže střídám město s vesnicí, zatím mi to vyhovuje.

Jak vás venkov oslovuje?

V dětství jsme byl vášnivý entomolog, takže maluji motýly, kteří létají u nás na zahradě. Konkrétní druhy, aby je poznali i odborníci, určité jejich znaky proto zachovávám i na plátně.

Motýlů v Evropě drasticky ubývá, což asi víte. Mnoho druhů už vyhynulo.

To je daň za dnešní obrovskou proměnu krajiny, kterou pořád více rozsekáváme a motýlům ubývá životní prostor. Vy máte nějaké oblíbené druhy motýlů, když jste Motýl?

Jsem rád, když potkám vůbec nějakého, alespoň žluťáska řešetlákového. Sice jste říkal, že na výstavy v rodném regionu nemáte moc čas, ale neuvidíme vás letos přece ještě někde na Ostravsku?

Ale ano, rodná Karviná se rozhodla oslavit moje letošní čtyřicáté narozeniny výstavou na fryštátském zámku, ta začne v září. Představuji si ji jako malou retrospektivu, vystavím asi čtyři desítky obrazů, něco se ještě chystám namalovat přímo v Karviné.

*

Jakub Špaňhel, Obrazy. Galerie současné malby ve foyer Divadla Antonína Dvořáka. Výstava je k vidění už jen do 29. dubna 2016.