Festival Ostrau der Kulturpunkt skončil procházkou se vzpomínáním na zmizelé sousedy

„Jak je možné, že ještě nemáme mapu těchto kamenů? Bylo by přece skvělé po nich vyrazit a připomenout si ještě lépe osudy těchto nešťastných lidí,“ ptá jedná z účastnic. Organizátor a průvodce Vladimír Šmehlík si píše do bloku poznámky. „Během příštího ročníku festivalu tu mapu společné pokřtíme, souhlasíte?“ usmívá se na starší paní, která si vedle něj energicky vykračuje.

Hloučku ovšem velí výtvarnice Lenka Kocierzová, sympatická paní v klobouku, která se s nadšením a neskrývaným dojetím chopila zodpovědné role. Jejím úkolem je připomenout události, které jsou dnes pro řadu mladších nepředstavitelné. „Víte, až mě u toho mrazí, někteří z těchto lidí jsou jako mé děti nebo ve věku mých vnoučat, to mě vždycky poleje pot, když si uvědomím, co se jim stalo. Jejich rodiče měli svá zaměstnání, která museli ze dne na den opustit. Tím úzkým podchodem vedoucím ze Stodolní ulice k městské nemocnici se chodili hlásit na gestapo,“ vypráví sugestivně a vede nás po trase od Nádražní 3, kde „zmizelá“ Irena Wasserbergerová předtím, než byla deportována do Treblinky, vedla kavárnu Merkur.

Vladimír Šmehlík zajištuje potřebný informační background z předválečných dějin Ostravy a z období mladého Československa, které okolní státy ve své době příliš nerespektovaly a neudržovaly s ním přátelské vztahy, až na Rumunsko. Rázem si řada „chodců“ za odpoledního stále ještě studeného jarního slunce může uvědomit, jak byla Ostrava multikulturní, když se v ní střetávali Češi vedle Němců, Poláků a Židů.

Pak se ocitáme naproti Domu umění, na Poděbradově ulici a posléze na Stodolní u rohu budovy, kde býval kdysi antikvariát jakožto součást klubu Černý pavouk. Lenka Kocierzová vypráví s pomocí poznámek od Libuše Solomoničové z Židovské obce další osudy zavražděných, „přetavených“ do více méně anonymních kostek s pár nápisy.

„Důležité je představit si za těmi stručnými čísly konkrétní osoby, skutečné lidi s jejich každodenním životem, to nenabídne internet, ale osobní zkušenost,“ vysvětluje tato bývalá kronikářka Vítkovic.

Díky své profesi měla možnost na půdě Ostravy přivítat vzdálené potomky zavražděných židů – obyvatel Ostravy. Příběhy jsou to neuvěřitelné, tito příbuzní ze zámoří nebo ze severských zemí často ani netušili, co je v Ostravě čeká, třeba že se poprvé v životě setkají s dalšími členy své rodiny.

Poznávací procházka po osudem obtěžkaných kostkách Stolpersteinů pokračuje přes Nádražní ulici k pasáži Vesmír „Kolikrát tudy projdu, ale nikdy se nezastavím, to, že jsou tady Stolpersteiny, se dovídám poprvé,“ žasne další člen neobvyklého průvodu.

Těch kamenů je v Ostravě celkem zatím třiapadesát. Jejich umístění vždy financuje někdo z příbuzných obětí, anebo třeba dávní spolužáci. Umístěny jsou v místech před domy, kde oběť holokaustu žila nebo pracovala.

Třeba vedle knihkupectví Artforum bývala vinárna U Rothů. Tu už zřejmě nikdo nepamatuje, jen v dlažbě Tyršově ulice se tady matně leskne kovová Karolina Rothová. Leští ji podrážky zákazníků, vstupujících do restaurace U 2 promilí anebo do knihkupectví.

Nedaleko odsud, u bývalého Obchodního domu Rix na ulici 28. října Lenka Kocierzová vzpomíná na to, jak pomáhala objevovat stopy zmizelé ostravské básnířky Ilse Weberové. „Víte, to nejsou sprchy, sedněte si s dětmi do rohu a hodně nahlas zpívejte,“ řekl ji prý jeden z těch „hodnějších“ zřízenců v koncentračním táboře, který nepřežila.

Pak jdeme k místu, kde sice žádný osudný kámen v zemi nevězí, ale zato se tady vyjímá netradiční památník pro rodinu zmizelých členů slavného britského režiséra Karla Reisze. Přežil jako jediný a do Ostravy se po válce vrátil, ovšem neměl důvod v ní zůstat. Tvůrce považovaný za významnějšího autora než jinak dobře zavedený režisér Miloš Forman zůstává mnoha Ostravanům spolehlivě utajen, aspoň ten památník od výtvarníka Marka Pražáka neomylně připomene Reiszovu legendární filmovou minulost.

Procházka po osudech zmizelých zdaleka nekončí a je lemována informacemi o pěti zničených židovských synagogách i rozvráceném židovském hřbitově. „Když si uvědomím, jak se v jiných místech a městech tyto památky zachovaly, povzdechnu si nad tím, kde jsme jako Ostrava mohli dnes být,“ dodává k tristnímu osudu židovských občanů Lenka Kocierzová.

Vedle ní zejí na zdi obrysy rozkradeného bronzového svícnu, který připomíná nejen jednu z vypálených synagog, ale také nenechavost moderních Ostravanů.

Závěrečný den šestého ročníku festivalu Kulturpunkt za chladného jarního slunečna je tíživý. Přesto má toto neobvyklé setkání hledačů v chodnících velmi silný až dojemný charakter. Pár jeho německých účastníků si nechává bokem překládat proud informací znějící v češtině.

Jiné dny byly ale podle zakladatele Kulturpunktu Vladimíra Šmehlíka mnohem veselejší. „Festival je zdarma a sály jsme měli plné. Přišli především studenti obou ostravských škol, germanisté, ale také zájemci z veřejnosti. Velký zájem byl o odborné přednášky, třeba o 125letou historii firmy Siemens. Jako organizátoři jsme spokojeni,“ hodnotí právě skončenou přehlídku.

Vrcholem šestého ročníku Kulturpunktu se podle Šmehlíka stal hned první zahajovací den. Šansoniérka Sylvie Bee otevřela festivalové dění písní Wiegala ostravské rodačky Ilse Weberové. „Právě její dílo a tragický osud byly jedním z témat festivalu, který nachází paralely mezi českou a německou kulturou, balancuje na hraně společných dějin a mnohdy komplikovaných vztahů,“ říká Šmehlík.