Miroslava Georgievová: I méně talentovaní studenti dosahují skvělých výsledků, pokud mají touhu

V pondělí 18. dubna proběhlo maturitní divadelní představení hry A. N. Ostrovského Nemá kocour pořád posvícení. Hráli studenti Janáčkovy konzervatoře z vaší třídy. Jaké jste měla pocity před představením?

Když máte jako herec svoje vlastní představení, tak víte, že všechno, co jste do toho dal, musíte zúročit. Samozřejmě že je tam tréma, ale je to jakoby na vás. Jenže když to režírujete nebo máte pedagogické vedení, tak ty pocity jsou úplně jiné. To jsem byla úplně vyřízená, protože jsem věděla, že teď už je to jen na nich.

Prožili jste společně čtyři roky studia. Co vám to dalo?

Hlavně jsem ocenila to, jak studenti chtěli mít zodpovězené svoje otázky. Naučili mne všechny problémy přesně pojmenovat. Když chcete odpovědět studentům na jejich otázky, musíte si všechno v hlavě přesně srovnat. Tam nejde říct: „Tak to zkus takhle, nebo třeba jinak, já nevím“ a podobně. Je třeba vést studenty konkrétními kroky k žádoucímu výsledku. A učit je přitom, aby si v životě dokázali poradit. Aby to nebylo jenom „No, paní Georgievová říkala, že takhle a takhle se to hraje.“ Důležité je, aby si sami dokázali text rozebrat. Aby se naučili herecky myslet. A najít si svoji vlastní cestu. Aby dokázali být samostatní.

Když jsem viděl vaše studenty na jevišti, byly mezi nimi rozdíly. Tak už to v téhle branži chodí – někteří jsou více talentovaní, jiní méně. Jenže dnešní praxe vede školy k přijímání co největšího možného počtu studentů, neboť to souvisí s financováním školy jako takové. Co si o téhle praxi myslíte? Měli by se odmítat studenti, kteří nejsou dost talentovaní?

Zmínil jste dvě otázky v jedné. Jedna věc je, že škola je pod velkým tlakem, protože čím více má studentů, tím více má peněz na kvalitnější výuku, kterou pak může nabídnout. Studium herectví je velmi drahé, protože je v něm mnoho individuálních hodin. Když jsem studovala já, tak se herectví otevíralo co dva roky. Dnes máte v každém ročníku deset lidí. Dříve jsme nechtěli brát studenty, kteří dispozice nemají. Ale i to je ošidné. To studium na konzervatoři, myslím obor herectví, ale platí to o studiu obecně, by mělo lidi kultivovat. A tady přecházím ke druhé části otázky – co bych vzkázala rodičům. Já sama mám nyní na konzervatoři v prvním ročníku svého syna. Nikdy bych mu to nedoporučila. Musím přiznat, že mne to sice napadlo, ale nezmínila jsem to, dokud nepřišel on sám. Bál se mi to říct. A já zase čekala, až on si tu cestu najde. A prosadí si ji. Až bude mít absolutní jistotu. Takže vzkaz rodičům zní: Až vaše dítě bude mít absolutní jistotu, že chce jít na studium herectví, že to chce dělat, že po tom touží, protože bez té touhy se divadlo nedá dělat v žádném případě, tak pak tomu nebraňte. Myslím, že tohle platí obecně, u všech oborů. A že nemusí mít obavy z toho, že by z konzervatoře vycházeli absolventi s nějakým méněcenným vzděláním. Obohacení v humanitních oborech je tady jisté.

Na konzervatoř se hlásí studenti hlavně na umělecké obory. Ale i kdyby se nakonec z hudebníků nestali virtuózové a z herců členové nejprestižnějších divadel, škola je vzdělá a lidsky rozvine. A hlavně, jak říkáte, taková škola člověka kultivuje…

Ano, navíc jsem přesvědčená o tom, že kdo chce divadlo opravdu dělat, nakonec se k němu dostane.

Jsem rád, že to říkáte. Režisér Milan Schejbal, docent pražské DAMU, obor herectví, mi vyprávěl o Igoru Orozovičovi. Tento dnes jeden z nejvýraznějších českých herců přišel k přijímacímu řízení a nechtěli ho vzít kvůli nedostatku talentu. Byl jednoznačně nejslabší mezi ostatními uchazeči. Nakonec byl přijat a Milan Schejbal si vzpomíná, jak Igor tak neuvěřitelně dřel, jak na sobě pracoval a že během studiu nakonec všechny předběhl a dnes je z něj doslova herecká hvězda. Takže potvrdil rčení, že umělecké mistrovství může být i součtem deseti procent talentu a devadesáti procent dřiny…

Děti se vždycky vyprofilují až během studia. V patnácti letech, když přicházejí, ještě vůbec nevědí, co obsahuje práce v divadle. Málokdo si to vůbec dovede představit. Setkají se s divadlem během studií, a to je jaksi protříbí. Jsou ročníky, kdy všichni absolventi to divadlo dělají. A jsou ročníky, kdy se k tomu dostanou jen jedinci. Ale tak to prostě bývá. Ale znova zmiňuji touhu jako obrovský motor. I já jsem poznala studenty, kteří měli větší touhu dělat divadlo než jiní, a právě tím dokázali přeskočit ve výsledku ostatní.

Co byste chtěla svým studentům dnes, po maturitním představení, připomenout.

Kdyby tady byli, sami by odpověděli, že nesmí zapomenout na důvody, proč věci dělají. Nejen jako lidé, ale i jako postavy na jevišti. K čemu směřují. Kam jdou, co chtějí.

Musím v téhle chvíli vzpomenout na jednoho studenta. Jmenuje se Robin Ferro, sice není z vaší třídy, ale v rozhovoru pro Ostravan.cz o vás mluvil jako o člověku, který mu v životě hodně pomohl uvědomit si, co vlastně chce. Hovořil zcela otevřeně i o své náboženské víře.

Robin je student ze třídy pana Klemense. Já jsem ho měla na jevištní mluvu. To je individuální předmět a v těch hodinách vznikají možnosti probírat i osobnější věci. Hodiny s ním byly od prvního ročníku naprosto neuvěřitelné. Všechno ho velice bavilo, chtěl dosáhnout co nejlepších výsledků a učivo zvládl dřív než ostatní. Vznikl prostor a čas pro další práci a dostali jsme se i k otázkám víry. Já sama jsem věřící člověk, takže to bylo naším dalším společným tématem. Moji studenti mne v tomto směru také znají. Já vnímám svoji roli pedagoga nejen v té rovině studia herectví, ale cítím i povinnost dotknout se společenských věcí, morálky a duchovních témat. Ta děcka ve věku patnácti až devatenácti let jsou ve věku, kdy si uvědomují, co tady na světě chtějí dělat, nejen čím chtějí být myšleno profesi, ale jakým chtějí být člověkem. Oni si hledají místo ve společnosti.  Pak je tady další věc – dospívání a vztahy. I s tím se jako kantoři potýkáme. Nikomu nevnucuji víru v Boha, ale prostě se i o těchto věcech bavíme. Protože oni sami chtějí.

Když jsem odcházel z představení vašeho maturitního ročníku, měl jsem velkou radost. Ta hra sice není textově úplně dokonalá, ale ve vaší úpravě a v dramaturgii Antonína Dvořáka ji studenti hrají o dvou zásadních věcech: za prvé, že člověk by se neměl dát nikdy koupit, neměl by kvůli penězům dělat to, co s nedělá a nesluší, a za druhé, že když člověk něco chce, musí vynaložit energii a plné nasazení, aby svého cíle dosáhl.

Ano, to bylo naším hlavním cílem, samozřejmě vedle toho, aby v dialozích, v individuálních výstupech, v hudebních a pěveckých číslech ukázali, co se naučili. Jsem ráda, že ta výpověď se takto podařila.

Bavíte se se studenty o potenciálu umění měnit svět k lepšímu?

To je ta nejzásadnější věc, o které se bavíme. Když jsem pracovala jako herečka s režisérkou Oxanou Meleškinou – Smilkovou, tak ona si nás posadila proti sobě a zeptala se, proč děláme divadlo. Všichni jsme různě komplikovaně odpovídali. A ona pak jednoduše řekla: „Dělám divadlo, protože chci změnit svět.“ Já sama jsem třeba tehdy zmínila svoji touhu vyjadřovat se ke světu divadlem a jiný způsob neumím. Studenti se třeba ptají, co bych nebyla ochotná hrát. Samozřejmě, že hrát lze o všem, ale jde o to, aby ta věc ukazovala cestu, měla smysl a názor, aby to nebyl promarněný čas.

Už znáte studenty své další herecké třídy, které začnete učit v září?

Ano. Je jich deset, šest děvčat a čtyři kluci. Už se na ně moc těším.