Měsíc autorského čtení 2016 nabídne 31 španělských autorů. Stěhujeme se do Lesa, tvrdí organizátoři

Pijeme teď pivo na jednom renesančním nádvoří v centru Brna, ve vyhlášeném hostinci U Poutníka, kousek od redakce Větrných mlýnů. Jak je odsud vidět do Ostravy?

Řehořík: Ostrava je odsud vidět krásně, ale jen za jasného počasí. Epochální výhled jemně cloní Olomouc, tudíž je Ostrava z Brna mnohem krásnější a poetičtější, než jakou, zřejmě, ve skutečnosti je. Ostrava je z Brna dioráma, ve kterém se občas objevují zákoutí a tvary, které pak v havířské metropoli, ať zůstaneme poetickými, nespatříte.

Minařík: Pokusy psát dějiny Ostravy v Brně nemáme. A obě ta města jsou si paradoxně dál, než by jeden, třeba Plzeňák, mohl myslet. Vidět je to třeba při spolupráci obou televizních studií, pilířů regionálního vysílání pro celou zemi. Ač se obě postupně staly z továrny na sny jen montovnami s levnou pracovní silou, není vůle se spojit a bojovat společně.

Vy ale spojujte obě města literaturou už sedm let, právě tak dlouho už Ostrava hostí MAČ. Festival začínal ve Staré aréně, pak se přesunul do Atlantiku a nyní míří na alternativní scénu Absintového klubu Les. Proč se od oceánu stěhujete do hlubokých hvozdů?

Řehořík: Několikrát jsem se v Lese ztratil, ale to mívají romantické duše rády. Projít totálně prázdnou Ostravou a skončit v lese má kouzlo. Sedí tu všichni. Lesem proudí zvířátka celého města, od velkých po malá, snadno přehlédnutelná, ale i ta zde mají svůj palouček. Les má vlastní autonomii, je komunitou těch, kterým nezbylo jiné východisko, než přijít právě sem. Na rozdíl od moderních zařízení, jako je záslužná a podpory hodná pražská Klinika, v tomto centru přátel o nic nejde, je dobojováno, ale zase ten čerstvý vzduch, ranní rosa…

Minařík: Atlantik jsou především lidé, kteří nastartovali Měsíc autorského čtení v Ostravě: Renata Jurdová a Vladimír Šmehlík. Bez nich by MAČ nebyl. Snad se nám podaří lidí od oceánu přetáhnout mezi stromy, uvidíme. Les je naše naděje, protože je to podobná tvrdohlavost jako MAČ. Kdo bude v červenci chodit na autorská čtení? A kdo bude v Ostravě dobrovolně chodit do centra, aby se potkal s přáteli? Les je dobrá adresa, chceme být dobrými podnájemníky. A samozřejmě jde o návštěvnost, která v Ostravě nebyla velký zázrak (v porovnání s jinými destinacemi festivalu: Brno, Lvov, Wroclaw, Košice), takže když nejde Mohamed k hoře…

Snad vás Ostraváci nezklamou, že místo sezení v Lese pojedou v létě na své chalupy v beskydských lesích. Je důvodem stěhování do Lesa také fakt, že se tam během posledních let přestěhovala část „živé literatury“ z jiných ostravských klubů? Petr Hruška tam třeba pořádá literární Paseky, křtí se tam sbírky, ale hraje se tam i skvělé divadlo, no a samozřejmě i dost pije.

Řehořík: Ano, to je ten důvod. Ale nejde o dramaturgii klubu, hospody, mítinky přátel, ale o to, že Les a jeho lidé se tváří, jakoby se venku nic nedělo. Setkávají se a klábosí hodiny, dny, týdny a venku zuří stres, kapitalismus s lidskou tváří. Od těchto vlivů je Les osvobozen. Můžete se tu koncentrovat jen na sebe a další houbaře, to může vést k absolutně špatným koncům, ale aspoň něco, přece nebudete s přáteli chodit na Stodolní.

Minařík: Já mám rád ten kout Ostravy, kde Les je. Po tom obrovském náměstí ulička, která jakoby nikam nevede. V ní bydlela Kateřina Ondřejková, který rozjížděla první ročník MAČě v Ostravě, teď tam bydlí ředitel Národního divadla moravskoslezského. Chodil jsem tam ještě v čase, kdy nebyl Les, i do té pizzerie, kde mají tuto italskou specialistu v jihočeském provedení, totiž jako buchtu plněnou kečupem. A ráno, když už musíte někam jít, tak se můžete proběhnout po náměstí. Jen vy a žádní svědci. Tohle nemá žádné město.

No právě, nás to v Ostravě až tolik nebaví, ta prázdnota. Letošními zahraničními hosty budou španělští literáti. Ruku na srdce, současná španělská literaturu je pro většinu našinců španělskou vesnicí. Představte, prosím, několik španělských literátů, kteří budou číst v Ostravě?

Minařík: Španělů přijede jednatřicet, nedá se jen tak vybrat pár jmen. Autoři nejsou rozinky. Ale ať nejste smutný: Přijede třeba Ignacio Vidal-Folch, katalánský spisovatel narozen v Barceloně v poválečném období (1956), jenž je řazen k předním současným prozaikům. Prosadil se v 80. letech jako autor komiksových scénářů a jeho první romány sršely satirou a experimenty s formou. V 90. letech díky práci korespondenta pozoroval zblízka pád komunismu ve východní Evropě. Svoje zkušenosti později přetavil do knížky Pronto seremos felices [Co nevidět budeme šťastni], která vypráví o ztrátě iluzí spojených s pádem sovětského bloku.

Řehořík: Nebo přijede Ernesto Pérez Zúñiga, básník a vypravěč, který se narodil v roce 1971 v Madridu, ale část života a svá studia prožil v andaluské Granadě, která byla domovem mnoha významných španělských básníků, nevyjímaje Federica Garcíu Lorcu. Také v tvorbě Péreze Zúñigy se mísí tradice s inovativním, až avantgardním přístupem k poezii, o které rád cituji, že je „ztělesněním emocí, a každá emoce má svou vlastní syntax a metriku.“

Minařík: Dorazí i Kirmen Uribe, první literární cenu dostal tento baskický spisovatel (1970) v roce 1995, kdy si odpykával trest za odmítnutí povinné vojenské služby. Jakýmsi projevem vzdoru je snad i to, že svoje díla – poezii i prózu –  píše v rodné baskičtině, jazyku, který má v porovnání se španělštinou mnohem menší počet čtenářů.

Řehořík: Sám jistě, pane Motýle, musíte cítit, jak náročné je citovat z encyklopedických zdrojů. O španělských autorech bude moci dobře mluvit, až je uvidíme a uslyšíme na Měsíci autorského čtení. To je Měsíc autorského čtení.

Minařík: Ani my nejsme znalci španělské literatury, máme tým spolupracovníků, který vede kolegyně Obadálková. Ta pořád jezdí po celém Španělsku a hledá ty nejlepší tváře, které se do Lesa budou hodit. Teď s nimi bude mluvit v květnu, kdy jedeme točit videoupoutávky s jednotlivými autory, má povinnost všechny upozornit, že v Lese to nebude taková hračka jako nějaké to čtení ve Frankfurtu nad Mohanem.

Řehořík: Ano, dorazí španělské hvězdy. Je třeba se na ně těšit a užít si jednotlivá čtení, 31 španělských autorů do Ostravy jen tak brzy znova nezavítá…

Loni jste přivezli do Ostravy 31 ukrajinských autorů, mnozí přijeli z industriálního Donbasu. Přijedou i španělští literáti z podobně industriálního města jako Ostrava? Dočetl jsem se, že Mittal třeba vlastní ocelárny ve městě Sestao v severním Španělsku.

Minařík: Opravdu? Požádáme tedy pana Mittala o sponzorský dar, třeba bude pro.

Řehořík: Ale peníze a Ostravu už jsme si zakázali.

Minařík: Ano, to je pravda. Jak moc to dýmí v jednotlivých španělských městech, to nevíme. Musíte se přijít zeptat, všichni autoři budou nejen číst, to by dnes bylo málo, ale také besedovat…

Určitě padne řeč i na Cervantese. Co vlastně vědí Španělé o české literatuře? Mimochodem, ve Větrných mlýnech musí o českých kamarádech Dona Quijota vědět více než kdekoliv jinde?

Řehořík: Ano, ten proklatý Don Quijote naše Větrné mlýny provází od počátku existence nakladatelství v roce 1995. Bude i motivem letošního layoutu a znělky s Jiřím Vyorálkem a miláčkem ostravského publika Janem Hájkem.

Minařík: Myslím, že španělští autoři toho o české literatuře mnoho nevědí. A měli by?

V červenci to dostanou úkolem. Mimochodem, Ostraváci jsou docela temperamentní, i když asi jinak než jižané ze Středomoří, přesto odhaduji, že společných průniků bude dost, takže mnohý španělský literát posedí v Lese až do rána. Mnozí ukrajinští literáti loni v Ostravě dokázali propít celou noc, jak to mají literáti z Pyrenejského poloostrova? Jsou to asi spíše vinaři než pivaři?

Minařík: Z několik pracovních setkání se španělskými autory bych řekl, že jejich vztah k Ostravě bude, v tomto ohledu, nepochybně pozitivní.

Řehořík: Myslím, že i nabídka absintů v Lese je okouzlí, snad jim však neznemožní cestu dál, druhý den je čeká polská Vratislav.

Mění se prý koncepce druhé části večera. V Ostravě už prý neuvidíme Slováky, ale především české autory. Je to tak?

Řehořík: Nikoliv, Slováci budou zastoupeni hojně, jako v minulosti. Přijedou i autoři z Ukrajiny a Polska.

Minařík: Přítomnosti slovenských autorů si velmi vážíme, jsme jediný podnik tohoto druhu na troskách federace. Domácí linie, to jsou pro nás Slováci, Češi, Poláci i Ukrajinci.

Řehořík: Deklarujeme se jako největší středoevropský literární festival a každé marketingové heslo, to je i závazek.

Potkají se diváci se stejnými průvodci večerů jako v minulých letech, například tedy s básníky Petrem Hruškou a Jakubem Chrobákem?

Minařík: O jmenované stojíme velmi. Kdyby ještě mohl Pavel Hruška…

Řehořík: Poetika večerů v Lese vyžaduje připravené a odhodlané moderátory, musí nejen zaujmout publikum, ale dokázat projít celou autorskou nocí, aniž by padli předčasně, protože měsíc v Ostravě, to není, jako když vám někdo ustele v renesančních peřinách tady v brněnské hospodě U Poutníka.

No jo, ale tady v té hospodě je tak krásně. A vůbec v Brně, domů se mi teď opravdu nechce, ale strašně rád si tu s vámi o Ostravě povídám. Máte pravdu, jak jste to před chvílí říkali, že Ostrava je z Brna mnohem krásnější a poetičtější, než jakou ve skutečnosti je.