Na návštěvě v Nohavicově novém obýváku, ve kterém je skoro pořád vyprodáno

Při vstupu mne zaujali dva vyholení bodyguardi, kteří požádali o lístek. Vstupní ceremoniál se odehrál rychle a svalnatí chlapíci dokonce předvedli příjemné, společenské úsměvy. Luxusní interiér klubu prozrazuje na první dojem zkušenost a kreativitu architekta Josefa Pleskota. Aerodynamický tvar hlediště umožňuje z každého místa skutečně perfektní přehled o tom, co se odehrává na pódiu – a to i z úplně bočních míst pohodlné rozložité pohovky, která z obou stran lemuje boky pódia. Dva bary jsou situovány na protilehlé strany Heligonky v poměrně velké vzdálenosti od pódia, což má své dobré důvody. Navíc, provoz baru je během produkce zastaven a rozbíhá se o přestávce – praxi, která zajišťuje pohodový, ničím nerušený poslech nelze než ocenit s vděkem.

Trampskou písničkou Zamávám zahrál na přivítání Jarek ještě sám. Následně se pozdravil s obecenstvem a přiblížil plán společného večera: zazní písničky staré, nové, pomalé rychlé, písně s uměleckými ambicemi i ty druhé, které mají posluchači tak rádi. „Tohle je větší obývací pokoj, popíjejte si, zpívejte si, tleskejte…“ dodal na vysvětlenou Nohavica.

Před druhou písní se na pódiu objevil Robert Kusmierski. Kdo chodí na Jarkovi koncerty, ví, že výborného akordeonistu a pianistu není třeba nijak blíž představovat. Patří k Nohavicovi už delší čas takřka neodmyslitelně. Písničky Těšínská a Sarajevo z Divného století ukázaly, že oceňované album bylo v Nohavicově tvorbě vedle Mikimauzolea skutečně něčím mimořádným. Nohavica v přestávce ocenil, že nikdo nefotí a diváci mají vypnuté mobily. Nechtěné faux pas přineslo publiku pobavení v podobě diváka, který dorazil na koncert až po třetí písni a usedl do první řady. „V Ostravě všichni ví, že začínáme v sedm. Budeš mi totemem dnešního koncertu,“ péroval jej familiárně Jarek. A dodal, že kdyby se někomu stýskalo po mobilu, Robert umí na akordeon zahrát i mobilní vyzvánění..

Jeruzalém je krásná lyrická píseň, jejíž refrén obsahuje interval zvětšené kvarty posazený do harmonicky příjemného kontextu, že by se za to nemusel stydět ani Karel Hašler, kterého Nohavica během koncertu několikrát zmínil jako vzor. Následující píseň V Kopřivnici u Příbora o americké pumě si zazpívali s Nohavicou diváci. Písnička nezastře hudební analogii k Pavlu Dobešovi.

Málo zpívanou píseň Knihovník zařadil Jarek jako vzpomínku na časy, kdy pracoval pět let v knihovně. Píseň opatřená textem na melodii Charlese Aznavoura má autobiografické kouzlo s puncem odžité reality. Zazněla také ochutnávka zbrusu nových písniček, které dosud nezazněly: následující pojednávala o velmi neúspěšném sebevrahovi, kterému Pánbůh v refrénech rozmlouvá jeho stále neúspěšné pokusy. Píseň zaujala alternací 5/4 a 6/4 metra, která se objevuje v Nohavicově tvorbě ojediněle. „Jaké smutné živobytí, vole, buď rád, cype, že jsi ještě dole. Přestaň chlastat, kuřit a vyryvat, kdo se má tu shora na to divat,“ říká Pánbůh v závěru písně, která vzbudila obrovský úspěch.

V následující Moje milá dej mi ještě šanci vzal Nohavica do ruky basu a Kuśmierski usedl za klavír. Walking bass s přiznávkami akordů v klavíru působila svěžím, lehkým dojmem, kterým možná trochu chyběl jen decentní zvuk perkusí. Dalšímu songu na známou televizní melodii nechybělo nic. „Arab mi šáhá na babu, já mu snad oči vydlabu, zabiju toho barabu, Alibabu. Pokud mě nezabije.“ Nohavica si může dovolit ve svých textech téměř vše. Podá totiž mnohdy smutnou realitu s takovou nadsázkou, humorem a kontextem, že se zkrátka nedá odolat.

Další píseň Nohavica věnoval všem obětem pařížských a bruselských útoků. Robert Kuśmierski zahrál instrumentální vzpomínku na Paříž. Nohavica zdůraznil, že se jedná o naši Paříž a dodal: „Nenechme si ji vzít.“

Muzikalita Roberta netkví ani tak v počtu zahraných tónů, jako v jeho schopnosti stylově univerzálního dynamického výrazu s unikátně vystavěnou dynamikou a neotřelými invenčními melodicko-harmonickými nápady, které z Jarkových písní činí daleko silnější hudební zážitek. Píseň o kopané krásně vysvětlila, proč mají muži kopanou tak rádi. Sloka s velmi vtipnou nadsázkou ironizuje tradiční sportovní zápolení a kontrastuje s poetickým refrénem.

Písnička Jezevčík formálně patří k okruhu kupletů typu V Kopřivnici u Příbora, obsahuje textově obdobnou zvířecí tématiku, tentokrát o psovi a jeho vlastnostech, které byste skutečně nečekali. Písničkou, kterou se Jarek hlásí k tradici prvorepublikových kabaretů a písničkářství Karla Hašlera, Červené sedmy, Jaroslava Ježka, byla následující Kdo má peníze. Karlu Krylovi zase Jarek věnoval následující písničku Mařenka, dedikace je však symbolická, hudebně i textově píseň nezastírá Nohavicův osobní písničkářský styl.

Spolupráci s obecenstvem si Nohavica vyžádal v další písni Zatanči, kde poprosil o tleskání, každý podle svých schopností a gusta. Pak ostravský bard zahrál písničku – další přiznání obdivu k Hašlerovi. Krok dopředu a dva vzad je textovou aluzí na politický spis V. I. Lenina Šag vperjod, dva šaga nazad, postavenou do vtipného kontextu: tanečního kurzu kdesi za hluboké totality.

Po přestávce zazněl další set, z kterého čněly písně Minulost, Až to se mnu sekne a závěrečná nádherná Ukolébavka, s níž se Jarek s Robertem s obecenstvem rozloučili. Koncert trval více než dvě hodiny a přinesl velmi dobrou dramaturgii: písně byly řazeny v dobrých kontrastech, sehranost obou muzikantů je za ta léta na vysoké úrovni. Na chyby (byť se nějaké našly) se v Heligonce nehraje, daleko víc jde o atmosféru, kterou Nohavica dokáže vyvolat.

Ta by se dala s jedinou výjimkou krájet na samá pozitiva – s jedinou výjimkou. Faux pas s posluchačem sedícím u pódia během rapové verze básně Když byl Pepa ještě mladý si Jarek mohl odpustit. Podstatná část koncertu však byla skvělá, takže mu to lze – s gentlemansky míněným otazníkem – prominout. Heligonka je skutečně příjemný prostor, akustika je zde mimořádná. V obývacím pokoji u Jarka se dalo po většinu koncertu cítit vážně jako doma.