Festival Kino na hranici bude mít také hudební sekci. Přijede i kapela Čankišou

Na čem si zakládáš jako dramaturg hudební sekce Kina na hranici? Máte na programu pět kapel, takže každý festivalový večer to může být docela pěkný hudební kotel…

Nejsme hudební festival, nejde nám tedy prioritně o oslovení diváka koncertním programem, můžeme si dovolit experimentovat. Zaprvé chceme, aby naše nabídka byla pestrá, založená na starých a prověřených věcech, zadruhé chceme nasazovat nové a neznámé kapely, ze všeho nejvíce nám ale jde o pestrost. Aby naše nabídka nebyla den za dnem stejná, aby si každý přišel na své, aby se ale návštěvníkům rozšířily obzory.

Kterou kapelu bys filmovým návštěvníkům nejvíce doporučil?

Každá má něco do sebe, ale rád bych upozornil třeba na Fallgrapp, jeden nejoriginálnějších projektů, který se v posledních letech objevil na česko-slovenské hudební scéně. Jejich debutové Album Rieka z roku 2014 ovládlo slovenské hudební ceny Radio Head Awards. Hudebník a producent Juraj Jureš Líška míchá world music se současným elektronickým zvukem a sofistikovaně ho dotváří slovenskými texty. Kromě Juraje se na tvorbě Fallgrapp podílejí zpěvačky Nora Ibsenová, polskému publiku známá Agáta Siemaszko i další hudebníci. Kapela na živých koncertech kromě elektronických a elektrických nástrojů využívá smyčcové trio a vystoupila i na festivalech Wawes, Pohoda nebo Colours of Ostrava. Sám jsem je si je byl na Colours poslechnout, abych si ověřil jejich skutečnou kvalitu.

Podle čeho vybíráte kapely, máte tady dvě z Čech, dvě z Polska a jednu ze Slovenska, je to záměr?

Vycházíme z programové skladby filmů, nejvíce jich je z Čech a Polska. Letos máme o něco skromnější rozpočet, takže nemůžeme dosáhnout jako loni třeba na kapely formátu Tatabojs. Chceme dát prostor mladým talentům, takže u nás zahrají třeba Holden Caulfield, kteří hrají hudbu na pomezí kytarového indie a synth-popu ovlivněného kapelami jako M83 či The 1975. Na kontě mají dvě úspěšná EP z let 2010 a 2012. Dlouhohrající desku vydali před dvěma roky, když se rozšířili z původní tříčlenné sestavy o baskytaristu Vladimíra Staňka.

Jak to vypadá na polské straně? Obě kapely Mary Komasa a Zimowa vypadají slibně, jak jste je objevili?

Tady si nechávám poradit od svých polských kolegů. Třeba Mary Komasa je horký tip přímo od našeho ředitele festivalu Łukasze Maciejewského. Zahrají v sobotu a patří k nejzajímavějším polským objevům roku 2015. Album pojmenované jednoduše Mary Komasa recenzenti často popisovali jako „soundtrack k neexistujícímu filmu“. Není to náhoda – autorem skladeb je zpěvaččin manžel Antoni Łazarkiewicz, který mnohokrát zdůrazňoval, že při tvorbě stále přemýšlí ve filmových sekvencích, které má jeho hudba provázet nebo již provází. S Mary Komasou stvořili neuspěchaný svět zvuků, který může znít každému jinak – nakonec během koncertů si každý prožije svou vlastní, vnitřní projekci. Někteří jdou po stopách Davida Lynche, jiní si zase vyberou atmosféru skandinávských snímků. Album vzniklo v Berlíně, kde zpěvačka již sedm let bydlí. Na desce pracovala také s německými hudebníky.

V podstatě je poznat, že se Hudební klub koná v mantinelech filmové přehlídky, Mary Komasa nejsou jediní, kteří už měli příležitost dokázat své filmové kvality.

Přesně tak, ale na druhou stranu se film stává jen odrazovým můstkem do divokých nočních rytmů. Klasickým příkladem můžou být brněnští Čankišou.  Za sedmnáct let své existence vydali  šest řadových alb a nahráli také hudbu Jan Budaře k filmu Nuda v Brně. Do povědomí posluchačů doma i v zahraničí se dostali zejména díky svým koncertům nabitým energií a divokými rytmy. Ty se pod vedením hlasem i postavou impozantního zpěváka Karla Heřmana po pár minutách mění v divoký taneční rej. Tady je skutečně se na co těšit.

Závěrečné slovo může být tak trochu „zimomřivé“ soudě alespoň podle názvu poslední a opět polské kapely Zimowa.

Je to mladá polská formace, která má něco společného s Mary Komasa. Debutovala rovněž loni a pohybuje se v potemnělých oblastech  elektronické hudby. Spolu s kytarovým lomozem navozuje ozvěny let 80. a raných 90. Stojí za to nechat se unést hypnotizujícím vokálem Anety Maciaszczyk. Kapela má za sebou koncerty mimo jiné i v legendárním studiu  Agnieszki Osieckiej a za její finální studiový zvuk  je odpovědný Marcin Cichy ze skupiny Skalpel.

Za ta léta jste si s hudebními koncerty provázejícími festival Kino na hranici vybudovali jistou pozici, dá se na tom ještě něco měnit?

Jistěže, změny jsou, a to velké. Hudební klub se přestěhuje do zámeckého pivovaru z 19. století. Bude v něm umístěn velký koncertní stan, ve starobylé ledárně se mohou návštěvníci dočkat chill-out scény, přibydou další stánky, foodtracky. Každý večer budeme otevírat už v 19 hodin.