Vítkovické peklo aneb literární obraz železáren a jejich ředitele Kupelwiesera

Prozaik a publicista pražských Národních listů Ignát Hořica (1859-1902) vydal v roce 1896 knihu cestopisných črt Obrázky se Slezska. Ostravu stačil navštívit ještě v době, kdy Vítkovickým železárnám řediteloval Paul Kupelwieser (ve funkci v letech 1876 až 1893). Hořica napřed ekonomický úspěch podniku formálně pochválil. „Ve Vítkovicích zařídil pan Kupelwieser, kapitálem Rothschildovým velkolepé železárny a ocelárny, závody, jakých je málo na světě,“ napsal.

Zároveň ale Hořicu tohle ocelové město dosti vylekalo a vylíčil ho jako mýtickou příšeru: „Ve dne vidíte les kouřících komínů a v noci celé kopy pekelných tlam sálá oheň. Strašný ruch ve dne v noci otřásá vzduchem, stroje skřípají, píšťaly hulákají, ohromné setrvačníky duní a frní, pára ucházející soptí, syčí, funí a frká, všude, vlevo, v právo, na ohromném prostranství, o němž se vám zdá, stojíte-li uprostřed, že nemá začátku ani konce, že je to bezpočet vulkánů, potýkajících se s železnými a ocelovými velikány v neustálém, strašném a přec odměřeném boji, zuřivém, věčném, nekonečném.“

Paul Kupelwieser

Přes všechny pozitivní proměny, které během Kupelwieserovi éry pocítilo tamní dělnictvo, hutníci stále živořili v mizerných bytech, dřeli dvanáct hodin denně a vzduch nad Vítkovicemi byl nedýchatelný. Toho si všiml i Hořica, když symbolicky porovnal zamořené ovzduší s otrávenou duší dělníka: „Je v zimě, stmívá se. Celý den se vlastně stmívalo. Večer se z chumáčů kouře nad Vítkovicemi utvořila hustá oblaka a do nich zarývají se paprsky nesčíslných těch pekelných výhní. A ten hukot, hlomoz k tomu, prazvláštní nálada se vás zmocní. Žalujeme si tak pomalu; na to, na ono, na všecko. Na Ostravsku vůbec, ve Vítkovicích pak zvláště…“

A jsme u Petra Bezruče. Bezruč pražskému vydavateli Herbenovi tvrdil, že většinu svých básní vychrlil v krátké době na přelomu let 1898 a 1899. Předtím prý nepsal a zase chce s psaním skončit. To ale ještě Herben nevěděl, že nedostudovaný pisálek z Brna se jmenuje Vladimír Vašek a v letech 1891 až 1893 pracoval na místecké poště. Bezruč také z Místku několikrát došel pěšky do Vítkovic, konkrétně s bratrem Ladislavem v létě roku 1892, tehdy šli z místeckého náměstí do vítkovického „werku“ celé tři hodiny.

Ladislav Vašek ve svých vzpomínkách uvedl, že bratr Vladimír ten den z „vítkovického pekla takřka oněměl“. Bezruče fascinovala velikost Kupelwieserovy fabriky i umounění hutníci a horníci, kteří vycházeli špinaví z bran závodů. Bídně zaplacené oběti práce. „Vladimír byl uchvácen a stržen,“ poznamenal si bratr Ladislav. Na jiném místě pak napsal: „Na ten výlet jsme nikdy nezapomněli. Vladimír byl otřesen. Já také.“

Petr Bezruč

A pak už nebylo daleko k básni, v níž Bezruč přemítal nad postavením ostravského dělnictva v kontrastu s pohádkovým bohatstvím majitelů železáren (Rothschildové a Gutmannové) či ředitele Kupelwiesera. K básni Kdo na moje místo, z níž je tato ukázka.

V dým zahalen vítkovských pecí jsem stál,
noc zřela mi z očí, plam z nozdry mi vál
nech zářilo slunce, nech večer se šeřil
já semknutou brvou jsem vrahy ty měřil:
ty bohaté židy ty grofy ze šlachty
já škaredý horník jak vyskočil z šachty.
Nech diadem jednomu na skráni svítil,
každý z nich upjatý pohled můj cítil,
mou zaťatou pěst, můj vzdor,
hněv horníka z Beskyd a z hor.

Paul Kupelwieser měl štěstí, že dobový český tisk ho jen chválil. Ostravské dělnictvo se totiž na vlastní týdeník (Duch času) vzmohlo až v roce 1900. Někteří hutníci a havíři ale odbírali sociálnědemokratické tiskoviny z Prahy, což se vedení železáren moc nelíbilo a z přímě iniciativy Paula Kupelwiesera se nakonec podnikatelé rozhodli vydávat časopis Přítel dělníků. Závodní časopis, jenž pochleboval majitelům železáren i jeho řediteli, měl prostě předběhnout dělnictvo, pokud by se přece odhodlalo k vydávání vlastního listu.

Když pak v roce 1900 konečně ostravská sociální demokracie začala vydávat týdeník Duch času, z Vítkovických železáren se na jeho stránkách stala „vítkovická mordovna“ či „vítkovická lidumorna“. Cenzura kupodivu nezasahovala, podmínky dělníků byly i v novém století reálně zoufalé. Dědictví Paula Kupelwiesera tak třeba Duch času z 20. července 1900 shrnul v textu Vítkovice a dělnictvo: „A jak stojí si dělnictvo vítkovické? Ono dělnictvo, jež zbudovalo ohromné tyto závody, své zdraví a život obětovati jest nucené, ono dělnictvo jest politování hodno. Hromadné úrazy, nemoci a úmrtí jsou na denním pořádku.“

Ani další úryvek z téhož článku nepotřebuje bližší komentář: „Nemalou příčinou onemocnění dělnictva vítkovického jest, že mimo ustavičných mračen kouře a vyvinujících se škodlivých plynů, obec sama velmi nečistá jest. V zimě, na jaře a na podzim bláta k utopení, a v létě prachu k udušení. Veškerá voda ve studnách jest, dle výroku lékařského, otrávená výkaly, které po ulicích, jakož i v domech po zemi tékou, a jelikož žádné kanalisace nestává, vsáknou se do země a do studní, tak že pitím vody vítkovické člověk onemocněti musí. Falšování potravin děje se ve Vítkovicích ve velkém; žádné zdravotní komise tržní nestává, tak že za drahé peníze jest dělník nucen každý neřád koupiti. Tak na příklad ve vuřtech nalézáme i kousky skla a různé jiné neřády (uzenář ten jest nám známý), koupí-li si hospodyně na upravení jídla trochu kyselé smetany, smrdí z ní ocet a kvas z mouky (jeden obchodník v Ocelářské ulici), a jiných více, tak že člověk i po této straně otravován jest.“

Co věta, to inspirace pro nové a nové Bezručovy Slezské písně. „Zbědované tyto poměry dostoupí ale svého vrchole, když uvážíme, že pracovní doba ve vítkovických peklech rozdělena jest na dvě šichty, totiž: denní a noční, tak že dělník 12 hodin při práci býti musí. Tak to vyhlíží v království Rothschildů a Guttmannů,“ pokračovala reportáž v týdeníku Duch času.

Děsná skutečnost neinspirovala jen Bezruče, vítkovické peklo se postupem času snažili vylíčit i další lokální básníci (např. Čeněk Ostravický, V. R. Chotaš, Fráňa Richter aj.). A tohle jsou třeba verše Arnošta Chamráda z doby těsně před první světovou válkou.

Arnošt Chamrád
JEŘÁB

Znáte ten jeřáb ve Vítkovic?
Tiše ta potvora jezdí,
co chvíli dělníka — (co je víc?) —
obluda přitlačí ke zdi.

Co krok ve Vítkovic číhá smrť,
věru se nenadáš ani:
hrudník ti rozmáčkne na padrť,
hlavu či nohu — dle přání. 

Třeba to, co? Tolik neplechy
kvůli té hromádce kostí:
komise, psaní a výslechy
pro chlapa! Není to k zlosti? 

Bratrance jeřáb mi přitisknul,
zhynul, jak dělníci hynou:
zrobený baron si zavýsknul:
uznali, „vlastní že vinou!“ 

Pravdu má komise, Gutmane,
poznámky netřeba k tomu
ty bys tam nešel a též já ne!
„Chceš robit? Nechceš, jdi domů! 

Však jsem tě do práce neprosil,
za tebe čtyři mám jiné…“
Proto ten dělník ve Vítkovic
z vlastní jen vůle tam hyne!

Paul Kupelwieser byl za komunismu představitelem „otrokářského kapitalismu, jenž žil z dělnické krve“. Dnes je to „rytíř průmyslové revoluce“ a geniální ekonom a podnikatel. Pravda je někde uprostřed.

*

Výstava o Paulu Kupelwieserovi (a jeho otci Leopoldovi) UMĚNÍ – PRŮMYSL – ARCHITEKTURA začíná 6. dubna (vernisáž 5. 4. v 18 hodin) a pokračuje do 5. června 2016. Galerie výtvarného umění v Ostravě.