Nové album babské metalové kapely Kapriola šlape jako přesýpací hodiny

Když mi na recenzentském stolku přistálo nové album Kaprioly, bylo to příjemné překvapení. Personální problémy této sympatické ženské formace se táhly. A tak jsem s nedočkavostí vložil nové cédéčko do přehrávače. Ještě před tím mne však upoutal výtvarný design bookletu, který je dílem nové basistky Kaprioly Tess the Bass (design předchozích desek kapely byl v režii předchozí basistky Bassbarelle). Booklet svou výtvarnou stránkou připomíná poetiku art rockových desek. V centru prostoru frontpage jsou schody, po nichž kráčí tři ženy k ostrovům vznášejícím se nad oblaky jako Laputa. Rostou na nich divoké stromy a na jednom stojí obrovské přesýpací hodiny. Poetické. Teď k muzice.

Nová nahrávka má našlápnuto k tvrdému soundu, který je inspirován moderním americkým metalem. Většina písní je psána v drop D ladění, které basovým déčkem přispívá k hutnému zatěžkanému výrazu. Většinu skladeb provází dobrá stavba, která prozrazuje poučenost u světových metalových veličin. Po začátku, napěchovaném silnými kytarovými nebo basovými riffy, pokračují písně klasickým řazením slok a refrénů, po němž většinou přijde kytarové sólo.

Kapriola sází na tradiční přístup k písni a vyhýbá se experimentu jako čert kříži. Proto se na desce neobjevuje žádná elektronika, žádné samply, žádné další nástroje kromě těch, kterými dámy v černém vládnou. Originální začátek má song Až jednou s úvodním skandováním Argentinky Cariny Cornejo. Skladbu Svatební obohacuje excelentní kytarová linka Dony Michelle. Všechny moje tváře upoutají působivým refrénem, kterým se triolově proplétá vzhůru krásná kytarová melodie. Rytmicky nejzajímavější je začátek songu Když se blíží pád. Tady už je deklamovaný text Cariny Cornejo trochu zbytečný, závěrečný sbor s growlingem Mar Qui je ovšem perfektní. Album uzavírá pecka Nezapomínám, kterou povyšuje rafinovaná rytmika všech nástrojů a přesvědčivý zpěv Mar Qui.

Jasný tah na branku a snaha o textovou sdělnost, nehraničí nikdy s naivitou. Určitá hymničnost refrénů je sice někdy (Cesty) příliš starosvětská a trochu se bije s aktuálnějším hudebním kontextem slok. Nezklamou chytlavé kytarové riffy Dony Michelle, které perfektně komunikují s rytmicky přesvědčivými bicími Mercy a pulzující basou Tess. Mírné výhrady bych měl uvést ke zpěvu Mar Qui, který je někdy barevně stereotypní, jindy výrazově a rozsahově fádní. Jenže Kapriola funguje jako sehraný celek a její hudební řeč je srozumitelná, bez zjevné snahy o originalitu. A to je víc než pozlátko v labyrintu zvuků, kterým nikdo nerozumí (ač si na to rádi hrajeme).

Nová nahrávka Kaprioly je ryzí muzikantská záležitost, jíž se není třeba bát. To, že se v ní neztratíte, neznamená, že se v ní musíte najít. Ale za pokus rozhodně stojí!