Valérie a Klaudie jako dvě strany jedné mince: Stará aréna o Velikonocích nezahálela

Oba kusy by mohly stát na opačných pólech umělecké tvorby, jako poetické divadlo versus divadlo strohé, osekané na kost. Přesto se v nich najde řada styčných ploch. Třeba už jen v tom, že režisér Valérie je uměleckým šéfem Staré arény, známý například díky Hřebům v hlavě nebo nedávno uvedenému Zuřivci. Valérii nastudoval pohostinně v roce 2013, a přestože má tato inscenace v podstatě před derniérou, Ostravu překvapivě navštívila poprvé, stejně jako její herci, kteří se v premiéře seznámili se zdejším komorním prostorem.

„Slepíčííí móóór“ neslo se jevištěm z úst postav a z plátna vystupovaly apokalyptické obrazy. Tvořily je pozpátku puštěné časosběrné záběry na zahnívající jahody, ze kterých se stávají krásně červené plody, na bizarní černé větvoví tyčící se proti bledému nebi jak z expresionistického filmu, nechyběly avantgardně laděné hříčky se surrealistickými obrazy, třeba detail na démonické lidské oko nebo na kuřecí pařát. Herci v záhrobním nalíčení, s bledými tvářemi a kruhy kolem očí, v tajemné světelné choreografii tančili na hranici života a smrti, mezi snem a skutečností.

Z představení Valérie a týden divů. (Foto: M. Jiroušek)

Brněnská Valérie je poctou jedné z nejlepších próz českého surrealismu, známé i díky kongeniálnímu filmu Jaromila Jireše. Předloha vychází z poetiky hororu, šestákových románů na pokračování, jejichž četbu přirovnával Nezval k rozepínání ženského korzetu. Miloval Upíra Nosferatu, stejně snového jako první seriál o superzločinci Fantomasovi z roku 1913. Možnosti vidět esenci černého románu plnou tajuplných, šifrovaných narážek na divadle, tomu nešlo odolat a v danou chvíli se Staré aréně podařilo do programu včlenit nejpovedenější „velikonoční vejce“. Valerie rozkvetla jako iluminované křiklavě barevné ilustrace tisícistránkových černých románů.

Přestože se jednalo o kus trvající jenom jednu hodinu, esence z knihy byla extrahována do přijatelné divadelní formy, inovovaných dialogů, zahuštěného děje (obávaný Tchoř byl například v jedné osobě zároveň knězem Ignácem). Neurazila ani čtenáře natož filmového diváka, naopak potvrdila fakt, že horor se vší svou bizarní poetikou může fungovat také na divadelním jevišti. S pomocí jednoduchých, ale sugestivních efektů, atmosféru vzbuzujícího svícení, tajemných masek, paralelních dějových rovin, duši škrtící hudbou.

Z představení Valérie a týden divů. (Foto: Martin Jiroušek)

Velice vydařené herecké obsazení ruku v ruce s autorskou režijní koncepci některé postavy rozvinulo dál než krotkost Nezvalovy předlohy. Apokalyptický řev na téma slepičího moru zněl z hrdla Orlíka, který vůbec nebyl tím krotkým mladíčkem, jak jej známe z filmu. Naopak v podání Tomáše Krále se příležitostně měnil v běsnícího psychopata připomínajícího Renfielda, šílence pojídajícího mouchy. Vydařil se i náročný herecký part trojrole Babička, Elsa a Matka, kterou ve filmu geniálně ztvárnila loni zesnulá Helena Anýžová. Také divadelní představitelka Eva Doležalová dokázala být sugestivní stařenou v odpudivé masce, démonickou femme fatale líbající Valérii i Konstábla a posléze civilní umírající troskou.

Konstábl alias Tchoř v podání Stanislava Bárty připomenul svým expresivním projevem tak trochu Maxe Schrecka a rudým kostýmem samotného Drakulu. Martina Kysilková jako Valerie a Markéta Břuňdová coby Hedvika byly ideální dvojící odsouzenou ve své naivitě k propadnutí zlu. Díky představivosti tvůrců si je dokázaly přivolat s pomocí zdánlivě nevinných dětských říkánek. Vidět Valerii v magickém provedení Divadla V znamenalo neméně silný zážitek blížící se Herzovu Devátému srdci nebo Bartově geniální a dekadentně upírské šarádě Poslední lup.

*

Také v premiérové inscenaci Klaudie patřilo hlavní slovo ženě. Na rozdíl od nevinné a svůdné Valerie se představila jako vozíčkářka stalkující krachujícího herce Kristiána. Strohá scéna si vystačila s několika praktikábly, na kterých sedí znuděný herec popíjející alkohol a kouřící cigarety, nejsložitější rekvizitou byl pravý pojízdný vozík. Hudba převážně minimalistická, z téměř podprahových zvuků v případě potřeby přetavená na valčík.

Z inscenace Klaudie ve Staré aréně. (Foto: Martin Jiroušek)

Klaudie není pocta literární předloze, ale autorský text. Jeho tvůrce, mladý režisér Josef Doležal, ve Staré aréně už debutoval úspěšně přijatým studentským představením Chips. V Klaudii vytvořil psychologické drama (které má mít také surrealistické prvky, ale tím se zastírají případné „nelogičnosti“ nelineárního děje), příběh vyhořelého herce (Ondřej Beseda) a jeho fanynky Klaudie (Kristýna Krajíčková). Drama je nejprve notně minimalistické a klišovité. Proti sobě stojí otrávený muž a naivní vitální dívka, obdivovatelka. Jedná se o vozíčkářku a smrdí tady hra na city formou právě propírané inkluze. Přesto se tento jednoduše čitelný úvod postupem času mění v alegorickou metaforu setkání postavy s jistou hraniční situací. Škoda, že to tvůrci musí říct takto natvrdo formou sloganu na plakátu, mohli by dát šanci divákovi, aby se i on dovtípil.

Ondřej Beseda jako Kristián a Kristýna Krajíčková jako Klaudie. (Foto: Martin Jiroušek)

Valerie má svého Orlíka, který je pro upíry již „prázdný“, protože jim nezanechal své srdce, Klaudie představuje životodárnou šťávu pro oblastního lúzra. Závěr Doležalovy hry je odlehčeně groteskní, vyhrocený v uvažování a šitý horkou jehlou, Kristián se změní, zanechá herectví a začne podporovat postižené děti, až nakonec postaví hereckou školu v Africe, kterou nazve AAMU. Jevištní výkon stojí na propracovaném herectví Ondřeje Besedy známého z Divadla loutek a Kristýny Krajíčkové z třetího ročníku Janáčkovy konzervatoře (k vidění byla například v Odsunu uváděném v Národním divadle moravskoslezském). Nechybí protikladné změny situací, retrospektivní vyprávění, splývání současností s minulostí je příjemně variabilní, stejně jako fakt, že Stará aréna ve dvou dnech za sebou ukázala, jak moc svět potřebuje tak typologicky rozdílné Valérie i Klaudie, dvě strany jedné mince.