Současné vizuální umění na pranýři aneb Surůvkové versus Gavlasové

Jaké je postavení současného výtvarného umění? Existuje ještě komunikační kanál mezi umělcem a recipientem, nebo je tento informační tok zadržován v obrovské přehradě, která zapříčiňuje vysychání přirozeného proudu umělecké produkce a jejího ohlasu?

V postkomunistické éře se od devadesátých let začíná objevovat jistá zběsilost, a to především v architektonických formách, které reagovaly na unifikovanost urbánní krajiny a dodnes je tento trend znatelný. V karnevalu tvarů a barev se opíjeli všichni ti, kteří ovlivňovali veřejný prostor a nynější vystřízlivění opravdu bolí, tedy především českou krajinu. Také v oblasti výtvarného umění došlo v posledních dekádách k rozvolnění, obohacování a multiplikaci konceptů v návaznosti na mocnou vlnu uměle utvářené softwarové vizuality, reklamy, monumentálního bilboardového a konzumně plakátového designu. Oficiální výtvarné umění na vysokých školách procesně zareagovalo novými přístupy k vizualitě zakládáním svébytných kateder a ateliérů intermédií, nových médií, či performance.

Z výstavy Vladimíra Skrepla Broučci. (Foto: Martin Popelář)

Rozjetý vlak nových vizuálních trendů postupně vytlačoval a stále vytlačuje takzvaně tradiční postupy výtvarného zobrazování, ať už se jedná o malbu závěsných obrazů, sochu z kamene, ale například i klasickou fotografii, opírající se o princip trpělivého vyčkávání na souhru světla a stínu. Najednou se naskýtají nekonečné možnosti obrazových variací, jejich mísení, vrstvení a manipulace. Zároveň je člověk zaplavován obrovským množstvím vizuálních znaků, které mu do jisté míry znemožňují patřičné vnímání výtvarného poselství. Pokud bychom byli několik hodin vystavováni rychlému sledu fotografií, reprodukcí obrazů, barevných ploch, či struktur, a následně byli postaveni před obraz Vincenta van Gogha, nebudeme mít pro jeho recepci patřičnou energii a nedostaví se tak emocionální odezva. Ovšem pro člověka konce devatenáctého století, kde se z dnešních reklamně-vizuálních médií vyskytoval pouze plakát, či reklamní plocha na fasádě městského domu, byla konfrontace s van Goghovou malbou mnohem výživnější. V takovémto na záměrné vizuální znaky chudém prostředí bylo jaksi snadnější demonstrovat myšlenku, a to právě z onoho prozaického důvodu obecně většího zájmu o umění jako o formálního prostředníka sdílení emocí, myšlenek a pocitů. Dnes je výtvarné umění strháváno zběsilostí audiovizuální dálnice, která nikde nezačíná a nikde nekončí, vine se napříč celým světem a jezdí se po ní neomezenou rychlostí.

Zdálo by se, že být viděn je dnes snadné, ale opak je pravdou, protože se vytrácí schopnost vidění jako taková.

Duchampova Fontána. (Foto: Wikipedia)

Přemíra vizuální konkurence přináší následující otázku: Jaká paradigmata a strategie užívají současní umělci a jakou formu zobrazovaní volí? Často se uvádí jako zlomový bod ve vztahu umělce a recipienta vystavení záchodové mísy jako oficiálního uměleckého artefaktu (ready-made Fontána od Marcela Duchampa) v roce 1917. Tím byla zbořena jistá hradba umělecké výlučnosti, respektive fenoménu nazírání uměleckého procesu jako tvůrčí práce založené na invenci, talentu a řemeslném zvládnutí matérie. Otevřela se první kapitola dějin konceptuálního umění. Stejně jako Adolf Loos a Le Corbusier prolomili v architektuře na počátku dvacátého století bariéru dekorativnosti a zkonstruovali nejen nový dům, ale i vlastně nový pohled na dům jako takový, může být duchampovská záchodová mísa vnímána jako průlom v otázce reflexe výtvarného umění. Tedy vše je již možné, dokonce i to, považovat záchodovou mísu za umělecké dílo.

Nedávný rozhovor Ivana Mottýla s Antonínem Gavlasem publikovaný na Ostravanu.cz (čtěte zde) rozproudil všemožné polemiky o současném výtvarném umění, jeho vztahu k divákovi a obecně o jeho společenské funkci. Poukázal na to, že dnešní, v českém kontextu zavedení autoři se potýkají s mnohými předsudečnými problémy a jistým nepřijetím, které dle mého pramení jednak z kontextuálního nepochopení a jednak ze samotné složitosti doby, v níž moderní umění vzniká.

Antonín Gavlas se svými obrazy v Galerii Orchard. (Foto: Ivan Mottýl)

Současné umění více či méně úspěšně reaguje na bobtnající vizuální balast ve veřejném prostoru, často vrství významové parafráze, operuje s mnohoznačností, ale také až primitivně tenduje k jádru věcí použitím naturálních a syrových prostředků.

O co jde v oné nepřímé konfrontaci mezi zmíněnou tvorbou ostravských autorů Antonína Gavlase a Jiřího Surůvky? Myslím, že jde o konfrontaci pasivity na straně jedné a aktivního hledání přesahu na straně druhé. Tvorba Antonína Gavlase snad může být upřímná, snad je v ní obsaženo i hledání spirituality, ale především je tvorbou pasivní, a to v tom smyslu, že pouze epigonsky reviduje zavedené estetické postupy (nikoliv však hodnotné a přesvědčivé), ať už v barvách, tak i v celkovém lyrickém výrazu, oproštěném o konfliktní a dialektické polohy.

Antonín Gavlas šmahem odsuzuje konceptuální přístupy Jiřího Surůvky, Petra Lysáčka nebo Václava Stratila a operuje s myšlenkou, že jeho umění je přístupnější veřejnosti a vlastně je tak i pravděpodobnější, že bude komerčně úspěšnější. Možná je to fakt, ale to nemění nic na tom, jakou skutečnou hodnotu jeho tvorba pro společnost (ne)přináší.

Je nebezpečné se uchylovat ke schematismu a onomu epigonskému opisování vyčpělých obsahů a forem pod rouškou poplatnosti pokřivenému vkusu (o většinovém vkusu společnosti může svědčit namátkový pohled na nové satelitní apendixy českých měst). Jinak řečeno – to, co se líbí většinové společnosti, není a nemůže být automaticky považováno za hodnotnější a smysluplnější než to, co lze hůře a komplikovaněji uchopit a zpracovat.

Surůvkova reakce na ruskou rozpínavost na břehu Ostravice. (Foto: Ivan Mottýl)

Oni Surůvkové a Stratilové jsou především upřímnými hledači, experimentátory, a tedy umělci v pravém slova smyslu. Jejich rukopis chce drásat a provokovat společnost k zamyšlení, chce probouzet, nikoliv uspávat a hladit líbivou nótou. Je úsměvné, jak jsou tyto konfrontace týkající se formy v umění neustále živé a omílané a jakým jsou ryzím fenoménem v historii tvorby. Můžeme zabrousit do kterékoliv doby a vždy nalezneme výtvarné umělce, kteří se nespokojili s opakováním zavedených kánonů, s tradičními postupy a konejšením diváka, ale kteří šokovali a provokovali něčím, co nebylo pro většinovou společnost stravitelné, ale co se s odstupem ukázalo být obrovsky smysluplné. Namátkou můžeme vzpomenout barokního italského malíře Michelangela Merisiho zvaného Caravaggio, francouzského sochaře Augustina Rodina nebo celou plejádu moderních malířů počátku dvacátého století. Ti všichni se odpoutávali od tradičních konceptů, od idealizace a usilovali o pravdu, tu více, tu méně filozoficky zabarvenou. Dnes jsou tyto osobnosti tradičně uznávanými hybateli výtvarného procesu, protože podstatou umění, zdá se, není dokonale zvládnuté řemeslo, ale právě onen proces hledání, přesahování a jemu odpovídajícího konstruování výrazu.

Současné umění je často společností a priori odmítáno jako nevkusné, zběsilé, nelidské a především neestetické. Žijeme v době jistého hodnotového a civilizačního chaosu, hledáme sami sebe, hledáme člověka a to s sebou strhává i výtvarnou produkci. Podstatné je vždy pod rouškou neestetické „hromádky odpadků“, „maskou Batmana“ nebo v „lese kostí“ hledat význam, smysl a odkaz, nikoliv tato díla zavrhovat z formálních důvodů, protože nesplňují jakási kritéria tradičního umění, z formálních důvodů lze totiž zavrhnout jakékoliv umění.

Objekt Petra Babáka z hovězích kostí v PLATO. (Foto: Aleš Honus)

Jak nehorázně musela působit první kubistická, neoplastická či abstraktní díla v umění na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ano, jako totální rozvrat zavedených principů, plivnutí do tváře budované dokonalosti malířského rukopisu. Ovšem stalo se a je potřeba s nimi počítat, člověk posouvá hranice a je jasné, že nedokáže přešlapovat na místě.

Nechci označovat umění Jiřího Surůvky nebo Petra Lysáčka za progresivní, ale je to umění, které vzbuzuje emoce, je živé, konfrontační, klade otázky a zneklidňuje diváka. Nelze schematizovat to, že jejich tvorba je signifikantním vzorkem současného umění, je do jisté míry vyhraněná, ale záměrně, sofistikovaně a v touze rezonovat do společnosti. Naproti tomu podíl pana Gavlase a umělecké skupiny In Signum na společenském vývoji a intelektuálním zápasu kultury s průměrností a šedí je, dovolím si říci, zcela nulový.

Dnešní umění je silně intelektualizované, označované slovem konceptuální. Nutně si vyžaduje autorský či kurátorský opis, vysvětlení a často není možné očekávat jeho bezprostřední pochopení v galeriích. V tom tkví Achillova pata mnohých výstav. Umělecké koncepty musí být přibližovány, osvětlovány a diskutovány, nejlépe přímo v galerii, třeba i formou rozsáhlejších popisků. Tím se vyhneme zjednodušování a schematickému odmítání formy, pod níž mnohdy doutná nepochopená myšlenka, která může být mnohem silnější a třeba i spirituálnější, než se na první pohled zdá.

Je potřeba si uvědomit, že ono vzdalování dnešního umění od diváka pramení často právě z nepochopení obsahu a kontextu, to je snad největším kamenem úrazu dnešní doby, tedy vražedná kombinace složitosti formálně-ideových přístupů výtvarných umělců a jistá letargie současné společnosti, která pod vlivem mohutného audiovizuálního ataku nemá sílu reflektovat viděné a hledat za konceptuálním uměním člověka, duši a myšlenku.

Je potřeba zmínit, že i v dnešní době existují výtvarní umělci, jejichž rukopis je, myslím, esteticky přijatelný a pochopitelný pro širokou veřejnost a zároveň se neopírá o jakýsi druhořadý dekorativismus nebo o citace tzv. klasického umění (i když těžko říci, co se pod pojem klasické umění skrývá). Jsou to umělci, kteří kvalitně rozvíjejí zvládnuté výtvarné řemeslo a nepodbízejí ho většinovému (ne)vkusu. Mezi tyto umělce zcela jistě patří ostravský malíř Daniel Balabán, sochař Robert Buček nebo bohužel již zesnulý Marius Kotrba, jehož sochy, byť monumentální, nikdy násilně nenarušily veřejný prostor, ale zároveň nenechávají kolemjdoucí v pasivní dřímotě.

Daniel Balabán u obrazu se vzpomínkou na bratra Jana Balabána. (Foto: Ivan Mottýl)

Diskutovat o umění v době, v níž právě vzniká, je velice ošemetné a historie nás poučuje o zrádnosti této reflexe. Asi nejvíce do očí bijící a zároveň historicky blízké je vnímání výtvarných děl z období normalizace, která se dnes začínají systematicky katalogizovat, studovat a i upřímně obdivovat, byť byly v době svého vzniku často uměleckou veřejností odmítány jako škodlivé. Jsou důkazem toho, že když dílo stárne, má pro nabývání jeho hodnoty v očích veřejnosti nezanedbatelný význam, a to často bez ohledu na to, jak bylo v dané době přijímáno.

Na závěr je nutné říct, že až patřičný odstup zhodnotí dnešní dobu a její výtvarný potenciál. Myslím si ale, že v českém kontextu dějin umění budou jména jako Václav Stratil, Jiří Surůvka, Petr Lysáček či Vladimír Skrepl figurovat a je nemístné je obviňovat z neumětelství či prznění výtvarného umění.

Čtěte také: Antonín Gavlas otevřel novou galerii a říká: Ty vaše Surůvky a Stratily opravdu nemusím