Odvážný koncert filharmonie: Skvělý violoncellista, svěží Schubert i šustící sáčky od bonbónů

V úvodu zazněla předehra k opeře Othello Gioacchina Rosssiniho. Jak známo, Rossini rád používal vlastní melodie bez ohledu na původní záměr. Předehru nejdřív napsal k opeře Sigismondo, posléze ji využil také v opeře Turek v Itálii. Řadu melodií z Othella uplatnil Rossini také v dalších svých dílech. Jasný doklad, že odvěká praxe autocitací či citací vypůjčených melodií má kontinuitu až po hudební současnost.

Předehra připomněla Rossiniho jako vynikajícího skladatele, jehož spontánní melodická invence zastínila ve své době většinu jeho současníků. Interpretaci ostravských filharmoniků provázely kvalitní instrumentální výkony dechových i smyčcových nástrojů, adekvátní byly rovněž dynamické a tempové nuance.

Je s podivem, že se na velkém symfonickém koncertě objevilo dílo v podstatě současného skladatele vážné hudby. Většina programů sází na jistotu v podobě hudby barokních, klasických či romantických autorů. Už volba méně známého díla klasiků 20. století znamená pro některé dramaturgy riskantní sázku. Otázka zní, zda je lepší mít na koncertech davy, nebo hrát pro hrstku zanícených mladých posluchačů. Dutilleuxova hudba splňuje kritéria těch nejnáročnějších posluchačů, kteří preferují avantgardní hudbu, současně je vnímána jako cesta, která neopouští muzikantské kořeny.

Sólista a dirigent spolu komunikovali očima. (Foto: Ivan Korč)

Filozoficky koncipovaný violoncellový koncert provedl Johannes Moser s obrovským nasazením. Od úvodních enigmatických tónů bylo zřejmé, že se jedná o hluboké dílo kladoucí na sólistu velké interpretační nároky. Moser se představil Ostravě pevným a sytým tónem svého violoncella, skvělou technickou brilancí a inteligentním projevem. S dirigentem Jurowskim komunikoval očima, hrál mezi nimi i jakýsi šestý „muzikantský“ smysl. Prostě bylo cítit, že ti dva jsou nad věcí a mají vše pod kontrolou. Bohužel náročná partitura narazila na řadu problémů v orchestru. Místy nevhodně volená dynamika vedla k zastínění sólového partu, v pořádku také nebyla rytmická souhra některých nástrojů, z nichž tentokráte největší jistotu projevili perkusionisté.

Příjemný violoncellista si vysloužil vytrvalý potlesk a zahrál jako přídavek Sarabandu z první sonáty pro violoncello Johanna Sebastiana Bacha. Bylo až šokující poslouchat po předešlé skladbě Moserovu asketickou, střídmou interpretaci, v níž se pokorně odevzdal do služeb Bachovy nadpozemské hudby. Sarabanda zazněla v neokázalé, křehké dynamice ve stylově poučené interpretaci a výrazu (melodické ozdoby a výraz odpovídal barokní hudební estetice).

Michail Jurowski během čtvrtečního koncertu filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Schubertova Symfonie č. 8 C dur „Velká“ D 944 je pozoruhodná skladba. Má svízelný život, protože číslování Schubertových symfonií provází od nepaměti velký zmatek. Protože byla symfonie nalezena až po jeho smrti Robertem Schumannem, můžeme se setkat s tím, že mívá číslo 7 i 9. Není to však podstatné. Její hudba je totiž naprosto svá a nezaměnitelná. Sympatické na ní je, jaký osobitý kontrast tvoří k symfoniím Ludwiga van Beethovena. Schubertova melodická invence a harmonická odvaha vnesly do symfonického žánru novou svěžest, kterou velmi cenil i Antonín Dvořák.

Janáčkova filharmonie s Jurowskim zahrála Schubertovu symfonii výborně. Tempově byla příjemně rozvržená, dynamicky výrazná a interpretačně precizní. První věta ještě nenadchla kreativnější tektonickou výstavbou, zato Andante con moto věty druhé už zářilo jako hudební drahokam, vybroušený poutavě tvarovanou melodií. Věta třetí přinesla scherzo, které upoutalo nádhernou dynamikou. Allegro vivace závěrečné věty zabouřilo gejzírem hudebních nápadů a na konci se cyklicky uzavřelo citací tématu první věty.

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Koncert Janáčkovy filharmonie měl několik dominant. Zafungovalo charisma sympatického violoncellisty Mosera, genialita Schuberta a Rosinniho a brilantní interpretace orchestru během první a třetí skladby. Není to málo, není to ale všechno. Dutilleux by zasloužil větší nasazení.

Šustění sáčků od bonbonů prozrazuje, že chuť je pro některé posluchače důležitější smyslový orgán než sluch. Neohleduplné chování takových návštěvníků může pokazit dojem i z dobrého koncertu. Bylo by dobré zamyslet se nad tím, jestli stojí za to jít na koncert, nebo mlsat v útulném teple domova. Dělat obojí současně je hloupost.

(Recenze je psaná ze čtvrtečního koncertu, který filharmonie opakuje i v pátek)