Budovatelé říše v Divadle roku Aréna: Apokalyptické podobenství, ze kterého mrazí

Budovatelé říše sledují kolaps jedné průměrné rodiny. Kolaps nastává v okamžiku nejasné situace, kdy se dole v ulicích ozývá nepojmenovatelný hluk a otec velí „o patro výš“. Poschodí za poschodím se situace zdá navenek bezpečnější, životní prostor se ale hrozivě úží. Starší generace si namlouvá, jak to není krásné, dcera naopak pamatuje svůj dětský pokoj – symbol ztraceného blahobytu. Dospěláci lžou nebo se utápějí ve svých vlastních iluzích, v neschopnosti prohlédnout, dítě má ještě špetku soudnosti.

Cesta odnikud nikam se stává stále ubožejší, plná dutých frází a nesmyslných slovních hříček. Postavy si sice lžou do očí na hromadě haraburdí, ale konají ještě něco příšernějšího. Ve chvílích nadechnutí mučí záhadného Schmürze, postavu či bytost živořící v koutě bytu, která zrcadlí jejich vlastní svědomí. Těžko si představit naléhavější absurdní drama odhalující podhoubí současné civilizace.

Zleva Vladislav Georgiev a Šimon Krupa. (Foto: Roman Polášek)

Štěpánkova inscenace hry, která není na českých jevištích příliš známá a které se velké scény po celá desetiletí vyhýbají, je dalším patrem pro vzestup Arény mezi solitérní divadla s jedním z nejostřejších rukopisů dneška. Tady se již dříve vyjímaly Ionescovy Židle nebo Plešatá zpěvačka a ještě dnes si v Aréně divák může vychutnat červotočivost jiné pochybné skupinky obyvatel nejmenovaného činžáku ve Schwabově Lidumoru.

Apokalyptická rodinka z Budovatelů říše není sice šťavnatější, o to více dává prostor hlodajícím myšlenkám: Proč, jak a nač? Všeobjímající apokalyptický otec (Vladislav Georgiev) a jeho soucitná a přičinlivá ženuška Anna (Alena Sasínová-Polarczyk) kontrastují ve svém zaslepeném šílenství s malou Zenóbií (Zuzana Truplová), která má blíže než k rodičům ke služce Huse (Tereza Cisovská). Doplňují je soused (Albert Čuba), odhodlaný ke každé špatnosti, a v koutě hnije špína jménem Schmürz (Šimon Krupa). V tom pokoji sice nejsou prý blechy, ale ten ofačovaný uzlík tlejícího masa skutečně pochoduje…

Šimon Krupa v inscenaci Budovatelé říše. (Foto: Roman Polášek)

Tapety na stěnách se klíží a skrze zdi se prodírá apokalyptická záře jako v intelektuálním hororu Kostka. Anebo ve Weisově alegorickém hororu Dům o tisíci patrech, na jehož monstrózním vrcholu se nachází místo už jen pro krematorium. Cesta vzhůru, to je v Budovatelích říše jako stoupat po klesající spirále. Objevme prostor pro nové stavby plné zrezivělých hřebíků.

Hráčské doupě, ona „blechárna či brloh“, jak doslovně naznačují inscenátoři, zaujme diváka v miniaturním hledišti svou fascinující scénou Milana Davida. Ještě než dojde k herecké akci, a vlastně po celou dobu hry, se nelze neobdivovat těm vysokánským zdem se zjizvenou tváří pokrytou sedřenou vrstvou papíru, dveřím, na kterých nikdy jindy tak zřetelně nevyniknou znaky s obrácenými kříži. To je mozek onoho Schmürze, uvnitř jehož prázdné lebky přežívají poslední formy kdysi vyspělé civilizace.

My jako novodobí Inkové vyhníváme také od svého středu, v době, kdy se každou sobotu na televizních obrazovkách prohání ikona studené války – nekonečný seriál James Bond, také němý svědek zaniklých časů i stále aktuálních dob. Scéna v Aréně nebyla snad nikdy tak poutavá a kontrastní vůči vyprázdněným dialogům.

Z inscenace Budovatelé říše. (Foto: Roman Polášek)

Setrvačný mechanismus promluv po chvíli nutně ukolébá, sebelepší kupení přívlastků se po jisté době omrzí, naštěstí má režie v záloze zcizovací prvky jako je ohlušující výstřel slepou patronou z rukou otce. („Ježíš!“, zavyla jedna divačka během premiéry na znamení, že to snad není ani pravda, a ostatní diváci sebou přinejmenším cukli.)

Mnohem obsažnější je němohra majora Schmürze, kterého hraje jako ofačovanou nemohoucí zombie z expresionistického hororu Šimon Krupa. Je odevzdán svému osudu a nijak se nebouří, jako zkrocená Nataša někde dole v rakouském sklepě. Každý z diváků musí být zvědavý, co nebo kdo to vlastně je.

Vladislav Georgiev a Alena Sasínová-Polarczyk. (Foto: Roman Polášek)

Jedna z nejtěžších úloh v historii souboru padla na Vladislava Georgieva, který tak získal životní příležitost vyjít ze stínu menších rolí – jako kdysi René Šmotek v Goldbergovských variacích G. Taboriho. A této úlohy se zhostil mistrovsky, stejně jako se své role mistrovsky zhostila Alena Sasínová-Polarczyk. Navíc jde o úlohu, která má svá úskalí – jak hrát mistrovsky o něčem, co získává význam až s dalším kontextem?

Kde máme naší zeď a co se za ni skrývá, nebo před ní? Nikde jinde se tento typ divadla nehodí lépe než právě do nejlepšího komorního divadla v Česku.