Les ožil undergroundovými pašijemi, v nichž hraje symbolicky 33 herců i neherců

Dvanáct apoštolů se pohybuje v rytmu orloje, místo velebných zvonů ale čas odměřuje parafráze písně kapely Plastic People v podání divadelního big bandu Jana Gajdici. „My žijeme v Lese, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám,“ zpívá se.

Režisér Tomáš Vůjtek a autor pašijí je napjatý, na zkoušení mnoho času nebylo, teď záleží na nasazení aktérů. Asi po dvanácti minutách se orloj zastaví a hra začíná, publikum si napřed vyslechne principála celé lesní společnosti Přemysla Bureše:

Prozradím ještě na herce,
že všichni hrají od srdce
a replikám svým pevně věří,
neb jsou to ryzí amatéři.
To kdyby jim chtěl někdo spílat.
Však támhle už se blíží Pilát,
a za ním jde kněz Kaifáš,
čímž se končí prolog náš.

Kdepak ryzí amatéři, ryzí je jen radost, s jakou k pašijím přistupují, ve špílu se totiž sešli profesionálové ze všech tří ostravských činoherních scén. Proto se také hraje denně už v 16 hodin, neboť večer musí herci na prkna svých mateřských scén. A to už je na scéně Pilát v podání Marka Cisovského (Komorní scéna Aréna) diskutující s Kaifášem, jehož obavy z Ježíše si herecky vychutnává Šimon Krupa (Komorní scéna Aréna).

Z pašijí v klubu Les. (Foto: Les)

Následuje obraz se třemi apoštoly. Jan (Albert Čuba), Tomáš (Štěpán Kozub) a Petr (Josef Kaluža) jsou opět reprezentanty divadla roku, tedy Arény. Publikum se baví, hlavně u replik nevěřícího Tomáše, který svému učiteli nedává šanci, aby vstal z mrtvých. „To nám poví asi stěží, třetí den už v hrobě leží,“ pochybuje Tomáš, že si ještě někdy promluví s Kristem.

Tři generálové přicházejí z kasáren Divadla Petra Bezruče (Jakub Burýšek a Milan Cimerák) a opět z Arény (Lukáš Šveda). Přizvukující Anděl na nebesích (Tomáš Sosna) je zatím jediným stálým hercem domácí podzemní scény v Lese, z Národního divadla moravskoslezského zato do lesního podzemí vstupuje skvělý Mastičkář v podání Ivana Dejmala. Právě Mastičkář už od středověku karikuje falešné felčary a takydoktory, přičemž tahle role byla pro katolický klér záminkou, že herce pašijí vyhnal z nitra chrámů před kostely. Dejmal je vynikající všivák, klasický šmejd, jenž vám zazvoní u dveří, a dokud vám neprodá i nos mezi očima, neodejde.

Z pašijí v klubu Les. (Foto: Les)

Dvě z Marií jsou také z „národního“ (Lada Bělášková a Martina Šnytová), ta třetí pak z Arény (Pavla Dostálová) stejně jako pekelný Dismas (Michal Čapka), starou hereckou gardu pak vynikajícími výstupy reprezentují Dana Fialková (Eva) a Kostas Zerdaloglu (Adam). V pekle už totiž tráví pár tisíc let, jak ve verších říká Eva:

Teď tu hledím, jak tma houstne,
už pěkných pár tisíc let,
a raději řeknu hned,
že to není hezký pohled,
na to by se měl brát ohled,
vpravo, vlevo, vpředu, vzadu,
všude tma, a toho smradu.

Kristem je básník Petr Hruška, Zahradníkem jeho dvojče Pavel. Parádní nápad pana režiséra, komentář netřeba. Perlička: Petr Hruška vystupuje v rouchu, které mu daroval básník Vít Adamus, jenž pracuje v uprchlickém táboře ve Vyšních Lhotách. Jest to tedy roucho z biblických krajin, byť muslimské…

Ostravský divadelní svět si letos před Velikonocemi prožívá největší z příběhů všech dob s mimořádnou intenzitou. Napřed při muzikálu Jesus Christ Superstar, teď při Vůtkových pašijích. A kupodivu k tomu nepotřebuje biskupa Františka Václava Lobkowicze a jeho podřízené. A síla tohoto poselství podaná bez hrozeb katolického kléru, bez sutan a dalších pozlátek, je dokonce větší a přitažlivější než stejné poselství předávané v chladné kostelní lodi.

Plakát k inscenaci Vůjtkových pašijí v Lese.

A protože do role živých kulis, tedy apoštolů, se oblékli i tři přispěvatelé kulturního deníku Ostravan.cz, zde jsou jejich pohledy z jeviště. Výše uvedený vstup obstaral Ivan Mottýl, na řadě jsou Ladislav Vrchovský a Martin Jiroušek.

*

PAŠIJE Z POHLEDU KRISTOVA UČEDNÍKA LADISLAVA

Přicházím do sklepních divadelních prostor klubu Les a připadám si jako při potopě světa: Velebné tóny varhan přerušuje rocková kytara, odněkud zní cinkot pivních půllitrů, trojice herců zkouší scénu Generálů, kolega Ivan Motýl ukazuje na prostěradlo s dírou uprostřed a říká mi: „Převleč se.“ Protože nic nevím, neboť jsem do Ostravy dorazil v předvečer prvního uvedení ostravských undergroundových pašijí, žízním víc než po pivu po informacích. „Je to v pohodě, jsme živá kulisa, dělej to, co ostatní a všechno bude v pořádku,“ dozvídám se od dalšího z apoštolů.

Že mne čeká čtvrthodinka tělocviku hned zpočátku inscenace, to mi nikdo předem nesdělil. Ale co by člověk neudělal pro svého Mistra. Děj se rozběhne, a já si užívám všeho, co herci předvádějí, stejně jako diváci. Každému hereckému projevu dominuje nadhled, hravost, a samozřejmě že umění ostravských hereckých špiček ze tří divadel se valí na publikum jako ty již zmíněné vlny povodně.

Uvnitř „živé kulisy“ apoštolů a učedníků je mi s postupem děje čím dál lépe. S některými se znám, jiné vidím poprvé, ale pocit spřízněnosti z blíže nedefinovatelného zdroje, kterým zcela jistě není půllitr piva coby moje jediná rekvizita, s postupem děje nabírá na intenzitě. Diváci se skvěle baví, herci klidně vypadnou z role a zeptají se „jak je to dál“, a ničemu to není na škodu. A přesto…

Přichází Petr Hruška v roli Ježíše Krista, a způsob jeho projevu, ve kterém převládá vážnost (vůbec ne patos), a hlavně slova, která pronáší, najednou zklidní jak publikum, tak nás učedníky a apoštoly. A moudrost vtělená do novozákonního mravního mementa je tady jaksi sama od sebe. Všem přítomným se na maličkou chvíli v očích objevuje vážnost a pokora. Na malou chvíli, ale to úplně stačí. Konec je opět ve znamení komediantské lehkosti, bez které by to vlastně ani nešlo.

*

PAŠIJE Z POHLEDU KRISTOVA UČEDNÍKA MARTINA

Stát se apoštolem v dnešní době není ani tak těžké, stačí mít odpovídající vzhled a pak vyčkat na náhodu… Být apoštolem z diváckého pohledu může být i peklo, to tehdy, když onen pivní orloj, který se kolem lavice pohybuje v hudebním čtyřtaktu, zůstane pootočen pro vás ale sakra blbě. Prostě tak, že nemáte vůbec přehled, čeho jste součástí, scény ze Zmrtvýchvstání musíte odhadovat jen podle hlasu herců anebo podle zrovna se ksichtících kolegů – apoštolů, co sedí naproti a vidí tam, kam ne vy.

Setkání s pašijemi tohoto typu, rozuměj staročeského podání, je především fraška. Fraška v tom dobrém slova smyslu, protože se nejedná o smrtelně vážnou věc, ale především o setkání, a to setkání i za jakýchkoliv okolností, jako apoštol se můžete i lehce přiožrat, on to tam nikdo moc nepozná. Ve vzduchu je jaro, a přestože musíte jako apoštol dřepět někde v nevětraném sklepě, forma frašky vás spolehlivě naladí na bujaré veselí.

Fraška v podání profesionálních herců, podle Cen divadelní kritiky dokonce těch nejlepších ve svém oboru, je fraškou dvojnásobnou. Pokud tedy neuvěříte a nepřesvědčíte se o tom, že ti největší profíci ze všech profíků jsou ve své podstatě srdcem a duší amatéři, tedy nadšenci. A nadšení, to je věru potřeba, protože nic podobného jako Vůjtkovy Pašije by asi nikde jinde nebylo možné, jedině v Ostravě.

Nadšení přivádí do tenat sklepení zajímavé figury, netušící nadšence i profesionály, který svou energii tahají hodně z podzemí. Les je svým způsobem epicentrum, požehnané dvojnásobným Ježíšem, básníkem i kritikem. Pro anonymního apoštola pak skýtá jedinečnou zkušenost diváka aktéra, kterou by těžko pohledal. Co teprve pro adresného diváka, který si v pohodě může chlastat pivo a čučet do všech hracích stran. To je čiré pustošení citu, obžerství, na kterém se ve sváteční dny podílejí všichni hříšníci ostravského světa, zejména divadelního. Budiž jim zmrtvýchvstání nezamítnuto. Apoštol se tomu usměje a jde dál, na další štaci a jiný kolotoč, zvědavý, jakého Ježíše uvidí zítra či popozítří.

*

Pašije v klubu Les se hrají až do Zeleného čtvrtku denně v 16 hodin.