Psaní je pro mě terapie, říká Richard Sklář, autor kriminálek i knížek o Rudovi z Ostravy

V literárním světě nejste úplným nováčkem. Jaké byly vaše začátky?

K literatuře jsem se dostal samospádem.  V šuplíku mám povídky a pohádky, ty jsem napsal ještě před sérií článku o zdraví do různých časopisů. Poté jsem se potkal s Michalem Kavalčíkem alias Rudou z Ostravy. Napadalo mě, že když je Ruda vymyšlená postava, nebylo by od věci napsat jeho fiktivní životopis.  „Synku, piš!,“ zareagoval Ruda a já psal. I když tehdy jenom do šuplíku. Po půl roce se ozvalo nakladatelství a 11. listopadu 2011 se konal křest knížky Besceler, což je má prozaická prvotina. Po dvou letech vyšlo volné pokračování s názvem Selebryta.

Selebrytu a Besceler napsal ale přece jistý Bruno Ligocki…

Ano, to je moje alter ego. Když je Ruda z Ostravy umělecké jméno, tak proč bych já nemohl mít taky takové?

Ale proč zrovna Bruno Ligocki?

Bruno, tak si říkali mezi sebou horníci v Karviné, kde jsem fotografoval. Ligocki, to byl zase řezník v Orlové, odkud pocházím. Většinou byl namol a v jeho krámu visely prázdné háky.

Vilu na Sadové a Anděla smrti jste vydal pod svým skutečným jménem. Bruna Ligockého už pohltila propast času?

Nechme Bruna odpočívat, jeho čas ještě možná přijde.

Dočetl jsem se, že jste ke kriminálnímu žánru měl blízko už během základní školy, kterou jste navštěvoval v Orlové – Zimném dole. Jak to bylo?

Jednalo se o slohovou práci na téma Můj zážitek z prázdnin. Bylo to v září roce 1979. Vymyslel jsem si příběh o tom, jak jsme našli mrtvolu v lese a co pak díky tomu následovalo. Za pravopis jsem dostal jedničku, ale za sloh dvojku s poznámkou, že mám příliš bujnou fantazii. Později jsme ve slohu psali životopis, kde jsem pak uvedl: „Narodil jsem se v krizovém roce 1968“. To mi soudružka učitelka červeně zaškrtala, takto psát se nepřipouštělo.

Jak vznikl kriminální příběh o vile na Sadové?

Objevili jsme se ženou jeden neudržovaný tajuplný dům v Ostravě-Přívoze. Říkali jsme si, že by nebylo od věci zjistit příběhy těchto vil, když řada z nich byla v židovském majetku a jejich majitelé během války prostě zmizeli. A tady ten dům vypadal, že ve sklepení nebo na půdě musí být ukrytá mrtvola. Pak se vyvinul celý příběh o vile na čísle 41.

Vila na Sadové ale je pojem, který může oživit paměť dříve narozených, kteří vědí, že právě tady se před válkou konaly důležité společenské schůzky.

Něco jsem našel v archivu, něco jsem si vymyslel, něco mi pověděli pamětníci.

Ve vile na Sadové se spojují dva příběhy, které se prolínají. Jeden z minulosti a druhý ze současnosti, jak tato linie vznikla?

Přemýšlel jsem nad tím, jak příběh uchopit. Když vytvoříme historickou linku, co z toho se promítne do současnosti? Nabídla se varianta, kdy je dům opuštěn, nicméně ve vlastnictví realitní kanceláře. Tak vznikla hlavní hrdinka spolumajitelka realitky, agentka Roberta přezdívaná Bo. Makléřka, která se o dům stará.

Máte nějaký rituál během psaní?

Prostě jen vypnu telefon a píšu. Nic jiného na tom není. Když mě to popadne, tak píšu třeba ráno v šest. Udělám si kafe a jdu na to. Od 1. ledna 2014 jsem si dal předsevzetí, že budu psát jednu stránku denně, a tak vznikla Vila na Sadové. Nějak jsme to ale přehnal a špatně spočítal, takže vzniklo asi 700 normostran.  Museli jsme krátit a Vila na Sadové je vlastně „sestříhaná verze“.

Která místa z vašich příběhů je možno najít v současnosti? Existují ještě?

Všechny lokality, kde se mé příběhy odehrávají, existují. Existuje Gvuždochova ulice i s jímkou, Bunčák, rozpadající se Ostramo, ulice Přednádraží i Palackého. Kousek vedle je halda i koksovna v Přívoze. V jistebnickém rybníku Bezruč pak byla nalezena mrtvola. Jinak ale ty rybníky jsou nádherné, vrby kolem cesty jsou tak košaté, že když napadne sníh, tak jejich větve vytvoří nádherný tunel. Na jaře je to zase úžasná zelená brána.

Máte nějakou spisovatelskou šifru? Vkládáte do svých příběhů i jinou rovinu?

Třeba tím, že historický příběh Vily na Sadové začíná v den, kdy se Reinhard Heydrich stal zastupujícím říšským protektorem. Je to zároveň den, kdy se narodila moje maminka, což je pro mne mnohem důležitější datum. Ale jinak je tam ještě spousta dalších zašitých poselství. Ještě prozradím odbojáře Karla Firlu nebo zastřelení komunisty Josefa Divoše gestapem na Kuřím rynku. Komunisté později dokázali dějiny překroutit, a proto jsem záměrně překroutil i datum oné události.

Na Vilu na Sadové volně navazuje i vaše druhá kniha Anděl smrti. Jak se zrodila myšlenka na tento příběh o pomstě?

Tak třeba jedete po dálnici, která existuje sedm let a čtyři roky z toho je vlnitá. Za ten šlendrián samozřejmě nikdo nemůže, zápisy ve stavebních denících snad neexistují. A je to nejdražší stavba, která momentálně v Česku existuje. Nebo někdo z pozice lobbisty zprostředkuje do zahraničních rukou prodej strategické suroviny jménem voda. Tak si někdy říkám:  „Jak je to možné? Já bych ty lidi snad zabil…“ Protože to ale nemohu fyzicky udělat, tak o tom aspoň píšu v knize. Je to forma terapie.