Opavské divadlo příjemně překvapilo odvážnou inscenací skandální Rodinné slavnosti

Květen 1995. Pařížská konference ke stému výročí světového filmu se zapsala do filmové historie zajímavým prohlášením dvou dánských režisérů. Manifest Dogma 95, který Lars von Trier a Thomas Vinterberg na konferenci rozdávali formou letáku, byl hodně zvláštní. Režiséři v něm proklamovali jakýsi „slib cudnosti“. Své filmy chtěli natáčet výhradně v reálném prostředí, jenom ruční kamerou, aby vrátili do centra pozornosti postavu a její vnitřní rozměr. Dogma 95 zakazovalo také používání postsynchronů, umělého osvětlení a obrazové postprodukce. Manifest byl vnímán účastníky konference jako špatný vtip. Hned první snímek Rodinná oslava ale všem posměváčkům vyrazil dech. Film získal na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v roce 1998 Zvláštní cenu poroty a vzbudil obrovskou pozornost po celém světě. Divadelní adaptace se poměrně striktně drží filmového stylu.

Z inscenace Rodinná slavnost. (Foto: Martin Buryan)

Úspěšný hoteliér Helge (Martin Táborský) slaví šedesáté narozeniny a pozval své děti Christiana, Helenu a přátele na oslavu do svého okázalého venkovského sídla. Bez ohlášení a pozvání se objevuje také nejmladší syn Michael (Daniel Volný) s manželkou Mette (Šárka Vykydalová). Michael je černá ovce rodiny, excentrický cholerik se sklony k sadismu, což je zřejmé od výborné úvodní scény, kdy donutí pod pohrůžkou svou ženu přejít po strmé hrázi.

Už fyzický výkon Volného, balancujícího na úzké hraně s kufry v rukou, zasluhuje uznání. Nejstarší syn Christian (Michal Stalmach) je pozván k otci a požádán o slavnostní řeč. V jednom pokoji najde Helena (Sabina Muchová) pečlivě schovaný dopis Lindy, sestry a dvojčete Christiana, která jediná z dětí zůstala s rodiči a nedávno spáchala sebevraždu.

Z inscenace Rodinná slavnost v Opavě. (Foto: Martin Buryan)

Otáčivá scéna nás vrhá do pokoje Michaela a Mette, jsme svědky brutální hádky, v níž Michael obviní Mette, že mu zapomněla přibalit lakýrky. Jeho agrese je gradována, v afektu pošlape její nové šaty a vytře si s nimi zadnici, aby Mette viděla, jak vypadá jeho „posraná“ rodina. Následující udobřování skončí jejich hladovou souloží, do níž vstupuje otec Helge. Přistižený a zcela konsternovaný Michael je autoritářským otcem požádán, aby se postaral během oslavy o pořádek. Rodinná slavnost může začít!

Groszmann skvěle pracuje s kontrastem světla a stínu. Od světlejších barevných ploch v počátku inscenace, jež zvyšují lesk a honosnost venkovského hotelu, se barvy slévají do temnějších odstínů. A ty nejtemnější schovávají propast, kterou syn Christian postupně rozevírá.

Dynamika Groszmannovy režie baví rychlými obnažujícími průniky do jednotlivých pokojů s využitím otáčivého jeviště. Christian na oslavě přečte svou řeč. Před tím dá otci na výběr ze dvou jím připravených variant. Christian se postaví před mikrofon a sdělí všem přítomným, že ho a také jeho sestru otec v dětství pravidelně znásilňoval. Následuje ticho, šok.

Z inscenace Rodinná slavnost v Opavě. (Foto: Martin Buryan)

Všichni považují jeho obvinění za špatný žert a drhaně se snaží pokračovat v zábavě. Helge Christiana obviní ze lži a tvrdí, že si nic nepamatuje. Christian však nechá všechny nahlédnout až na dno propasti. V následujícím projevu Helgeho obviní z vraždy své sestry: „na zdraví muže, který zabil mou sestru. Na zdraví vraha.“

Následně je bratrem Michaelem, který studoval na internátní škole ve Švýcarsku a o ničem netušil, z domu surově vyhozen a připoután ke stromu v lese. Christianovi se však povede vyprostit a vrací se do domu. Až dopis Lindy, který v rámci svého projevu přečte zajíkavě Helena, zatluče poslední hřebíček. Je konec. Teď už Helge nemá kam couvnout a přiznává svou pravou tvář. Tvář násilníka a sadisty, pečlivě schovanou za příjemným, moudře usedlým zjevem. Rodinná oslava končí. Všichni se konsternovaně plíží do svých pokojů. Není to však úplný konec. Ten připraví teprve nevypočitatelný Michael. Namol zpitý Michael v noci vyhledá Helgeho a jako smyslů zbavený jej zmlátí. Příští ráno hosté s kocovinou snídají. Jedno místo je prázdné. Helge přichází a snaží se o omluvu. Hlava rodiny je však zbavena své moci. Michael mu poděkuje za fajn projev a pak ho vykáže, aby se mohli ostatní nasnídat. Matka, která o otcových zvěrstvech celou dobu věděla a tajila je, zůstává, ale nikdo ji nevnímá. Jakoby si nebyla vědoma, že odporná vina spočívá také na jejích bedrech.

Z inscenace Rodinné slavnosti v Opavě. (Foto: Martin Buryan)

Opavská inscenace Rodinné slavnosti staví na vynikající režii Romana Groszmanna, který s nebývalou rafinovaností rozehrává citově rozbouřené drama. Zejména Michal Stalmach v roli Christiana zvolil velmi úsporný styl a pečlivě dávkoval průsak emocí. Od úvodní zamlklosti a sebezavinutí až  k největšímu afektu, kdy řve na svou matku: „Ty svině! ty jsi o všem věděla!“ Výborný také byl Daniel Volný v kontrastní postavě bouřliváka Michaela. Od příchodu na scénu Volný bavil svou ujetostí a vnesl do dramatu chvílemi skutečně úlevný smích. Ve scéně hádky s Mette pak předvedl perfektní hereckou etudu.

Obsazení Martina Táborského do role Helgeho jsem zpočátku nedůvěřoval, maje jej spojeného s typově naprosto odlišnými postavami. Táborský však předvedl excelentní výkon. Báječně vystihl proměnu z laskavého otce v obnaženého tyrana s neobyčejně pestrou modulací hlasu a širokým výrazovým rejstříkem. Mužským postavám zdařile sekundovaly Sabina Muchová, Tereza Bartošová a Šárka Vykydalová, jež vytvořily typově věrohodné charaktery.

Z inscenace Rodinné slavnosti v Opavě. (Foto: Martin Buryan)

U Sabiny Muchové jsem měl trochu problém s hlasitostí její dikce, někdy jí nebylo příliš rozumět. Muchová však sehrála klíčovou roli při četbě dopisu Lindy, kdy se blýskla plnou parádou svého emočního rejstříku. Svůj herecký šarm v menších rolích prokázali také Martin Valouch (Helmut), Drahomír Ožana (dědeček), Hana Vaňková (Elsa) a Jakub Stránský v postavě číšníka Larse.

Opavští herci podali pod Groszmannovým vedením skutečně excelentní výkony, jež by měly okamžitě přitáhnout pozornost diváků i odborné kritiky. Vznikla inscenace dramaticky strhující a výrazově sevřená, která oslovuje od první do poslední minuty. Vizuální složka je obohacena výbornou hudbou islandské čarodějky Björk, která zvyšuje napětí a doslova útočí na emoce diváků.