Rocková klasika s filharmonií, Martou Jandovou i početným sborem zvedla Ostravu ze sedadel

Časy se mění. Je tomu už téměř půlstoletí, kdy si hardrockové kapely zvaly symfonické orchestry do nahrávacích studií i na koncertní pódia, aby svým kompozicím dodaly nový rozměr. Když rockový klávesista Keith Emerson ve svých monumentálních skladbách citoval Janáčka a Bacha, spadla při poslechu čelist jak rockerům, tak znalcům klasické hudby.

Dnes je to i naopak a symfonické orchestry po celém světě si objednávají úpravy starých rockových hitů. Ať jsou za tím jakékoliv důvody, počínaje komerčním hlediskem přes zájem o experiment až po obyčejnou snahu udělat si radost, výsledek může dopadnout všelijak.

Janáčkova filharmonie při koncertu v Gongu. (Foto: Ivan Korč)

Přiznávám tedy, že jsem na koncert Janáčkovy filharmonie, která si objednala originální partitury u zkušeného aranžéra Petra Jiráka, šel tak trošku s obavami. Posilovala je i poněkud prvoplánová dramaturgie založená na těch opravdu „nejprofláklejších“ melodiích, které znají i ti, jimž je rocková hudba na hony vzdálená. Ovšem po zhlédnutí koncertu je třeba konstatovat, že aranžér Jirák se s rockovou klasikou popral důstojně a přes zoufale neinvenční výběr skladeb se po většinu koncertu nikdo z návštěvníků rozhodně nenudil.

Na úvod publikum přivítala instrumentální a notně zkrácená verze Stairway To Heaven, a to pouze v podání orchestru. Po této velmi působivé a vzdušně napsané předehře přišla Marta Jandová a spustila hit Call Me od Blondie, při kterém se k orchestru přidaly i bicí. Hned na počátku se tak ukázalo, že angažování této velmi schopné a charismatické zpěvačky do projektu, o kterém se mluvilo už od minulé sezóny, byla správná volba.

Marta Jandová během koncertu s ostravskými filharmoniky. (Foto: Ivan Korč)

Poté Marta Jandová z pódia odešla – a přišel Dušan Vitázek, brněnský muzikálový zpěvák a držitel dvou Cen Thálie, který zazpíval nejslavnější hit americké kapely Survivor Eye Of The Tiger. To už se k orchestru a bicí soupravě přidala i rocková sekce. Ovšem šlo spíše jen o náznaky rockového doprovodu, muzikanti své kytary spíše jen lechtali, než by se pokoušeli nějak výrazně promluvit do vyznění skladby. V podobném duchu se odehrál i téměř celý koncert, při kterém dominoval především zvuk orchestru. Rocková sekce s výjimkou několika nejnutnějších kytarových sól spíše jen kořenila poklidně plynoucí proud notoricky známých melodií.

Následující Satisfaction od Rolling Stones byl tak trochu omyl. Píseň založená na monotónním a neustále se opakujícím riffu a zpěvu, pohybujícím se na několika tónech, prostě v úpravě pro orchestr nefungovala, což není chyba zpěváka, aranžéra ani dirigenta, ale samotné písně, která je pro jiné než rockové provedení asi nepřenosná. Spíše než jako hravý experiment působilo uvedení Satisfaction jako kabaretní vystoupení a ať se Vitázek snažil, jak chtěl, zdálo se, že už by píseň chtěl mít za sebou, stejně jako část publika.

Dušan Vitázek během koncertu s filharmonií. (Foto: Ivan Korč)

Ovšem následující Another Brick In The Wall, to bylo jiné kafe. Jirák si s aranží evidentně vyhrál (už v minulosti připravil ze symfonických úprav britských Pink Floyd celý koncert, který s úspěchem hrálo několik tuzemských orchestrů). Titulní píseň, pocházející z dvojalba The Wall, byla jednoznačným vrcholem koncertu.

Velmi efektní byl nástup několika desítek členů Janáčkova komorního sboru mládeže – nového tělesa, které začalo fungovat při ostravské filharmonii a jež má za sebou teprve několik vystoupení. Členky a členové sboru na pódium přicházeli ze tří stran – jak po postranních schodištích z hlediště, tak i ze zákulisí na pódium. Ze svých těl pak vytvořili pomyslnou zeď, za kterou orchestr píseň odehrál.

Vitázkův vokál lehce připomínal Rogera Waterse z originální nahrávky a také sólo na kytaru, bez kterého by se píseň ani v symfonické úpravě nemohla obejít, bylo zahráno velmi precizně, s potřebnou psychedelickou atmosférou, tedy s citem pro ducha originálu. Myslím, že pokud by v hledišti seděl autor písně Roger Waters, měl by určitě radost.

Janáčkův filharmonický sbor mladých zpívá We Don´t Need No Education… (Foto: Ivan Korč)

Z následujícího Final Countdown od pseudometalových Europe jsem měl trošku obavu. Naštěstí zazněla jen instrumentální verze se sólem na violoncello, velmi chytře rozepsanými party pro jednotlivé nástrojové sekce a opět s podporou sboru v refrénu. Byla to docela pěkné intermezzo před dvěma následujícími baladami, které byly dalšími vrcholy koncertu.

Jak Everybody Hurts od R. E. M. v podání Dušana Vitázka, tak nesmrtelný hit A Whiter Shade of Pale od Procol Harum, kterého se velmi citlivě zhostila Marta Jandová, se podařilo oběma aktérům odezpívat velmi dobře, orchestr v tomto případě tvořil spíše jen pozadí, než aby dostal výraznější slovo.

Marta Jandová s Janáčkovou filharmonií za zády. (Foto: Ivan Korč)

Příjemným překvapením byly symfonické úpravy dvou písní německé kapely Die Happy, se kterou Marta Jandová hraje už více než dvacet let. Jejich zařazení bylo sice velkým dramaturgickým vybočením z programu sestávajícího převážně z hudby 70. a 80. let, ale zároveň i velmi vítaným zpestřením. Zpěvačka se v těchto písních pochopitelně cítila nejjistěji a ukázalo se, že písně Die Happy jsou natolik silné, že snesou i tento typ aranží.

Dirigent Heiko Mathias Förster a Mart Jandová. (Foto: Ivan Korč)

Velmi slušná byla i instrumentální úprava další hardrockové hymny Smoke On The Water od Deep Purple. Aranžér zde stejně jako u ukázky z repertoáru Pink Floyd dokonale vystihl ducha skladby. Přál bych si mít nahrávku této verze doma.

Před samotným finále následovaly dva výlety do metalových vod, které byly nejlegračnějšími body koncertu. Nejlegračnějšími v dobrém slova smyslu.

Dušan Vitázek u písně z repertoáru Black Sabbath. (Foto: Ivan Korč)

Dušan Vitázek se při Iron Man od Black Sabbath pokoušel tak trochu stylizovat do role Ozzyho Osbourna, a to nejenom způsobem zpěvu, ale i rozpuštěním vlasů a ukázkami metalového potřásání svou bujnou hřívou.

Následujícího Highway To Hell od AC/DC se zhostila Marta Jandová, která nezapřela srdce rockerky a po první sloce si ze svých novou strhla střevíce a zbytek písně pak odezpívala naboso. Krásné gesto, které dodalo koncertu další prvek rockové rebelie.

We Are The Champions! (Foto: Ivan Korč)

Pak už přišlo finále a jedna z nejsilnějších rockových melodií všech dob We Are The Champions, kterou zazpívali oba aktéři dvojhlasem za doprovodu bouřícího orchestru a sboru. Tohle snad ani nešlo pokazit.

Následoval aplaus vestoje a nepsanou povinností tak byly dva přídavky v podobě písní, které nebyly součástí programu – nejprve I Was Made For Loving You od amerických Kiss, kterou si Jandová s Vitázkem střihli jako duet, a nakonec ještě oba, opět za vydatné podpory sboru, roztleskali a rozezpívali celý Gong sborovým We Will Rock You od Queen.

Marta Jandová v Ostravě. (Foto: Ivan Korč)

Koncert Rocková klasika lze považovat za zdařilý, o čemž svědčí opakovaný aplaus vestoje a skandování nadšeného publika. Rozhodně by byla škoda, kdyby šlo zároveň o derniéru. Lze totiž očekávat, že vzhledem k repertoáru a k osobě Marty Jandové by mohl tento program po republice vyprodat řadu dalších koncertních hal. Doporučit ho lze i na rockové festivaly, kde by mohl mít zaručeně úspěch. Tak snad to nebylo poprvé a naposledy.

Do budoucna, tedy pro příští sezóny Janáčkovy filharmonie, lze ovšem jedním dechem v případě snah o pokračování podobné přesahové koncepce doporučit trošku invenčnější dramaturgii. Vždyť v dějinách rockové hudby je spousta klenotů, které si o nové nastudování se špičkovým orchestrem a dobrými zpěváky říkají. Stejně jako si o to říkají i písně některých současných rockových, nebo i rockově-alternativních kapel. Není přece vůbec žádný důvod při propojování hudebních světů rocku a „klasiky“ ustrnout v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století.