Stará aréna se proměnila v ring, ve kterém se odehrává boj na život a na smrt

„Boxoval s takovou lehkostí, jako jiní hrají na housle,“ říkalo se o afroamerickém šampionovi boxu Sugar Ray Robinsonovi. Jenže pak přišel Jake LaMota, přezdívaný Zuřící býk, a poslal Robinsona k zemi.

LaMotta se potom stejně jako Sugar Ray Robinson stal žijící legendou. Kontroverzní život obou zápasníků nakonec daleko přesáhl hranice ringu, oba si založili klub a vytvořili si kolem sebe dvořanskou suitu.

Zběsilejší LaMotta měl ovšem štěstí, že se jeho kontroverzní život stal námětem knih a filmů. On sám svůj obraz nevybíravého showmana úspěšně přiživoval a navíc si otevřel kabaret, kde se pokoušel o dráhu komika. Později si ho všiml Hollywood a následně vystupoval v menších rolích ve více než patnácti filmech, mimo jiné po boku Paula Newmana.

Největší slávu mu ale přinesl fenomenální snímek Zuřící býk od Martina Scorseseho, kde LaMottu ztvárnil slavný Robert de Niro. A nyní se jeho příběh dostává i na prkna Staré arény, nejmladší divadelní scény v Ostravě.

Zleva Petr Sedláček, Anna Polcrová a Jan Lefner. (Foto: Z. Václavík)

Režisér Pavel Gejguš si vystačil s jednoduchou scénou, několika náznaky dobových atributů 40. let a vykřesal z nich strhující zápas na život a smrt. Zápas muže, který byl největším soupeřem sám sobě.

Režie Zuřivce spočívá ve scénické úspornosti a stojí na dialozích. Strohá výprava je dána omezenými možnostmi souboru, který je půl na půl záležitostí studentskou a nadšeneckou, což mu ale nijak neubírá na síle.

Mladí herci jsou draví a umí vycítit svou šanci. Režisér využívá ideální prostor komorního jeviště, který by klidně mohl být onou zaplivanou špeluňkou z konce 40. let na sklonku LaMottovy boxerské dráhy.

Ponuré černé prostředí, bodová světla a jednoduché retro kostýmy využívající kontrastu černé a bílé. Scorseseho snímek byl také černobílý, jako by LaMotta nesnesl nic mezi tím. Jeho život je jeden velký nezadržitelný vzestup a pád, nic mezi tím, žádné kompromisy.

Stará aréna ve svém pojetí Zuřivce umí zaujmout detaily, které známe z dobových dokumentů a které spadají ještě hlouběji do zlaté éry Hollywoodu, kde se proháněla Zjizvená tvář vedle Malého Césara, fotografové uměli v tmavém kinosále pořídit první infračervené snímky, do toho zněla chytlavá retrohudba a na baru netrpělivě čekaly osudové femme fatale.

Třeba tohoto jedinečného genia loci využije Stará aréna s onou nezaměnitelnou vnitřní silou prostoru někdy příště při adaptaci Hammetovy Rudé žně nebo Chandlerova Maltézského sokola. Zatím je tady první vlaštovka, těžký knockaut v rukou Zuřivce. Stačí tak malý detail, jako je přelepení nosu uhryznutou páskou, a už je tady autentická pachuť krvácejícího masa. Pečlivě volené divadelní náznaky s sebou nesou vše potřebné.

Jan Lefner v inscenaci Zuřivce. (Foto: Zeno Václavík)

Zuřivec vedle své úspornosti a nápaditosti v detailech stojí na hereckých výkonech. Právě tady ve střetu akce a hry vzniká poutavé přenesení osudu fatálního příběhu. LaMottu naplno ztvárnil Jan Lefner. Jde do něj s plnou parou, agresivně. Tak, jak by se to dalo na jevišti v příběhu o boxerském šampionovi přinejmenším čekat. Jeho zápas s neviditelným, ale hmatatelným osudem je velmi sugestivní. K této uvěřitelnosti nepřispívají jenom rány pěstí, kopance, plivance, urážky a napadání manželek, ale také výtečný kontrast v jeho jevištním protihráči Petru Sedláčkovi v roli bratra a kouče zároveň.

Sedláček ležérně rozehrává bratrskou lásku a zahnaný do kouta je právě všechna jeho slabost jedinečnou podporou pro neovladatelnou hrubou sílu. Velký kontrast, jednoduchý fígl, oba bráchové a herci i díky své protikladné fyziognomii působí něco jako boxerští Laurel a Hardy. Ve vší vážnosti i s neodmyslitelnou absurdní komikou.

Křehkost s ženskou rafinovanost i urputnost do špinavého a upoceného prostředí boxerského ringu přináší dvojice dívek v podání hereček Anny Polcrové jako Vikki (LaMottova druhá manželka) a Jany Mudrákové v trojroli LaMottovy první ženy, novinářky a kabaretní hvězdy.

Představitelka Vikki si v ničem nezadá s divadelním boxem a krvácející koleno při děkovačce má zřetelně zraněné, přesto se šťastně usmívá. Jana Mudráková pobaví jako kabaretní, záměrně neumětelská a trapná hvězda, ale osvěží i jako všudypřítomná novinářka.

Vrcholem inscenace, kromě nezbytných peripetií LaMottova pádu coby ukrutně vtipného baviče, jsou momenty, kdy se pracuje s jednoduchými rekvizitami. Stačí sledovat, jak se všichni protagonisté střídají u mikrofonu a komentují neviditelné zápasy, hlasy se mění, akce získává plastičtější rozměr.

Zuřivec zaujme nejen silným nasazením mladých tvůrců, ale i svými ostrými podpatky drtícími ve stínu velkých scén hořící zbytky cigarety. Není pochyb o tom, že Stará aréna si nejen s pomocí Zuřivce chce vybojovat své místo v divadelním ringu.