Ovčáček na Sokolské a Janáček se Sibinským v Pjetce aneb S pedagogy kolem Ostravice

Kolem Ostravice to žije. Řeči o malé ostravské Kodani, které ještě nedávno působily jako chiméry, se přece začínají zhmotňovat. K „pobřežním klubům“ Barrák, Dock, Les, Parník a Babylon přibyl jazzový klub Pjetka. Koncertní sál v patře je ale zároveň i prostornou klubovou galerií, z níž je pěkný výhled na vlny kalné Ostravice a na obě nedávno rekonstruované paty někdejší lávky. Prvními vystavujícími jsou někdejší děkan Fakulty umění OU Zbyněk Janáček a vedoucí katedry grafiky a kresby Marek Sibinský.

Obrazy Zbyňka Janáčka v klubu Pjetka. (Foto: Ivan Mottýl)

Zatímco z přízemí klubu je slyšet hudba Milese Davise, na patře jsou k vidění téměř davisovské asociace. Z grafik obou tvůrců totiž vanou osmdesátá léta, tedy doba, kdy měl Davis v Ostravě výsadní postavení a jazzmani typu Jarka Šimíčka nebo Borise Urbánka šířili slávu amerického trumpetisty, kde se jen dalo. Tehdy bylo město jednou velkou „jazzovou laboratoří“, punk chtěl odvahu, jazz byl bezpečnou lodí, která moc nevadila.

Obrazy Marka Sibinského v Pjetce. (Foto: I. Mottýl)

Jazz samozřejmě nesnáší falešně hrající hráče. Sibinský s Janáčkem jsou ovšem kumštýři, jimž lze profesně jen těžko něco vytýkat. A stejně jako mnohým jazzovým fanouškům stačí na jevišti „profesní zdatnost“, podobně jsou Sibinský s Janáčkem zárukou profesní kvality v jinak docela nepřehledném ostravském výtvarném dění. Jenže i dobrý instrumentalista někdy hraje nudný jazz, stejně jako jmenovaní už léta vytvářejí poněkud nudnou grafickou sérii. Pracují jakoby bez umělecké odvahy, příliš opatrnicky a experiment pro ně končí tam, kde je nastavena hranice vkusu měšťáckého intelektuála.

Stále nastavovanou kaší je i dílo Eduarda Ovčáčka, třiaosmdesátiletého barda mezi ostravskými vizuálními umělci. Pořád mu to skvěle „maluje“, jenže divák od nových grafických sérií vystavených od středy ve Výstavní síni Sokolská 26 přece čekal něco více než jen poctu lettrismu. Než pouhou poctu Eduarda Ovčáčka Eduardu Ovčáčkovi, jehož třiaosmdesátileté „já“ se s dojetím klaní svému čtyřicetiletému „já“

Ostatně i samotný Ovčáček přiznává: „Propalované koláže, strukturální grafika, kresby, serigrafie a strojopisná vizuální poezie se pro mě stávají podnětem k nové sérii grafik, které podrobuji dalšímu zpracování a tím je transformuji do polohy výtvarných novotvarů. Výběr a nové výtvarné zpracování těchto médií se stává přiměřeným kontrapunktem k mé minulé tvorbě.“

Eduard Ovčáček ve Výstavní síni Sokolská 26. (Foto: I. Mottýl)

Doyen mezi ostravskými kumštýři si zaslouží potlesk za celoživotní dílo i za nesehnutý hřbet před komunistickým režimem. Za založení dnešní Fakulty umění a pedagogickou oběť, kterou dal celé instituci a ztratil tak několik let života, jež mohl strávit ve svém ateliéru. Ovčáček je zralý na všechny typy řádů za zásluhy, ale novým zpracováním vlastních děl trochu připomíná zarputilost básníka Petra Bezruče, který až do svých devadesáti let přepisoval k horšímu svoje geniální verše ze Slezských písní.

*

Marek Sibinský a Zbyněk Janáček. Jazzový klub Pjetka, do 30. dubna.
Eduard Ovčáček: Černobílá série & Konstelace. Výstavní síň Sokolská 26, do 22. dubna.