Malířka Renáta Laryszová vysypala staré šuplíky a vystavila je na Slezské

Byl jednou jeden domeček. Tím domečkem je Slezkoostravská radnice, v níž je už nějaký ten pátek doma také Slezkoostravské galerie. Domeček je to úchvatný, novorenesanční radnice s mnoha secesními prvky dýchá starými dobrými časy z dob císaře Františka Josefa I. Před první světovou válkou tu tahle nákladná stavba vyrostla tak trochu z ješitnosti, neboť slezskoostravští radní zatoužili postavit si radnici modernější, větší a malebnější, než jakou měli kolegové na druhé straně řeky v Moravské Ostravě.

Psal se rok 1911. Spisovatel Jaroslav Hašek zrovna založil svoji geniální politickou Stranu mírného pokroku v mezích zákona a Slezská Ostrava (tehdy ještě Polská Ostrava) se ten rok propojila elektrickou drahou s městysem Hrušov. Radní v Moravské Ostravě se krčili ve staré budově z 16. století a závistivě hleděli, jak na Zámostí vyrůstá rozložitá stavba s věží, z níž se bude starosta Jan Poppe už brzy dívat k sousedům poněkud opovržlivým způsobem.

V tom domečku stoleček. Slezkoostravská galerie sídlící v přízemí radnice je výstavní síní, která svoji tvář teprve hledá. Pravda, děje se tak už drahně dlouho, nicméně pořád je to galerie neplnoletá, takže má na svoje hledání plné právo. Pamatuji si tu výstavy, pro které se Sýkorův most určitě vyplatilo přejít (například společná výstava malířky Denisy Fialové a malíře Daniela Bednáře), mnohem častěji je ale příjemný prostor v suterénu zaplněn díly spíše regionálního dosahu, ačkoliv poloha galerie i její prostor si už dávno říkají o vyváženější kurátorskou práci. Kdyby byla vůle, tak se galerie už dávno mohla stát jakousi slezskou obdobou moravské Výstavní síně Sokolská 26.

Z výstavy Renáty Laryszové ve Slezskoostravské galerii. (Foto: Ivan Motýl)

V tom domečku šuplíček. Šuplíček malířky Renáty Laryszové, která svou výstavu také příznačně nazvala Ze šuplíku. Prý to souviselo s jejím stěhováním, když se rozhodovala, co skončí v kontejneru. A co stojí za uchování, co si prostě zaslouží převoz i do nového bytu. Stěhování je kříž, to potvrdí každý, kdo ho zažil. Otvírají se zásuvky celá léta neotevírané a vynořují se dávné vzpomínky. Radosti i splíny, zamilovanosti i depky, je to docela nepříjemná inventura.

Z výstavy Renáty Laryszové. (Foto: Ivan Mottýl)

Šuplíček je jak láhev s džinem. Kolikrát jeden neví, co z něho vyskočí, co si s takovým nálezem počít, k čemu ho ještě použít. Renáta Laryszová to vyřešila konceptuálně a všechny svoje šuplíky a šuplíčky vysypala ve Slezskoostravské galerii. Nadarmo totiž nestudovala malbu zrovna v ateliéru Daniela Balabána na Fakultě umění Ostravské univerzity. Balabán třeba v době jejího studia nevyprazdňoval jen šuplíčky, ale nahlížel rovnou do hřbitovních uren a z ostatků vyskládal jímavý koncept o konečnosti naší pozemské pouti.

Z výstavy Renáty Laryszové. (Foto: Ivan Mottýl)

Laryszová ze šuplíků povytahovala obdobně pestrou směsici o lidském bytí, kterou v galerii vyskládala v jakési zrcadlo své umělecké duše. Tu je to střep malovaný na skle, tu jsou to ďábelské zástěry, tu různé artefakty, malby, známkové obrazy, ilustrace i pár fotek. Zdánlivě bizarní obsah šuplíků však přesto drží při sobě, což je dáno svéhlavostí výtvarnice. Ač jde o různé techniky (dokonce i o videoart), pořád je to ten stejný nezaměnitelný rukopis Renáty Laryszové. I v té změti povytahované ze šuplíků, v tom stolečku, jenž stojí v jednom slezském domečku…

*

Renáta Laryszová: Ze šuplíku. Vernisáž výstavy ve čtvrtek 10. března  v 18.00. Výstava bude k vidění do 15. dubna 2016.