Že budu hrát filmového šprta Krhounka? Tak to jsem nečekal, říká Norbert Lichý

Čekal jste, že budete v představení Škola základ života hrát žáka Krhounka?

To určitě ne, sám jsem byl překvapen, že mě paní režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová obsadila do této role.

Jaký máte vztah k Františku Filipovskému, který nezapomenutelným způsobem ztvárnil Krhounka na filmovém plátně?

Nejenom on, ale všichni z filmů z té doby jsou výborní herci. Generace, na jakou se nezapomíná. Uměli něco, co se v dnešní době vytratilo. Dnes je trend nic nehrát, být civilní, a na filmy pro pamětníky se díváme jinak. Myslím si, že pan Filipovský byl pro tuto roli ideálním představitelem.

Pamatujete si, kdy jste se poprvé setkal s dílem Jaroslava Žáka?

Už na základní škole. Měli jsme doma i tři jeho knížky, třeba Příběhy děda Posledy, které obsahují i některé hlášky z filmu.

Vy budete v inscenaci Škola základ života nejenom hrát, ale také jste vytvořil hudební aranžmá společně s kolegou Michalem Sedláčkem. Na škole jste přitom začínal s kapelou Skrat, bude tady nějaká podobnost?

Ne, my jsme hráli rock, kdežto tady vycházíme z dobových písní ze 30.let. Zazní známé šlágry s jiným aranžmá, Chyťte brouka, Doktor Swing, Chajda na vodě, Lká ukulele tmou a podobné fláky. Máme co dělat.

Vy jste také studoval gymnázium jako protagonisté filmu?

Ano, chodil jsem na Matiční gymnázium, které bylo nejprve humanistické, ale pak se kantoři vyučující latinu a řečtinu, etiku a logiku museli přeorientovat na přírodopis a zeměpis. Podle toho to pak i vypadalo. Na některých kantorech bylo vidět, jak je to ničí a uráží. Pořád si ale myslím, že to byla elitní a velmi dobrá škola.

Ve filmu se objevuje aféra kolem časopisu Řev septimy, vydávali jste také nějaký školní časopis?

Ne, nutilo nás do toho SSM (Socialistický svaz mládeže, pozn. red.). Z těch jejich věstníků jsme byli tak akorát otráveni. Psalo se tam o tom, jak jsme zase uklidili kdejakou popelnici. Takto nám soudruzi vzali veškeré další literární ambice.

Ve filmu se dva žáci chystají na mládeži nepřístupný film Ve víru vášní. Stalo se vám něco podobného i osobně? Byl jste školák lačný zakázaného ovoce?

Ano, tato scéna nesmí chybět ani v inscenaci. Bude podbarvena živočišnou španělskou písní, zazní ohnivé argentinské tango… Na zakázané filmy jsem jako školák samozřejmě chodil. Když mi uvaděčky můj věk uvěřily, tak nebylo těžké se na ně dostat. Samozřejmě bylo jednodušší proniknout na filmy přístupné od patnácti let než od osmnácti. Byl jsem malý a chuďoučký, takže mi to moc nevěřili – spolužáci, kterým už rostly vousy, to měli jednodušší.

Vybaví se vám nějaké filmové klenoty, které byly tehdy mládeži nepřístupné?

Vzpomínám si na slavný titul Bože, jak hluboko jsem klesla. Spolužáci se na něj chodili dívat přes plot do letního kina, aby jim neunikly erotické scény. Ale ne každý mládeži nepřístupný film u nás vzbudil veselí. Vždycky nenaplnil naše očekávání. Často se stalo, že ve filmech, které nebyly zakázané, bylo erotiky více.

Například?

Třeba scéna z filmů o Vinnetouovi, ve které Rybana skáče do vodopádu, mezi publikem vzbudila pozdvižení.

Jaký jste byl student?

Nic moc, můj brácha byl premiant, vyhrával mezinárodní chemické olympiády, ale ze mě byli kantoři spíše zklamáni. Nebyl jsem vyslovený zlobič, ale neměl jsem na učení buňky. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem nemusel maturovat z matiky, ale z politické ekonomie.

Nastala někdy situace, že se jednalo o vyloučení vás nebo někoho ze spolužáků?

Myslím si, že ano, ale vůbec si už nevzpomínám za co. Bylo to tehdy motivováno politicky, že někdo pohanil Socialistický vaz mládeže. Byla jiná doba, kdy se nevylučovalo jen za známky.

Obdivujete Martina Friče coby režiséra?

Frič byl jeden z našich nejlepších režisérů, měl šťastnou ruku na scénáře. Jeho komedie jsou moderní, legrační a nejsou umělé.

Má smysl dělat film na divadle?

Film je film a stejně jako že Saturnin bude vždy nejlepší jako kniha, tak film Čtyři vraždy stačí drahoušku už nikdo nepřekoná. Ale třeba Petrolejové lampy na repertoáru Divadla Petra Bezruče mají svou atmosféru. Takže kdo ví… Divák přijde na scény, které zná z filmu, kdybychom je naschvál vynechali, tak by byli mnozí určitě hodně zklamáni.

Premiéra nové inscenace Divadla Petra Bezruče Škola základ života se uskuteční v pátek 18. března 2016 od 18.30 hodin. Jde o dramatizaci dvou filmů Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše.