Synci, ste všeci? Scénické podzemní čtení Pestrých vrstev provázely salvy smíchu

Ačkoliv havířům o nějaký razičský rekord nešlo, stovkami úderných slov z Pestrých vrstev naplňovali podobně jako kamením jeden důlní vozík za druhým. Folovali čili nakládali jako o život a zároveň se u scénického čtení dobře bavili. Popíjeli pivo a nezakrývali, že zkoušky na tohle představení trvaly pouhé dva dny. Bylo to přirozené, zábavné i mrazivé. Tak jako když se havířská parta po šichtě sejde u piva.

„Včera jsem ti měl fajnovu babu,“ chvástal se havíř Peter (Michal Čapka). „Peter, nevymyšlaj, ty bys omr… aji smrť na kole,“ uzemnil chlubílka kolega Jarek (Petr Panzenberger). „Namixuj to, aby to mělo grady,“ odvedl Ivan (Ivan Landsmann) řeč k tabáku a Alpě a dohlídl na správnou výrobu baga na příští šichtu. Havířská řeč se nesla sálem a plné podzemí klubu Les propadalo explozím smíchu.

Šachta byla samozřejmě i krutá a komunistický režim pitomý, i když havíře neuměla strana dusit zdaleka tak jako třeba učitele nebo herce. Horník mohl někde na překopu napsat „komunisti jsou kurvy“ a nějak to vždycky prošlo. Havíř byl chlap od rány, ale pokud nešlo o nějakého rychlokvašeného brigádníka, míval dobré srdce a držel slovo. Genialita Landsmannových Pestrých vrstev je hlavně v tom, že napsal podobně vášnivou poklonu horníkům jak Petr Bezruč nebo Karel Čapek (První parta), ovšem autentickým hlasem skutečného havíře. Coby literární samouk dokázal fascinujícím způsobem zaznamenat spontánní řeč ostravského podzemí i povahu horníků.

Scénické čtení Pestrých vrstev. (Foto: Ivan Mottýl)

Tomáš Vůjtek si při krácení Pestrých vrstev pro scénickou podobu počínal jako zkušený chirurg. Vyoperoval jen ty nejpodstatnější tkáně, na nichž dílo stojí, čímž dal scénáři úchvatný rytmus. Je dobře, že vynechal obrazy z Landsmannovy emigrace, které tolik brzdily nedávnou dramatizaci Pestrých vrstev v Divadle Petra Bezruče. Vůjtek se scénám z emigrace vyhnul jednovětým odkazem, že „tohle už by byl úplně jiný příběh“.

Režisér namíchal představení z dramatických výstupů, v nichž jde havířům o život („Synci, ste všeci,“ volal Ivan Landsmann po závalu v takzvaných pestrých vrstvách) i z výjevů postavených na chlapáckém hornickém humoru (sex a pivo čili „bubáci“).

Nechyběl střet s komunistickým režimem („Co chce ten rudy cyp?“) ani několik scén parafrázujících zvrácené uvažování důlních papalášů, při nichž excelovali ředitel dolu (Kostas Zerdaloglu) a hlavní předák a kariéristický straník Závorka (Vladimír Georgiev).

Zleva Přemysl Bureš a Ivan Landsmann. (Foto: I. Mottýl)

Mezi profesionály z Komorní scény Aréna působil výkon Ivana Landsmanna překvapivě přirozeně. Snad i díky lišácky pobaveným úsměvům, které mu vyskakovaly na rtech, když někomu předčasně skočil do řeči nebo se přeřekl. Parádní razičský rekord předvedl herec na volné noze a majitel Dolu Les Přemysl Bureš v roli Josefa. Nejen nejhřmotnějším hlasem, ale především dokonalou hornickou bodrostí, z níž měla celá Ostrava před třiceti lety tak trochu strach. „Jsem Džony zabiják,“ představil se Josef. Jo, na tyhle Džony si z hornických výčepů ještě moc dobře pamatuji. Napřed rvačka, pak společná štamprle.

Zleva Jan Gajdica a Jan Šnéberger. (Foto: Ivan Mottýl)

Vůjtek přítomnou živou muzikou (Jan Šnéberger a Jan Gajdica)  šetřil, ovšem opět účelově. Aby nepřehlušil slova. V tomhle divadelním kuse se totiž nic vzájemně nepřehlušovalo a vše plynulo jako noční šichta na Dole Antonín Zápotocký, na kterém kdysi fáral Landsmann. Zdař Bůh!