Radovan Lipus o své první operní režii: Hamlet mne pohlcuje, nabíjí a inspiruje

Co ti proběhne hlavou, když dnes, několik dnů před premiérou, řeknu Hamlet?

V této chvíli je to hluboký ponor do velkého soukolí hudby, zpěvu a pohybu. To soukolí se mi v hlavě točí už skoro rok. Zkoušíme dvoufázově, všechny sólové role jsou alternované. Musím říci, že mne to pohlcuje. Zároveň mne to však jiným způsobem nabíjí a inspiruje. Je to neuvěřitelně zajímavá zkušenost. Je to moje první režijní setkání s operou a já ten žánr mám velice rád. Jako pro činoherního režiséra je to pro mne setkání s úplně odlišným světem. V moha směrech. Opera je velmi artistní vesmír. Je to historicky mladý žánr, dějiny opery, jak ji známe dnes, se počítají na staletí, zatímco dějiny činohry se počítají na tisíciletí a dějiny baletu začaly u ohňů prehistorického člověka, u tanců nad poraženým mamutem.  Ta určitá umělost opery, ta její vymyšlenost, je ale fascinující. Já mohu mít činohru, u které podlehnu dojmu, že jsem součástí nějaké situace, když je to tedy dobře udělané. U opery je dáno už hudbou, že se pohybuji ve vypjaté emoci, opera nikdy nemůže být civilní, snad ani docela realistická. Lidé přece nezpívají, když si spolu povídají. Ale právě proto nás uchvacuje, protože je nevšední.

Další moje otázka je sice podobná, ale zároveň se ptám na úplně jiný tvůj pocit. Na ten, který jsi měl při svém prvním setkání s Hamletem.

Tak to mi bylo asi patnáct, šestnáct let. Pamatuji se, že mne to úplně uhranulo. Jednak tím rytmem, jednak tím intenzivním vnitřním životem Hamleta, tím jeho excitovaným duševním stavem. Vzpomínám si, že jsem z toho čtení měl něco jako horečku.

Ztotožňoval ses tenkrát s Hamletem?

Vyvolávalo to ve mně spoustu myšlenek a asociací. Pohltilo mne to. Podobným způsobem jako později Cyrano, ale zároveň úplně jinak. Ta určitá temnost, osudovost, fatálnost. Vnímal jsem něco podobného valícímu se monstru, které neodvratně směřuje k tragédii, k několikanásobné smrti. Jak se to všechno zaplétá a nic se nedá vrátit zpátky. Jakoby každý krok vedl postavy do místnosti, která nemá zpátky dveře s klikou a odkud je jedině možné vejít do další, ještě horší, jakýsi předem určený směr a pohyb a konec.

Je to nezpochybnitelně nejhranější tragédie ze všech, jaké kdy kdo napsal. A já se ptám proč?

V Hamletovi je geniální prolnutí veliké intimity rodinné, kterou může znát každý člověk v každém čase. To může být příběh rodiny z paneláku, která přijde o otce, matka přivede nového otce a její syn se k tomu musí nějak postavit. Do toho je tam děvče, Ofélie, tedy silný milostný cit. A samozřejmě je tam metafyzika, otázky o životě a o smrti. O smyslu, pomíjivosti a prchavosti. O marnosti. Hlavní ale je to tázání se po smyslu. Po smyslu bytí. Tohle spojení je velmi vzrušující a dráždivé. Shakespeare to geniálně uhnětl, když si uvědomíš, jak tam namixoval vedle vypjatých a vznešených scén pragmatické hrobníky s komickým výstupem, vypočítavost Claudia, vztah matky k synovi, všechno se to dotýká archetypálních snah v člověku, absence otce přece člověka formuje zásadním způsobem a ty rodinné vztahy ať chceme, či nechceme, nás utvářejí, ať už je máme, či nemáme.

V literární historii najdeme řadu divadelních her či románů s příběhy mladých mužů, s osudy, které jakousi vtělenou marností motivovaly k téměř k masovým sebevraždám. Vezměme mladého Werthera, Schillerovy Úklady a lásku, mohli bychom pokračovat. K čemu podle tebe motivuje Hamlet?

Existuje dokonce výklad, že Hamlet je ten nádor ve společnosti, který musí být odstraněn. Také tato interpretace může mít svou logiku. Hamlet je fascinující svou šíří možností výkladu, svou pochybovačností a kladením otázek. Právě k tomu motivuje. Je špatné vykládat Hamleta jen jako muže neschopného činu. Hamlet je schopný činu. Zároveň je však obtížený velkým vědomím a spoustou informací. Koneckonců poznáme to sami na sobě: rychlý soud a odsudek je tím snazší, čím méně věcí o člověku nebo o záležitosti víme. Velmi rychle dokážeme odsoudit člověka, kterého třeba vůbec neznáme. Když o něm víme opravdu hodně, je náš odsudek velmi těžký, nebo je alespoň strukturovaný. Dokážeme připustit, že někdo není jen svině, ale udělal někdy i něco dobrého. Můžeme posoudit váhu činu a souvislostí. K tomu všemu Hamlet motivuje. Dneska je Evropa obtížena migrační vlnou. Rozhodujeme se jinak než třeba Austrálie, která nemá zkušenost s třicátými léty, s fašismem, s holokaustem. Ta suma historických informací nás vede k jakémusi postoji, k jakémusi rozhodování. A Hamlet chce vědět, Hamlet se ptá a když ví, pak jedná. Pátrá po smyslu všeho, aby se zachoval podle sebe správně.

O čem bude tvůj Hamlet v ostravské opeře?

Já zkouším Hamleta Nehamleta. Je to Hamlet, který má mnoho ze Shakespeara, ale z velké části se od původní verze vzdaluje. Je tam třeba úplně jiný konec, není tam řada známých situací. Právě konec téhle opery mne velice vzrušuje. Hamlet zabije Claudia, pomstí otce, Gertruda odchází do kláštera, Hamlet je korunován na krále a lid provolává slávu novému králi. A poslední slova Hamletova: Běda, má duše je v pekle a jsem králem. A není z toho vůbec šťastný. Přišel o lásku, Ofélie je mrtvá. Má na hlavě korunu a je zároveň jedním z nejchudších lidí na planetě. Z finále téhle opery si odnáším jedno – leckdy se člověk stane obětí vlastní kořisti a dostane se do pasti něčeho, po čem vůbec netoužil …

… a co přichází jako logický poslední článek řetězu, na jehož ukování se sám podílí.

Přesně. Je to o tragédii lidí, kteří jsou na místech, kde by neměli být, kteří mají v rukou moc, jakou nemají mít, jaká jim nepatří. A to je veliké téma dneška.