Filharmonie zabodovala: Tak krásně pojatý Mozart už v Ostravě dlouho nezazněl

Trochu fantasy na začátek: Učeň čaroděj Paula Dukase je orchestrální scherzo, které barevně hýřivou instrumentací líčí příběh čaroděje a jeho novice. Skladba zazněla poprvé v roce 1897, za téměř 120 let však neztratila nic ze své kouzelné imaginace. Dukas mistrovsky vystihl neumělé kouzelnické začátky mladého čaroděje, starého mistra vykreslil v bručivých táhlých žestích. Učeň čaroděj zanechal nesmazatelnou stopu ve filmové hudbě fantasy filmů. Je to skladba instrumentálně náročná a Janáčkova filharmonie ji s Jurowskim zahrála báječně. S hravostí zvládli nelehké party hráči dechové sekce, hudební vykreslení kouzelné atmosféry bylo opravdu jedinečné.

Ze čtvrtečního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Hravost a imaginace ten večer ještě nebyly u konce s dechem. Francouzský pianista zahrál Koncert pro klavír a orchestr č. 18 B dur K 456 W. A. Mozarta. A přistoupil k tomu tak kongeniálně, že ho publikum nechtělo pustit z pódia a musel přidat ještě další dva přídavky. Co bylo na interpretaci francouzského pianisty tak výjimečné?

Klavírista Bavouzet během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Bavouzet zaujal neobyčejně barevným úhozovým rejstříkem, který se až zázračným způsobem proměňoval podle povahy a charakteru témat. Také jeho dynamika byla noblesní, připomínala jemné hedvábí, peříčko, do kterého se jemně foukne. Pasáže, figurace a běhy sólového partu Bavouzet podal s hravostí, výrazovou lehkostí, jako by se uvnitř duše smála. Andante un poco sostenuto druhé věty naopak zdůraznil jako myšlenkové centrum celého koncertu.

Klavírista Bavouzet ve čtvrtek v Ostravě. (Foto: Ivan Korč)

V Allegro vivace závěrečné věty pianista potvrdil svůj nevšední talent k interpretaci Mozartovy hudby. Během poslechu si nešlo nevšimnout i zjevných vnějších souvislostí. Bavouzet připomínal rakouského mistra i typově: v obličeji mu to hrálo úsměvem, během hry však nedal najevo přehnané city. Tak krásný Mozart v Ostravě nezazněl velmi dlouho.

Dirigent Jurowski během čtvrtečního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Dovolte malé dirigentské zastavení. Pan Michail Jurowski. Postarší pán, kráčející ztěžka k dirigentskému pultu. Opírá se přitom o hůl, jeho pohyby jsou vláčné a jakoby unavené. Položí dlaně na zábradlí dirigentského stupínku, zdá se, že na něm chvíli visí celou vahou. Pak se zkoumavě podívá na publikum a pomalu se ukloní hlavou.  Otočí se k orchestru a přehlédne jej. Najednou rychle zavelí nástup a od toho okamžiku bezpečně, nikdy ne monotónně tvaruje hudební projev orchestru.

Detail ze čtvrtečního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Brahmsova Symfonie č. 4 e moll op. 98 je mistrovské dílo. A vůbec není lehké, vtělit jí ten správný spád, stavbu a celkové pojetí. Nastudování však mělo perfektní atributy. První věta symfonie Allegro non troppo, přinášející monumentální osmitaktové téma, některé dirigenty svádí k patetičnosti. Ne tak Jurowského. Energické tempo a zajímavá tektonická výstavba přinesly nečekané detaily v sonátovém provedení, ale také v pasážích klarinetů, primů a fagotů věty druhé.

Ze čtvrtečního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Úchvatné Allegro giocoso třetí věty s oslnivě invenčním tématem, vystihl orchestr pod Jurowského taktovkou s bravurním rozmachem a přesnou hrou šestnáctin i triol. Vrcholem byla, je a bude věta čtvrtá. Allegro energico e passionato je ciacconou s 30 variacemi nad ostinátním tématem v basu. Jurowski vytáhl z orchestru vše potřebné: velkolepou dynamiku, vynikající instrumentální výkony a skoro až progresivní zvukovou barvu, která kontrapunktické formě slušela.

Brahmsovy symfonie mohou i v jednadvacátém století vyznít jako neobyčejně moderní a přitažlivé skladby. Je k tomu třeba obrovská míra hudební empatie, zkušenosti a velmi kvalitní orchestr. Zdá se, že filharmonici se s Jurowskim skrytou hudební telepatií nalezli a kráčeli ten večer hudebně společně.