Tomáš Pospěch si pohrál se snímky ze Slušovic a říká: Senátor Čuba z mých aktivit asi radost nemá

V posledních dvou letech byly ve Fotografické galerii Fiducia vícekrát vystaveny náhodně nalezené snímky. Šárka Mikesková je objevila někde u popelnic v Ostravě, vy zase vystavujete nález dobových fotografií z normalizačních Slušovic. V čem vidíte kouzlo vystavovat nalezené snímky?

Většinou edituji knihy jiných autorů, vybírám fotografie pro přednášky, připravuji výstavy, píši texty. Jsem tedy zvyklý pracovat s převzatým obrazovým materiálem, užívat různé kurátorské a uměnovědné nástroje, jak je interpretovat, proto mi připadá vlastně přirozené, že si s jakýmkoliv obrazovým materiálem trochu volněji pohraji i jako umělec. Nepřipadá mi podstatné jen zmáčknout spoušť, ale spíše to, čím ty fotografie dokážu naplnit.

Podobné výstavy jako tu ve Fiducii chápu jako koncept či instalací. Jak už jste naznačil, mnozí fotografové dokonce úplně rezignují na autorskou fotografii. Je to snad reakce na to, že autorskou fotografii dnes s kvalitními poloautomaty dělá (nebo se o to pokouší) každý druhý?

Vlastně to vítám, že fotografovat a tvořit může zcela každý. Tak byla také fotografie vynalézána – jako demokratické a všeobecně dostupné médium. Snad tedy i do galerií chodí o trochu více poučenějších diváků a snad pár z nich začne vytvářet i něco zajímavého. Ostatně, psát a číst umí také téměř každý.

Tomáš Pospěchv pražské Galerii Školská 28. (Foto: archiv galerie)

Slušovicím jste se už věnoval v projektu Tady by chtěl žít každý. Co vás na Slušovicích fascinuje? A porovnejte, prosím, oba slušovické projekty.

Vyrůstal jsem nedaleko a celé dětství se kolem mne mluvilo o Slušovicích se zvláštním nekritickým nadšením a ve schématech, která jsem znal z pohádek. Ale dostal jsem se tam teprve před šesti lety, když jsem zjistil, že mám doma množství diapozitivů z bývalého Agrokombinátu Slušovice. Na konci devadesátých let jsem začal učit na univerzitě ve Zlíně a tehdy mně neznámý fotograf mi přinesl dvě krabice diapozitivů, ať obrázky vyhodím a rámečky použiji na své přednášky. Ale hliníkové rámky byly na jedno použití, krabice jsem dal na půdu a až po dvanácti letech při přípravě výstavy Tenkrát na Východě jsem zjistil, že jsou to reklamní fotografie ze Slušovic. Pořídil je v letech 1978-1989 zlínský reklamní a divadelní fotograf Jan Regal.

Soubor Tady by chtěl žít každý byl prvním pokusem, jak tento archiv reinterpretovat. Snažil jsem se rekonstruovat původní diafony, pro které byly diapozitivy na začátku osmdesátých let vytvořeny, snímky jsem promítal a pracoval pouze s editací. Od té doby mne baví spíše fyzická práce s vytištěnou fotografií a přeinterpretování fotografií jejich zvláštní adjustací nebo propojením s textem. Výstava Zemědělské práce ve Fiducii právě dobře ilustruje tento posun.

Tomáš Pospěch: Sluneční město 2014

Nalezené diapozitivy ze Slušovic, jež jsem měl možnost vidět, propagandisticky manipulují s realitou. Jsou to vlastně reklamní snímky na družstvo řízené Františkem Čubou, které bylo výkladní skříní socialistického zemědělství, ale mělo to i druhou stranu mince. Připomínám, co o podstatě družstva řekl před poslanci parlamentu bývalý disident a slušovický zaměstnanec Stanislav Devátý: „Díky smlouvě s StB získalo družstvo četné ekonomické výhody, které byly pro jiné nedostupné, a to bezcelní dovoz zboží, dovoz embargovaného zboží i poznatky zejména z biotechnologie. StB poskytovala Slušovicím výsledky výzkumů nebo vzorky materiálů, které se jí podařilo zcizit v zahraničí, a tyto pak byly prezentovány jako výsledky slušovického výzkumu.“ Jak se na historii Čubova podniku díváte dnes?

Je zajímavé, že lidé ze sedmadvaceti vesnic, které tvořily tehdejší družstvo, o té době mluví dodnes s nadšením. Současný senátor František Čuba z mých aktivit nejspíš radost nemá. Vámi naznačené souvislosti jsou v těch fotografiích samozřejmě přítomny, nedají se odclonit. Ve Slušovicích spojovali reálný socialismus s baťovskou podnikavostí a dovedli vedle sebe vyrábět jogurty, počítače, superdojnice i colu. Nelze jím upřít, že se jim to dařilo. Politické a nostalgické vrstvy jsou v těch fotografiích natolik silné, že je nezdůrazňuji, ale snažím se odklonit pozornost na různé dobové strategie propagace, poztrácené činnosti, gesta. Například jsem donedávna netušil, že fotografování a vystavování krav je velice složitý a propracovaný obor s množstvím zákonitostí a pravidel. Ty se teď v poslední době snažím zkoumat a rekonstruovat v těch slušovických fotografiích. Divák by měl na snímcích vidět starou škodovku nebo šaty, které měla kdysi i jeho máma, ale současně být od těchto očekávatelných vzpomínek odveden k něčemu, o čem předtím vůbec neuvažoval. A klidně i zmaten a znepokojen, vytržen z pohodlí.

Tomáš Pospěch: Varianty pohledu III.

Jste kurátorem, připravujte monografie či autorské publikace mnoha fotografům. Jaké výstavy a knihy jsou na obzoru?

Z víceméně vážných témat jsem si odskočil do projektu, který je na pomezí autorské umělecké knihy a historie architektury. Spolu s historičkou umění Martinou Mertovou jsme se pokusili uchopit fenomén „šumperáku“, což je to bezesporu nejčastěji stavěný typ rodinného domu u nás v minulém století, kolují o něm mýty podobně jako o Slušovicích, snad každý ho zná, ale dosud se jím nikdo vážněji nezabýval. Knihu jsme vydali minulý týden.

Doufám, že se dostane k ostravským majitelům „šumperáků“, kterých není málo. Jaká je vůbec budoucnost fotografie? Ještě nedávno býval skandál, když fotograf svůj autentický snímek ozdobil s pomocí nějakého programu mráčkem nebo přidal i něco dalšího, dnes je to normální. I v médiích.

Příliš se tím netrápím. Pro mne je fotografie výborným modelem, jak se vztahovat ke světu kolem sebe, snažit se mu rozumět a různě jej interpretovat. Ale nemusíte ani manipulovat obrazem, aby vám došlo, že fotografický obraz byl vždy hodně otevřený různým výkladům. A podobně je tomu i s textem. To, že umíme číst, je jen první krok k tomu, abychom se celý život učili jemným nástrojům, jak texty a obrazy reinterpretovat, propadat jim a současně byli ostražití a vnímali je s nadhledem.

Fajn, fotografii chápete jako báseň, což mě jako literáta těší.   

*

Tomáš Pospěch: Zemědělské práce. Fotografická galerie Fiducia. Výstava je k vidění do 25. března 2016. Vernisáž 25. února v 18.00 hodin.