Šrámková ve Fiducii, Špaček v Industrialu a Connor v Opeře aneb Další únorová procházka galeriemi

Ulice Spodní v Přívoze je součástí romského ghetta, do kterého běžný Ostravan vstupuje jen výjimečně. Město ale před časem přišlo s nápadem, jak tamní beznaděj trochu naředit optimismem, když nabídlo byty v jednom ze zchátralých činžáků komunitě mladých umělců. Shodou okolností jsem byl u toho, když muzikanti Kryštof Balabán a Jan Kašpar zabydleli první z bytů a z oken se začaly ozývat bubenické paličky a kytara.

Z díla Zuzany Šrámkové.

Skupinu umělců žijící v Přívoze s finanční podporou města asi nelze nazvat regulérními squattery, byť atmosféra v domě tohle komunitní bydlení připomíná, což dokazuje i aktuální výstava ve Fotografické galerii Fiducia. Fotografka Zuzana Šrámková představuje svoji bakalářskou práci, která je upřímným dokumentem o všedním životě pestrého společenství ve Spodní ulici, jež autorka líčí i takto: „Když vznikl nápad založit v Ostravě něco jako squat, našlo se pár nadšenců, kteří do toho chtěli jít. Byli zde ezoterici, drbny, aktivisti, pankáči, hipíci, sluníčkáři. Ještě chyběl někdo černý, nějaká buzna, abychom mohli začít fungovat jako bezpředsudková společnost. Hlavní věc je, že chceme ušetřit prachy, aby bylo na víno. Všechna ta exotika kolem je jenom přidaná hodnota.“

Součástí fotografické instalace je i bicí souprava. (Foto: Ivan Mottýl)

Ano, upřímněji to snad ani říct nelze. Squattery ze Spodní navíc nikdo nevyhání, tak jako třeba z pražské Cibulky, takže místo hlídání okupovaného prostoru se mohou více věnovat komunitnímu životu a umělecké tvorbě, tedy především muzice, což naznačují i bicí, které jsou součástí instalace ve Fiducii. Ze snímků Zuzany Šrámkové vane především pohoda, tohle prostě není squat, v němž třeba básník Robert Rybicki žije v polské Vratislavi a jenž musí být denně střežen před neonacisty.

Z díla fotografky Zuzany Šrámkové.

Víno, pivo, muzika, beatnická uvolněnost a zřejmě i trocha volné lásky, to vše tvoří první divácký vjem z vystavených fotografií. To, co Ostrava nemohla prožívat na sklonku šedesátých let (a už vůbec ne za normalizace), se teď odžívá ve Spodní ulici a vlastně i za ty minulé generace. Fotografka cvakala spouští a mimoděk ušetřila i práci vědeckým kapacitám, které se zaobírají sociologií bydlení. Výmluvný dokument ve Fiducii totiž možná prozrazuje více, než by odborníci vyzvěděli z osobních rozhovorů s jednotlivými nájemníky ze Spodní.

Z výstavy Hany Connor v Galerii Opera. (Foto: Ivan Mottýl)

Do zcela odlišného světa nás zve Hana Connor v ostravské galerii Opera v Divadle Jiřího Myrona, studentka třetího ročníku Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, jež už fotografii studovala na TAFE University v australském Perthu. Život Hany Connor je vůbec světoběžnický, již třetím rokem totiž v New Yorku pracuje na sběrném dokumentu s prostým názvem Wall Street, jehož průběžný výsledek je vystaven právě v divadle.

Wall Street není Spodní ulicí. Tahle luxusní třída je stále jedním z globálních center byznysu, přičemž fotografka svět finančníků dokumentuje se zvláštním chladem, snad skoro se záměrným odstupem. Je to jen úhel pohledu, ale na autora tohoto textu působí chlad těchto snímků až nelibě. Kdyby nám ještě vládli komunisté, byly by to dokonce docela dobré propagandistické snímky k výstavě pranýřující kapitalismus, třeba pod názvem Upíři z Wall Streetu.

Z výstavy Hany Connor v Galerii Opera. (Foto: Ivan Mottýl)

Komunistům by se vlastně zamlouvala i odvrácená tvář Manhattanu, kterou Hana Connor také dokumentuje. V horním patře Galerie Opera jde především o čtveřici manhattanských černochů, kteří přežívají jen díky pomoci charitativní organizace Soup Kitchen z Deváté Avenue, která jim dá najíst a v centru si mohou i vydechnout, dokonce si zahrát na piano. Libost, nelibost, výstava určitě stojí za návštěvu, neboť Manhattan v Ostravě, to je pořád strašně vzdálený americký sen, téměř nedostupná exotika. Ostrava navíc nemá žádnou viditelnou bankéřskou ani černošskou societu, tak se lze alespoň zasnít na výstavě. Pěkný zážitek, hlavně před baletním představením Chaplin, neboť právě Charlie Chaplin měl s New Yorkem svoje nevyřízené účty, jak dokazuje jeho film Král v New Yorku.

Z výstavy Jana Špačka v Industrial Gallery. (Foto: Ivan Mottýl)

Ze Spodní ulice v Přívoze přes Manhattan zamíříme až do kosmu. Loňský absolvent v Ateliéru sochařství Fakulty umění Ostravské univerzity Jan Špaček totiž o našem bytí přemítá prostřednictvím vesmírných sfér. Podobně jako tolik umělců před ním je třeba fascinován hvězdami, přičemž jeho instalace vystavené aktuálně v Industrial Gallery mají dvě polohy. Ta první je figurální (např. socha Kúros), přičemž za povšimnutí stojí tvarosloví skulptur, které je blízké sochařským pracím Mária Kotrby. Ač je sice Kotrba už téměř pěl let po smrti, jeho odkaz je na katedře sochařství stále výrazný a mistr na to musí z nebes hledět se zalíbením i zadostiučiněním. Třeba Špačkova socha Člověk a zvíře by po patřičném zvětšení skvěle doplnila Kotrbovy plastiky u dálnice do Olomouce.

Z výstavy Jana Špačka v Industrial Gallery. (Foto: Ivan Mottýl)

Druhou polohou Jana Špačka jsou instalace na pomezí designu, které výrazně pracují se světelnými prvky. Jeho Velký vůz by mohl být netypickým orientačním osvětlením pro současné architektonické realizace. Fosforeskující Svatojánské kameny jsou podobným dekorativním prvkem, jenž si lze představit třeba v hotelovém vestibulu.

Z výstavy Jana Špačka v Industrial Gallery. (Foto: Ivan Mottýl)

Vystavené sochařské i designérské dílo ale jako celek vyzařuje jakýsi punc komerčnosti. Jistý druh podbízivosti převažuje nad originálností, expozice působí spíše jako přehlídka zboží, nikoliv skutečného umění.

• Zuzana Šrámková: Spodní proud. Fotografická galerie Fiducia. Výstava potrvá do 24. února.
• Hana Connor: Wall Street. Galerie Opera v Divadle Jiřího Myrona. Výstava potrvá do 2. března.
• Jan Špaček: Světelný deník 922016. Industrial Gallery. Výstava potrvá do 2. března.