Aleš Bilík, hvězda nové pohádky Řachanda: Můj tříletý syn hrozí, že chce být taky hercem

Nová pohádka Řachanda, ve které hrajete jednu z hlavních rolí, vstupuje 25. února do kin. Půjdete se podívat na premiéru?

Na premiéru se samozřejmě chystám, a to spolu se svými nejbližšími. Doufám, že se jim bude pohádka líbit. Hlavně se tedy těším, co na ni řekne synek. Jsou mu tři roky a upoutávky na internetu si nechával pouštět pořád dokola. Dokonce hrozil, že prý z něj jednou bude taky herec. Zároveň pro naši rodinu má pohádka ještě jeden takový bonus navíc: na plátně se objeví i můj táta, povoláním vinař. Kolegu Bilíka staršího si nenechám ujít.

Vy už za sebou máte řadu filmových zkušeností, hrál jste například v televizním filmu Piknik nebo v seriálech Expozitura II či Všechny moje lásky. Jak jste se k natáčení pohádky dostal a v čem pro vás byla tato práce jiná než v jiných rolích?

Roli Matěje mi nabídl producent a scénárista Dan Miňovský. Byli jsme v kontaktu delší dobu, ale nakonec se to seběhlo velmi rychle. Kvůli natáčení jsem nakonec musel udělat rozhodnutí, která se týkala i dalšího působení v ostravském divadle. Ale v pohádce jsem si chtěl zahrát vždycky. Navíc jsem se zrovna učil jezdit na koni kvůli dalšímu filmu, takže jsem měl pocit, že do sebe všechno zapadá.

Postava Matěje je moje první velká filmová role, což s sebou neslo celou řadu pro mě neznámých situací. Zahrát „velkou plochu“ na kameru je jiné než epizodní role. Situace se mnohdy nenatáčejí chronologicky za sebou, nenavazují, je nutné mít celou postavu v hlavě víceméně od začátku. Cítil jsem mnohem větší zodpovědnost, zostřenou pozornost na mou práci, s tím jsem se musel vnitřně vypořádat. Na druhou stranu se mi myslím dostávalo řady výhod, štáb byl skvělý a hýčkal si nás. Pomohlo mi také, že jsme partneřili s Vláďou Polívkou. Je to můj kamarád, k tomu filmově zkušenější herec, a tak jsme spolu o postavách často mluvili.

Na Řachandě se podílí řada známých herců, třeba Vilma Cibulková, Boleslav Polívka nebo Oldřich Kaiser. Vzpomenete si na nějakou úsměvnou scénku, kterou jste při natáčení zažili?

Úsměvných historek bylo hodně, jejich ústředním aktérem byl nejčastěji Vláďa. Nejvíc mi ale zůstalo v paměti noční natáčení na hradě Kost s Oldřichem Kaiserem. Bylo to teprve druhý natáčecí den a zasekli jsme se na jedné scéně. Nevěděl jsem už vůbec, co dělat. V pauze jsem se tedy šel projít na hradby, abych se trochu sám provětral. Oldřich ale asi dostal stejný nápad, tak jsem ho našel, jak sedí osamocený ve tmě, v ruce cigaretu. V té kuřácké pauze mi během několika minut popsal v několika větách, o čem je herecký život: Celý život se cítíte jako blbec.

Každý z nás vyrůstal na proslavených filmových pohádkách. K těm ikonickým patří třeba  Byl jednou jeden král, Tři oříšky pro Popelku nebo Princ a Večernice. Měl jste ještě jinou oblíbenou?

Když se řekne pohádka, okamžitě se mi vybaví film S Čerty nejsou žerty. Když se dozvím, že ji budou dávat, udělám takové to dětské „jeee…“ Druhá nejoblíbenější je zmíněný Princ a Večernice. Uchvacoval mě Mrakomor, doma jsem jako malý propichoval nožem plné PET lahve, aby vytékaly jako Mrakomor po zásahu nažhaveným mečem prince. A potom Třetí princ, fascinovalo mě, jak prince pohlcují skály.

Co říkáte na ten typ hororových pohádek, které mají kořeny v německé kultuře a v našich končinách je představil třeba Juraj Herz svými slavnými filmy Deváté srdce nebo Panna a Netvor? Vzal byste na ni třeba i své děti?

Německé pohádky miluju, jako malý jsem si četl bratry Grimmy. Jsou kruté, ale pravdivé. U pohádky se nemusím za každou cenu smát, ale chce to být naladěný. Říkám to z pohledu dospělého. Svého tříletého syna bych zatím na něco podobného do kina nevzal. Doma jsme se dostali ke čtení pohádek Karla Jaromíra Erbena. I tam se občas objevují usekané paže, ale výhoda knihy je, že dítě oproti filmu použije ke zhmotnění představy scény pouze svoji fantazii. Knihu v nejhorším můžete zavřít. Až povyroste, rád s ním, pokud bude chtít, něco podobného zhlédnu.

V Národním divadle moravskoslezském, kde jste byl členem činoherního souboru, jste ztvárnil řadu pozoruhodných rolí, například náročnou dvojroli v inscenaci Zámek. Motiv dvojníků je téměř pohádková záležitost. Jak vám pomohla tato zkušenost ve vytvoření dvou vizuálně stejných, nicméně povahově odlišných charakterů?

Přiznám se, že při natáčení pohádky jsem si konkrétně na tuto (dvoj)roli nevzpomněl. Ale zkušenosti se sčítají, někdy ani nevíte, která vás do budoucna ovlivnila. Pozvání na zámek bylo velmi náročné zkoušení, nejspíš mě naučilo větší psychické odolnosti. Tak jako Řachanda u filmu. Herec se musí „otrkat“.

Co vám dala Ostrava?

Těžko popsat v několika větách, co všechno mi téměř tříleté působení v Ostravě dalo. V Ostravě jsem se naučil poprvé existovat pouze sám se sebou, ve městě, kde nikoho neznám… Před čtrnácti dny jsem byl ještě hostující umělec, dnes už ani to. Je to zvláštní pocit.  V inscenacích, ve kterých jsem hrál a které se ještě stále uvádějí, jsem byl alternován, už je nedohrávám. Bylo to nutné udělat, protože minulý podzim jsem byl kvůli natáčení na dva měsíce mimo republiku. Mezitím se mé role přezkoušely, Každý herec je nahraditelný. Ale pro mě je to alespoň nová motivace najít si další práci v Praze, kam jsem se vrátil na „volnou nohu“.

Herecky mi Ostrava dala mnohé, především něco z řemesla, co se naučíte pouze praxí. Určitou sebejistotu a spolu s ní snad i herci tak často zmiňovanou pokoru. Chápal jsem ji dřív jinak. Není to o ponížení se. Ale o toleranci a respektu k práci a k druhým. Mým ostravským hereckým kolegům jsem hodně vděčný, měli se mnou trpělivost.  Našel jsem tu kamarády a několik přátel.  A v neposlední řadě: mám momentálně v Ostravě dívku. Paradoxní při mém odchodu. Ale to je život, a to mě na něm baví.

Můžete prozradit něco o vašich dalších rolích? Filmových nebo divadelních, které na vás čekají?

Do půl roku by měl mít premiéru film, který jsme natáčeli vloni na podzim v Itálii. Jmenuje se Křižáček, středověká „road movie“ podle básně Jaroslava Vrchlického. Herecky je to film především Karla Rodena, který jako starý otec hledá svého malého syna – tedy křižáčka – který utekl z domu za křížovou výpravou. Já se k němu připojuji v půlce putování jako mladší křižák. Bude to film s festivalovými ambicemi. Jinak v současnosti zkouším po krátké pauze opět v divadle, hostuji v pražském Rokoku. V inscenaci Noc bláznů hraju postavu vznětlivého pyromaniaka. Skvělý ventil mých negativních emocí.  Dále mám menší roli v připravovaném třídílném seriálu České televize Bohéma. Ztvárňuji homosexuálního mladíka, přítele Miloše Havla. A pak mě čeká ještě několik natáčecích dní v jedné kriminálce, natáčí ji ostravské studio České televize. Kruh se opět uzavírá…