Tomáš Volkmer: Loutkové divadlo není jen hra s pimprlaty. Vývoj jde jiným směrem

Vyrůstal jsi v herecké nebo lépe řečeno divadelnické rodině, tvůj otec Jiří Volkmer byl navíc loutkář. Ale šel jsi studovat střední uměleckoprůmyslovou školu, jak se říká umprumku, a ne konzervatoř. Jak to?

Základ byl v tom, že jsem od malička něco čmáral. Tahle inklinace k vizuálu, nebo chceš-li ke kreslení, byla zřejmá. Táta mě vodil do práce, takže loutkovým divadlem jsem načichl, ale ne záměrně. To přišlo až na umprumce. Měl jsem velké štěstí na lidi v ročníku. Páchali jsme tam různé divadelní akce, pásma skečů, představení. Dokonce jsem pak jako absolventskou práci dělal plakáty pro ostravské Divadlo loutek.

Studoval jsi u profesora Františka Nikla. To byl otec Petra Nikla, malíře, hudebníka, fotografa a divadelníka, člena již zaniklé umělecké skupiny Tvrdohlaví?

Ano. S Petrem jsme se poznali na škole v Uherském Hradišti. Byl ve stejném ročníku, akorát on byl na malbě a já na grafice. S ním, s Františkem Petrákem a řadou dalších spolužáků jsme právě vymýšleli divadlo.

Co přišlo po ukončení studia na umprumce?

No, došlo k velkému rozčarování. Já jsem se musel nechat zaměstnat, jako každý v té době. Chtěl jsem sice studovat vysokou uměleckoprůmyslovou školu, ale tam jsem se nedostal. Nastoupil jsem tedy v roce 1981 do tehdejšího Domu obuvi na dnešním Masarykově náměstí, do takzvané propagace. Tam jsem byl asi rok a půl.

Mám pár přátel propagačních výtvarníků z té doby, kteří dost trpěli tím, že museli ve výlohách propagovat tehdejší totalitní komunistický režim…

Ano, něco podobného se tehdy dělo. Tyto věci jsem v té době až tak moc nevnímal. Šok byl v něčem jiném. Škola v Uherském Hradišti byla krásná. Všichni jsme žili v představě, že budeme umělci, a pak najednou ta realita, úplně jiný svět. To byl velký mazec. Ale v té propagaci jsem se naučil hodně věcí, pracovat s různými materiály. Pak jsem šel na vojnu, tehdy byla ještě povinná vojenská prezenční dvouletá služba. Svým způsobem to byly dva ztracené roky. Ale zase, potkal jsem tam řadu nových lidí. Úplně jiných, které bych nikdy nepotkal, lidi, které zajímá něco úplně jiného.

Po vojně jsi nastoupil kam?

Měl jsem velké štěstí, protože v ostravském Státním divadle, dnes Národním divadle moravskoslezském, bylo volné místo malíře dekorací. Nastoupil jsem tam a setrval asi sedm let. A tam jsem se naučil také spoustu věcí.

No jasně! Když čtu, že se věnuješ mimo jiné nábytkovému designu, tak to má původ tady! Dělali jste různé jevištní výpravy nejrůznějších slohů…

To taky. Ale hlavně mám kamaráda, který má firmu na solitérní nábytek a nabídl mi spolupráci.

Nicméně běžel čas a najednou se tvoje jméno začalo objevovat pod nejrůznějšími divadelními projekty. Působil jsi většinou jako výtvarník?

V prvním období jsem ty věci vnímal přes scénografii. Když jsem pracoval v těch velkých dílnách, můj táta pracoval v Divadle loutek. Po listopadu 1989 jsem nastoupil do Divadla loutek jako šéf ateliéru.

K Divadlu loutek mám otázku, kterou jsem už položil několika lidem. V Ostravě máme čtyři divadla a veřejnost, částečně i odborná, celkem nespravedlivě tyto divadelní scény řadí do jakéhosi pomyslného pořadí, přičemž Divadlo loutek je vždy až na posledním místě. Navíc se o tvé domovské scéně hovoří jako o odkladišti neúspěšných činoherců, kteří se neuplatnili v jiných divadlech, a aby toho nebylo málo, tak se zpochybňuje i sám název s označením odkazujícím na loutkové divadlo. Je slyšet slova o tom, že nejste žádné divadlo loutek, ale spíše scéna pro malé děti. Jsou to všechno podle mého soudu nespravedlivé nálepky.

Ano, jsou to nálepky, navíc nepravdivé. Jak je ale odlepit?

Když se mluví o rezervách v herectví, tak snad jen uváděním inscenací s výraznou činoherní složkou, aby bylo na čem ukázat, že vaši herci umí…

Já si myslím, že jde spíše o proces. V téhle chvíli vysoce kvituji, že uměleckým šéfem divadla je Václav Klemens, který je činoherním režisérem. Proces výchovy herců ke kvalitní činohře tady probíhá. Václav s nimi pracuje především po herecké stránce.

Tomu rozumím. Ale pojďme k té druhé nálepce.  Většinou váš soubor tvoří absolventi herectví z Janáčkovy konzervatoře. Tam se loutkařina neučí. Jak vypadá uvnitř DLO proces směřující k výrazné poetice loutkového divadla?

To je velký problém, ale nejde ani tak o naše divadlo, je to problém obecný. S Václavem jsme se právě nedávno o tom bavili. Profesionální loutkové divadlo v České republice nabralo trochu jiný směr, než je ten tradiční, u kterého platí, že loutkové divadlo je divadlo s pimprlaty. Spousta lidí sem k nám přichází a čeká loutky, jenže v procesu, který už trvá léta a dotýká se i katedry na DAMU, přejmenované z katedry loutkářské na katedru alternativního a loutkového divadla, jde vývoj jiným směrem.  Myslím si, že návrat k čistě loutkovým představení je dnes už mimo hlavní směr tohoto vývoje.

Dobře. Já chápu loutkové divadlo jako takové, ve které oživují před očima diváků všeho věku věci. Takové, kde se loutkou může stát třeba kapesník, lžička nebo brambora. Nejde jen o maňásky a marionety. Jde o oživování věcí. A ptám se: Pracujete na rozvíjení schopností členů souboru Divadla loutek v tomto směru?

Za prvé – v našem divadle je spousta lidí, kteří práci s loutkou umí. Nicméně když se podíváš třeba na inscenace na Loutkářské Chrudimi, což je přehlídka amatérských loutkářů, tak tam je loutka opravdu středem zájmu, více než u nás. Ale hlavně – poetika každého divadla vzniká dlouhodobě. A dnes tady u nás, v Divadle loutek, je podle mého názoru dobře nastavené klima. Myslím tím klima cesty k vlastní poetice. To, co tady probíhá, cítím jako počátek něčeho, co se začíná rýsovat.  Všechno, co se tady děje, se na sebe jaksi začíná dívat a vzájemně působit. Věřím, že jsme na dobré cestě.