Míval jsem hrůzostrašné sny, říká autor knihy o českém hororu Martin Jiroušek

Právě jste v ostravském nakladatelství Protimluv vydal studii o hororu nazvanou Černý bod, jež pojednává především o hororu v české literatuře. Zažil jste někdy horor i na vlastní kůži? Sám jsem něco takového prožil ve starém domě, v němž jsem žil, kde se ozývaly kroky, aniž by po schodech někdo šel…

Horory jsou v něčem relativní, každý je prožíváme po svém. V dětství jsem bydlel v rozlehlém domě z první republiky, každá taková zkušenost, moci slyšet tajemné kroky, byla dychtivě vítána. Ale nakonec se vždy objevil jejich majitel. Z toho uměleckého hlediska jsem horor prožil třeba při sledování Nočního kina v polské televizi. Když dávali o půlnoci Piestrakovu Vlčici, bál jsem se vyjít do druhého patra přes tmavé schodiště. Ale cestu bylo nutno podstoupit, protože nahoře byla ložnice. Pak jsem míval hrůzostrašné sny. Některé příjemně strašidelné, jiné opravdu děsivé. Největší horor mého života je totální likvidace Lazů.

O dnes již neexistujících Lazech u Orlové, které zničila těžba černého uhlí, píšete v poutavém autobiografickém prologu k Černému bodu. Líčíte třeba, jak jste se v Lazech dostal k prvním hororům už jako kluk v jisté „tisícisvazkové předválečné knihovně držené v soukromých rukou“. Jak to tehdy bylo?

Dědeček, bývalý legionář, viděl v knihách zřejmě něco jako prostředek k vyjádření osobního postavení. Babičce se ještě před svatbou chlubil, že je majitelem asi dvou stovek knih v krásných vazbách. Ve dvacátých letech minulého století skupoval pestrý sortiment, od Mayovek přes Verneovky až po Fromkův Odeon. Pestrá všehochuť, a tak si prý v několika tisících svazcích vybral každý ze sousedů. V padesátých letech byl pak děda jedním z prvních vlastníků televizní koncese.

Náhoda je zvláštní věc. Týden před tím, než jsem si opatřil knihu Černý bod, jsem ve frýdecké restauraci a antikvariátu namátkou sáhl po knize spisovatelky Anny Marie Tilschové (1873-1957) a četl si u piva její povídku Černý bod. Aniž bych tušil, že právě podle tohoto příběhu jste pojmenoval svoji studii. Proč vás tolik zaujal zrovna Černý bod spisovatelky Tilschové?

Zvláštní „náhoda“. Došlo k ní na poslední chvíli. Dokonce vydavatel byl překvapen, ne-li zaskočen. Hledal jsem název, který by byl vhodnou inverzí. Obvykle se totiž říká, že český horor neexistuje, zvláště v mysli mladších generací. Stačí jeden pořádný černý bod a ostatní už přijde.

Tilschová v roce 1927 vydala o Ostravě silný sociální román Haldy, v němž jsou dle mého nádherné ostravské inspirace. Že psala i na pomezí hororu, jsem dosud netušil. Víte něco bližšího, proč ji zlákal tenhle žánr?

Nejpravděpodobnější bude silná osobní zkušenost s rodinnými poměry. Měla kolem sebe příliš náhlých úmrtí a jedna teorie říká, že se z toho člověk musí vypsat. Každopádně to souvisí s tím, odkud horor pramení, nikoliv z potřeby psát žánr, ale z existenciální zkušenosti. Smrt si nevybírá.

Vaše kniha bude pokřtěna příští pondělí v Domě umění za účasti vnučky Anny Marie Tilschové. Jak jste ji objevil? A jak vzpomíná na svoji babičku, pamatuje si ji vůbec?

Jedná se o pravnučku. Osobně jsem s ní zatím nehovořil, ale spravuje internetové stránky věnované celému rodu Tilschů a Úlehlů. Spadla do mé sítě při hledání zdrojů a pramenů. Pomohla mi při tom, když jsem potřeboval povídky Anny Marie Tilschové zasadit do širšího kontextu.

Zmapoval jste, že i v Ostravě byly před válkou vydávány horory. V roce 1937 vyšel v Moravské Ostravě horor Farář z Hochglockneru, který vypráví o femme fatalle, jež ze svých obětí vysává krev a posléze se promění v netopýra. Příběh sepsal jistý Sláva Václav Jelínek, prozraďte, prosím, kdo byl tento zapomenutý autor? A co měl společného s Ostravou?

To je taková drobnost, více informací si nechávám pro případné pokračování Černého bodu. Nejen Praha, ale také Ostrava měla své autory zasahující do oblasti hororu. Jelínek, jedna z nejbizarnější postav předválečného braku, je považován za grafomana, který vydával, kde mohl. V Ostravě byly zřejmě zrovna příznivé podmínky pro vydání této knihy, což není neobvyklé, protože tady už tvořil a vydával autor předválečné sci-fi Metoděj Havlíček, proslulý například svou Gumovou pevností.

Dnes vlastníte internetový antikvariát. Asi tedy tušíte, jak velký je okruh čtenářů, literárních vědců či sběratelů, kteří touží číst či vlastnit staré české horory?

V jistém směru jsou staré české horory obtížně sehnatelná rarita. Komunismus viděl v hororu třídního nepřítele, takže většina z těch vydaných před válkou byla zničena. Jiné se za tu dobu rozpadly na prach díky špatné tiskové kvalitě. Já se v Černém bodu nevěnuji jenom českému hororu nebo jeho literární formě, ale hororu v českých zemích, tedy neopomíjím ani cizojazyčné překlady. Navíc horor sleduji v různých médiích, jde mi o přesah, a to třeba i v samotném knižním formátu. Kniha je artefakt, na kterém se podílí nejenom spisovatel. Když zjistíte, že z výtvarného hlediska doprovázely staré horory ilustrace Josefa Váchala, Josefa Čapka nebo Toyen, litografie, lepty, dřevoryt atd., je z toho okamžitě jiná rovina, třeba i cenová, nebo poněkud bizarní čtenářský okruh.

Žijete v Ostravě-Radvanicích, což bylo před válkou vyhlášené okultní centrum. V knize píšete, že jiný okultista a znalec satanské černoty František Baran vydal v Ostravě vlastním nákladem knihu Historie mistra černé magie (cca v roce 1928), příběh vyprávějící o tom, kam až může vést obcování s nečistými silami. Hořím touhou vědět o Baranovi více…

Bydlím v Bartovicích, což je jen o kopec dál, za Radvanicemi. V tom vyhlášeném okultním centru v Radvanicích udělali komunisté kino a ještě po revoluci tam prý strašilo. O Baranovi, stejně jako o desítkách dalších předválečných autorů, mi zatím není nic bližšího známo. Nezodpovězená zůstává i otázka, zda skutečně pocházel z Ostravy, anebo v ní jen využil vhodných podmínek pro tisk. Jisté je, že knih vydal více.

O váš je známo, že jste hlavně velkým znalcem filmových hororů, jimž se ale kniha věnuje jen okrajově. Logicky jste musel začít literaturou, ale máte už sepsánu i studii o filmu? A kdy vyjde?

Prvotní záměr byl vydat knihu o filmovém hororu. Zvláště od počátků filmu přes dvacátá léta až po novou vlnu a nedávnou současnost. K tomu by se hodily i některé mé články uveřejněné v Protimluvu, který Černý bod vydavatelsky zaštítil. Jenže mě k filmu přitáhla literatura, a jak naznačujete, bez knih by kinematografie nemohla existovat, jsou to spojité nádoby. Z mého pohledu je to pořád o jednom a totéž. Považoval jsem za povinnost uvést vedle sebe v jedné knize ty nejzásadnější inspirační zdroje pro film jako takový, třeba Tilschovou vedle Kabinetu dr. Caligariho, Erbena nebo Poea, Kolára, Nerudu, Sabinu a Lovecrafta, Ewerse, Meyrinka vedle Josefa Šimánka nebo Karáska ze Lvovic a pak třeba černé krvavé romány z 19. století. V jejich díle se najde tolik filmové poetiky a skutečně filmařských postupů, že je tam film byť třeba nepřímo neustále přítomen a občas vyhřezne v nějaké konkrétní dílo jako Cannibal Holocaust nebo Valérie a týden divů. Kapitoly dotýkající se přímo historie českého filmového hororu, hraného i animovaného, popřípadě dokumentu, napsány jsou, ale byly záměrně vynechány. Je třeba je doplnit rozhovory s tvůrci a pak vyjdou hned, jakmile se najde vhodný vydavatel.

Začal jsem prosbou o osobní hororovou zkušenost, končím místopisnou otázkou. Máte v Ostravě nějaká „oblíbená“ místa, která považujete za obzvláště hororová?

Ostrava je místo, které má své horory skryté v hlubinách. Těší mě, že se po nich mohu procházet. Nejmilejší je pochopitelně oblast mezi starou Orlovou a Karvinou. Jinak Ostrava dělá hodně proto, aby se s hororem nemusela identifikovat, ničí svou historii.

*

Křest knihy Martina Jirouška se odehraje v pondělí 22. února v 18.00 hodin v Domě umění v rámci akce vydavatelství Protimluv – Protimluvná čtrnáctka.