Exředitel NDM Luděk Golat bude zpívat v Nohavicově Heligonce a říká: Ostrava je mým osudem

V klubu Jaromíra Nohavici Heligonka připravujete na 25. dubna narozeninový recitál. Na co se diváci mohou těšit?

Na můj narozeninový dort z písní a šansonů od Mozarta, Beatles, Leonarda Da Vinci, Kryla, Hegerové, Brela, Aznavoura, Bécauda, písně romské, ruské, španělské a jiné – a jak je psáno v programu – v interpretaci divadelního producenta světového měřítka, pocházejícího z našeho města.

To zní pěkně, to s tím světovým měřítkem o vás říkají i jiní?

Ano, je to citace slov dirigenta Filippo Maria Bressana, se kterým jsme nastudovali v Lecce a Brindissi úspěšnou inscenaci Verdiho opery Don Carlos s hvězdným obsazením s Carlo Colombarou, Cellií Costeou, Leonardem Caimim a Carmelem Corradem Carusem.

V Heligonce půjde jenom o jednorázové vystoupení?

Ano, je to akce pořádaná u příležitosti mých blížících se narozenin.

Bude zde možnost propojení s divadelní atmosférou, divadelními motivy? Přece jen vás diváci budou znát především z Národního divadla moravskoslezského.

Spíše než divadelní atmosférou bych ji nazval atmosférou ve stylu tradičních kabaretů v souznění s prostředím, ve kterém se koná.

Národní divadlo moravskoslezské jste opustil v roce 2009, na čem jste od té doby pracoval – kromě toho, že jste se s Jarkem Nohavicou opět sešli nad Mozartovým Bastienem a Bastienkou?

Ve světě jsem režíroval třicet operních inscenací, z toho sedmadvacet na velkých a středních operní scénách v Asiii, Africe, Severní Americe, Jižní Americe a Evropě. Na některých jsem se podílel i jako producent. Ale taky jsem zpíval, například na festivalu Palermo Classica 2014 v Pergolesiho opeře La serva padrona (Služka paní) jednu ze dvou hlavních rolí Uberta a celou operu jsem rovněž režíroval.

Není vám líto, že vás do NDM od vašeho odchodu ještě ani jednou nepozvali jako hosta?

Těším se na věci, které mám před sebou, neřeším to, na co nemám vliv.

Máte přehled o současném dění v ostravské divadle?

Ostravské divadlo nesleduji. Mám k němu vztah jako ke svému dítěti, které si nyní žije po svém, takže nemá cenu se mu do života míchat. Nemá to pro mě žádný smysl. Na druhou stranu při svých pobytech v cizině mám tolik příležitostí navštěvovat tamější scény, že mi to bohatě stačí.

Nechtěl jste se podívat do ostravského divadla za svými přáteli?

Za přáteli chodím, ale ne na představení, nebo jen výjimečně. Přátelé zůstanou přáteli, i když nejste ve funkci, a s mnohými se potkávám na cestách světem. Třeba s Gianlucou Zampierim nebo Tizianou Caruso. Je vždy hezké, když se u takových příležitostí mohu setkat na jevišti opět s protagonisty, kteří začínali v Ostravě, což je případ třeba Tiziany Caruso. Michal Tarant řídil její první krůčky v Manon Lescaut a v roce 2013 se stala v Itálii nejlepší sopranistkou.

Co právě připravujete a kde působíte?

V současnosti pracuji na několika projektech, které nechci zakřiknout, tak je zatím nechci konkretizovat. Část z nich se dotýká Itálie.

A vaše poslední inscenace byly uvedeny kde?

Poslední premiéru jsem měl v Liberci, Kouzelnou flétnu, a v létě o prázdninách v Arezzu v Toskánsku. Jednalo se o malý projekt, výsledek studia masterclass. Studenti, kteří se přihlásili, pak realizovali dvě výsledná představení.

Máte možnost sledovat i dění na české scéně?

Ano, mám. Loni jsem spolupracoval na dvou inscenacích. V Olomouci hrají má Šakalí léta a v Liberci již zmíněnou Kouzelnou flétnu.

Měl jsem na mysli, jestli si zajdete i na „konkurenční“ představení?

Ne, na jiná představení nechodím. Z časových důvodů nestíhám.

Přesto jste se zmínil o své návštěvě Plzně, kde byla přehlídka cirkusových představení z celého světa.

Cirkus je taky divadlo a naopak. V jednom projektu, kde jsem byl také spoluproducentem, v Bologni v roce 2012, jsme inscenovali Olympiádu Josefa Myslivečka s Oliverem Dohnányim. K tomu jsme využili dnes už velice moderních postupů cirkusového divadla. Také rád zavzpomínám na to, když jsem inscenoval kusy E. F. Burina. Je hezké, když je někde vícesouborové divadlo, když se společně všichni sejdou u jednoho představení a když se navzájem mohou inspirovat. Tento princip se snažím používat po celý život.

Táhne vás to více do světa?

Kdyby to tak bylo, už jsem tam dávno zůstal. Nabídek už bylo tolik, ale nikdy jsem je nepřijal.

Proč?

Protože si myslím, že to není zrovna náhoda, že jsem se narodil na Zahradní číslo 5 v Ostravě. Mnohokrát jsem se rozhodl jít jinam, ať to byla Praha, Hradec Králové, Ústí nad Labem, Brno, Plzeň, vždy se mé cesty vracely zpět do Ostravy.

Prý jste se loni ucházel mimo jiné o místo ředitele Slezského divadla v Opavě. Vyhrál to ale pan Drgáč, kterého za krátkou dobu za dramatických okolností odvolali. Nepůjdete znova do výběrového řízení?

Je pravda, že jsem nabídnul své zahraniční kontakty a svou vizi dalšího směřování Slezského divadla. Jaký je ale další vývoj kolem tohoto divadla, to nevím.

Můžete uvést, co vám v životě dala Ostrava?

Ostrava je místem, kde jsem se narodil, ale i mým osudem, kam jsem neustále přitahován zpět. A jak zpívá můj přítel Jarek Nohavica: Ať mě moje nohy nesly, kam mě nesly, ptáci na obloze jenom jednu cestu kreslí, Ostravo, srdce rudé, zpečetěný osude… a na tu poslední třetinu nebo čtvrtinu života už to jinak nebude.