V ostravském Gongu vybuchla sopka. Hudba Stromboli stále chrlí žhavou lávu

Kapelu, jejíž „srdce“ a „mozek“ tvoří Bára Basiková a Michal Pavlíček, doplnili členové původní formace baskytarista Jiří Veselý, klávesistka Vendula Kašpárková a mladý bubenický dravec Miloš Meier. Ten nahradil Klaudia Kryšpína, který bohužel promluvil k divákům jen z obrazovky a omluvil se za svou zdravotní indispozici, která mu znemožnila koncert absolvovat. Náhrada to ovšem byla více než důstojná. Ale popořádku:

Koncert byl průřezem všemi alby Stromboli – a není divu, že větší prostor dostaly zásadní songy z kultovního dvojalba z roku 1987 než písně z poslední comebackové nahrávky Fiat Lux. Basiková se představila v dobré hlasové kondici. Její fenomenální rozsah, který je pro většinu písní Stromboli téměř fundamentem, samozřejmě časem doznal jisté redukce.

Bára Basiková během koncertu v Gongu. (Foto: Aleš Honus)

Přesto její vábivý i mučivý zpěv nabídl téměř stejně bohatý rejstřík barev a výrazu: od sametové hebkosti, sladkosti a uhrančivosti Labyrinthu a Scanners z alba Shutdown přes groteskní hyperbolu, ironii a heroické nápěvy v Stromboli, Třesky, blesky, Abacus či Sandonorico až po operní karikaturu a strhující bizarnost Carmen. Ta byla vedle písně Ó hory, ó hory, ve které se představil Vilém Čok se slušivou čepicí ve tvaru skalnatého štítu, jednou z nejsilněji interpretovaných písní večera.

Vilém Čok s čepicí ve tvaru hory. (Foto: Aleš Honus)

Stromboli zahráli také pár songů z předloňského alba Fiat Lux. Tetování a Katova pomocnice hudebně navazují na staré nahrávky. Závěrečné přídavkové Post scriptum pak ukázalo trochu netradičně Stromboli v „popovější“ jednodušší poloze, která však na autenticitě příliš neubrala.

O Michalu Pavlíčkovi by se měly psát na hudebních akademiích diplomové práce, pokud už se tak neděje. Okruhů by mohlo být totiž rovnou několik – jako interpret je zřejmě jediný český kytarista, který by se mohl z fleku postavit vedle takových velikánů, jako jsou Steve Morse, Robert Fripp, Joe Satriani, John Petrucci či Steve Vai a zahrát si třeba v G3. Jako skladatel je natolik originální, že jeho styl a zvuk je okamžitě rozpoznatelný a definovatelný.

Michal Pavlíček je jedním z nejlepších světových kytaristů. (Foto: Aleš Honus)

Spojit tyto dvě kategorie – svrchované hráčské dovednosti a osobitý hudební styl – se povedlo jen málokomu. Pavlíček se také v Gongu představil ve skvělé formě, jeho kytarová technika s časem nijak neztrácí na kvalitě. Spíše mi připadalo, že už váží tóny a ze záplavy not vybírá jen to, co mu přijde podstatné. Pokud by mne něco potěšilo na jeho hře včera víc, byla by to akustická kytara ve Velikém lalulá či křišťálovější zvuk v Sandonorico po úvodní triumfální intrádě.

Bára Basiková podala velmi dobrý výkon. (Foto: Aleš Honus

Basista Jiří Veselý je pro fajnšmekry nepostradatelnou rytmikou celého defilé kapel, které v této zemi tvořily dějiny rockové muziky. Je to mistr rytmicky výrazných linek a bezpražcových glissand, v řadě písní pak jeho basa tvoří základní melodický prvek. Nepostradatelný člen zahrál tentokrát bez dýmky.

Vendula Kašpárková působí poměrně nenápadně, když si však člověk uvědomí, jak důležité barvy její klávesy v písních Stromboli představují, pochopí její nepostradatelnost. Přednosti klávesistky ještě zesilují nádherné nohy, které by jí mohla závidět i mladá generace, na sobě měla také velmi pěkné tričko s nápisem Klaudo, uzdrav se brzy!

Vendula Kašpárková si oblékla tričko na podporu Klaudy Kryšpína. (Foto: A. Honus)

Jak jsme již zmínili v úvodu, za Kryšpína zaskočil Miloš Meier. Tento mladý bubenický dravec zapadnul do kapely s obrovským zápalem. Jeho instrumentální dovednost je obdivuhodná, více však potěšilo, s jakou rafinovaností se Meier podílel na zvuku důrazem na barvu a nápaditost. Nejlepší možná volba, kterou mohla kapela při hledání „náhradníka“ udělat.

Basiková zapůsobila výborným frázováním a odvážnou dynamikou. Na druhou stranu v některých písních, kde jsou tóny často za hranicí pěveckého rozsahu sopránu, si dávala velký pozor na nasazení, nebo raději exponovanou pasáž vypustila či zazpívala o oktávu níž. Takových korekcí bylo jen pár a vůbec to nevadilo. Ruku na srdce, chtěl bych vidět zpěvačku, která zazpívá v jakémkoli věku Villu Adu, jejíž refrén je v sopránu celý psán nad nejvyšším běžným tónem a několikrát obsahuje tón d4!!! Basiková byla rozverná, koncert si dost užívala, a když náhodou zvrhla stojan na noty, prkenně se uklonila, jakoby zahrála hereckou etudu. Nenechala se chvíli na pokoji, hecovala bubeníka slovy: „Tak pojd“. Ve druhé půli jí trochu fyzicky docházely síly, což se projevilo častějším sezením, ale naštěstí ne na intonační kvalitě jejího zpěvu.

Bára Basiková během koncertu Stromboli v Ostravě. (Foto: Aleš Honus)

Basiková je hlasový fenomén a právě dechberoucí magie jejího vokálu a Pavlíčkova kytara vytvořily v českém bigbeatu jev, který se běžně nestává. A sice, že hudba Stromboli nepůsobí ani skoro po třiceti letech žádným vyvanutým dojmem. Jejich hudba prostě nestárne a v momentě kdy ji posloucháte, nelze mít myšlenky na nic jiného. Eruptivnost, náboj a temperament Stromboli jsou i dnes stejně působivé jako před třiceti lety.