Robin Ferro: Základem divadla jsou disciplína, týmová práce a schopnost chytit roli hlavou

Ve kterých inscenacích v této chvíli účinkujete?

Momentálně teď hraji v šesti představeních – v Kocouru Modroočkovi, ve Zlatovlásce, Ošklivém káčátku a v inscenacích O blýskavém prasátku a Oskar a růžová paní. Ve Staré aréně pak ještě hraji se spolužáky z konzervatoře v Kouzelné noci.

K tomu je nutno připočíst i vystupování v subjektu, který si říká Tři tygři a který tvoříte spolu s Albertem Čubou a Štěpánem Kozubem.

Ano, ještě ve Třech tygrech.

Jak došlo k vaší účasti na projektu Tři tygři? Je to kabaret?

Já tomu říkám skečová show. Vzniklo to tak, že jsme na konzervatoři hráli Ženitbu pro jednu ostravskou školu. Ta škola má ředitele, který mluví typickou ostravštinou. My jsme si se Štěpánem Kozubem začali z jeho způsobu projevu dělat legraci a došlo to až tak daleko, že jsme natočili video, které bylo velice populární. Pak jsme tu věc hráli v jednom pořadu a mělo to úspěch, hráli jsme opakovaně a snad při třetím představení přišel Albert Čuba, viděl nás a hned se nás zeptal, jestli bychom to nechtěli dělat společně. Mysleli jsme si, že si dělá legraci, ale ukázalo se, že to myslí vážně.

Na to, že stále ještě studujete Janáčkovu konzervatoř, jde o naprosto neobvyklé množství divadelní práce. Jste v pátém ročníku, absolvovat budete za rok. Nepřekáží vám tak početné vystupování v školním studiu?

Ne, to vůbec ne, spíš je to naopak. Mohu si ověřovat věci, které se během studia učím.

Kdo vede váš ročník jako pedagog?

V tomto roce je to pan Kokotek, předtím to byl pan Klemens.

Věděl jste už na základní škole, že chcete být hercem?

Ne, spíše jsem se rozhodoval mezi gymnáziem a konzervatoří. Bylo sice jasné, že půjdu na gymnázium, ale chodil jsem do dramatického kroužku a velice mne to bavilo. Zároveň jsem ještě nevěděl, že existuje možnost studia herectví na konzervatoři, která je zároveň gymnáziem. To jsem se dozvěděl od paní profesorky klavíru, která učila moji maminku.  Od té jsem se dozvěděl, že existuje možnost takového studia na Janáčkově konzervatoři, přihlásil jsem se a byl jsem přijat.

Takže vy nejste Ostravák?

Ne, pocházím ze Zubří.

Zubří, to je obec mezi Rožnovem pod Radhoštěm a Valašským Meziříčím a je to obec se silným folklorním životem. Znám několik lidí, kteří pocházejí ze Zubří a navštěvovali Základní uměleckou školu v Rožnově …

Tam jsem právě chodil do dramatického kroužku.

Co jste tam hlavně dělali?

Když jsme vystupovali, tak to většinou byly naše autorské věci. Psali jsme si to sami. Vymýšleli jsme to spolu s paní učitelkou. Také jsme jezdili na nejrůznější recitační soutěže. Dělali jsme poezii i prózu.

K čemu vás na konzervatoři hlavně vedl Václav Klemens?

Určitě mne naučil disciplíně. To je jedna ze základních věcí na divadle. Pak příprava a schopnost hrát s partnery a být po celou dobu představení na této spolupráci zainteresovaný. A důraz kladl na, jak bych to řekl, no takzvaně chytit každou roli hlavou. Aby to nebylo pudové hraní.  Abych si navykl rozebrat si předem situaci a to, co postava v každém momentě řeší, a tak se dobrat výsledku. To ve mně asi zanechalo nejvýraznější stopu. Mně se o tom vlastně špatně mluví, protože se dá těžko zformulovat stručně, co mne všechno naučil. Ale takový největší zlom v mé herecké práci nastal při zkoušení Oskara a růžové paní. Do té doby jsem si myslel, že nejdůležitější je splnit požadavky režiséra. A že to stačí. To je samozřejmě důležité, ale není to všechno.

Hrajete hlavně v Divadle loutek. Někteří celkem dost nespravedlivě o tomto divadle hovoří jako o odkladišti neúspěšných činoherců. Co si o takové nálepce myslíte?

Že to vůbec není pravda. I když jsem takové řeči také zaslechl, vůbec s tím nesouhlasím. Ale možná že se mnou zase dost lidí souhlasit nebude. Přesvědčené ovšem ani nechci přesvědčovat, mohou si myslet, co chtějí. Rozhodně to není odkladiště neúspěšných činoherců. Naopak si myslím, že se tam dělají i herecky velmi hodnotné věci. A hlavně je Divadlo loutek naprosto jedinečné, co se týmové práce týká. Tam si všichni pomáháme. A to se týká nejen herců, ale i techniků, inspicientů a dalších.

Oskar a růžová paní, kde hrajete hlavní postavu, je filosofická hra s tématem víry v křesťanského Boha. Jste věřící?

Ano.

Vyrůstal jste v nábožensky věřící rodině? A pomohlo vám to při práci na této inscenaci?

Rodiče mne vedli ke katolické víře, ale já jsem nakonec konvertoval k evangelíkům. Za to také částečně může Oskar a růžová paní. Já jsem prostě ještě coby katolík potřeboval odpovědi na otázky, ale ty jsem nedostával. A díky Miroslavě a Vláďovi Georgievovovým jsem se tady v Ostravě seznámil se skupinou mladých věřících lidí, evangelíků, a mezi nimi jsem ty odpovědi začal dostávat.

Jaký je podle vás zásadní rozdíl mezi katolickou a evangelickou církví?

Můj problém s katolickou církví byl v tom, že tam není člověk veden k četbě a studiu svatého slova, k přemýšlení. Je tam řada věcí, které vůbec nechápu, proč jsou. V Bibli o nich není ani zmínka. U evangelíků je všechno jakoby více otevřenější. U katolíků někdy musíte stát, jindy klečet, já to sice akceptuji, ale nedává mi to odpovědi na mé otázky.

Když jsem se jednou zeptal věřícího astrofyzika, jak si představuje Boha, co a kdo je jeho Bůh, odpověděl mi: Můj Bůh je vtělen do Einsteinovy rovnice e = mc2. Co nebo kdo je váš Bůh?

Boha vnímám jako svého otce, se kterým mohu mluvit, sdílet všechny zážitky, kterého se můžu zeptat na cokoliv. To znamená, že je pro mne důležitý i ve světě divadla.

Rozhovor ovšem předpokládá dialog, nebo jinak řečeno jsou v něm otázky a odpovědi. Jak vám odpovídá Bůh na vaše otázky?

Popíšu vám to prostřednictvím jedné situace, která se stala. Byl jsem ve druhém ročníku konzervatoře, šel jsem po nábřeží Ostravice kolem Komorní scény Aréna a velice jsem si přál nějakou hostovačku v divadle. Tak jsem poprosil Boha, ať mi dá nějaké znamení, jestli na to mám. Ani ne za týden přišla nabídka na hostování ve Snu noci svatojánské. To byla odpověď.

Mnozí říkají, že křesťanský Bůh pro ně přestal existovat poté, co lidstvo bylo seznámeno s hrůzami holokaustu. Kdyby Bůh existoval, tohle by přece Židům nemohl udělat …

Ale ty hrůzy neudělal Bůh, to všechno udělal člověk.

Dá se to tak říci. Pojďme zpátky k divadlu. V těchto dnech byly zveřejněny nominace na Ceny Thálie. V naší zemi se ještě udělují Ceny divadelní kritiky. Která je z vašeho pohledu prestižnější?

Asi Ceny divadelní kritiky. Ceny Thálie jsou poněkud zkomercionalizované. Cena kritiky mi připadá taková upřímnější a skromnější. A myslím, že i herci si jí víc váží.

Kterého představení kteréhokoliv ostravského divadla si vy vážíte nejvíce?

Asi je to Lebensraum v Divadle loutek. Protože v něm stačí tak málo věcí k vyslovení tolika věcí – a navíc se v něm hovoří o problému, který je dnes velice aktuální.