Operní pěvkyně a moderátorka Martina Kociánová: Kdo někdy dýchal ostravský vzduch, ten se vrací

Jak už jste uvedla, v Ostravě jste se sice nenarodila, přesto k ní máte velmi blízko, čím to?

Jsem rodačka z Havířova, do Radvanic jsem se přestěhovala s rodiči. Od svých šesti do osmnácti jsem tady žila a vyrůstala pod NHKG. Za rodiči se tady pravidelně vracím. Kdo jednou dýchal tamní vzduch, musí se vracet, je to jako když jak říkal Egypťan Sinuhet, kdo se jednou napil vody z řeky Nilu… (smích)

Radvanice patří k dlouhodobě zamořeným oblastem s nejhorší kvalitou ovzduší v Evropě. Inspirovalo vás toto ekologické téma?

Nejsem ekolog, i když dnes jsme se o ekologii hodně bavili, ale ne proto, že bych byla ekologická aktivistka. Souvisí to s mým pořadem Kupředu do minulosti.

Vracíte se často do Ostravy, ke svým rodičům?

Je to různé, někdy je to nutné, jindy za mnou rodiče přijíždějí do Prahy, někdy se potkáváme třeba na horách. Někdy jedu navštívit dědečka. Zrovna jsem tady byla před týdnem. V Radvanicích jsme měla i vánoční koncert.

Co pro vás Ostrava znamená?

Je to město, ve kterém jsem vyrůstala, je to domov. Město, ve kterém chodíte do školy, a město, ve kterém zažíváte spoustu věcí poprvé, první lásky, kamarádství, přijímačky. Na vysokou jsem už ale chodila do Opavy…. To jsou věci, které vám už nikdy nikdo v životě nevezme. A musím říct, že jsem s tímto krajem srostlá, zdejší genius loci mám moc ráda. Ostrava je neopakovatelná, skutečně je jedinečná.

Pomáhá vám Ostrava ve vaši práci?

Nedokážu to posoudit. To že nejsem historik, ačkoliv jsem historii vystudovala, neznamená, že nevyužívám dnes a denně věci, které jsem se tam naučila.

Chodíte do divadla?

Většinou, když tam hraju (smích).

A ostravské divadlo, to navštěvujete?

Přiznám se, že jsem v něm nebyla už léta. Před rokem jsem v Opavě nastudovala Olgu v Evženu Oněginovi, takže jsem se tam najezdila v poslední době mockrát.

Vzpomenete si ještě na nějaký silný divadelní zážitek spjatý s ostravským divadlem?

Úplně první byla opera Hubička. To bylo asi v šesti letech.

Nebyl to možná ten klíčový impuls, kudy se budete příště ubírat?

Byla to věc, která mě zaujala, něco, co mě okouzlilo. Pak jsem chodila na operetky do Divadla Jiřího Myrona, tam jsem určitě viděla všechny ty „kajdáčky“, ale v dobrém smyslu slova – Perly panny Serafínky, Modrovouse, Zemi úsměvů a podobně. To všechno jsou střípky, ze kterých se pak poskládala mozaika mého směřování.

Nějaká spolupráce s ostravským divadlem se nerýsuje?

Musím říci, že už jsem jednou v jedné roli byla obsazena, ale pak se na vývěsce objevil někdo jiný. Jak už to tak bývá, doma není nikdo prorokem. Toto přísloví se v mém případě naplnilo bezezbytku.