Jura Bosák: Nová deska Expedice Apalucha bude o prostém životě a rovnováze existence

Vzpomeneš si na všechny kapely, ve kterých jsi kdy působil?

Určitě, protože většina těch kapel je složena z lidí, kteří se okolo mě točí pořád dokola. Nejrodnější kapela – začali jsme vlastně hrát už asi v deváté třídě základní školy – byla Sonyk Bel, ta ale oficiálně skončila 19. října 2013. Jestli bude nějaký návrat, těžko říct. Nicméně ta muzika byla čím dál tím lepší, stále příjemněji do syrova, takže to občas nostalgicky zamrzí. Pak mám blues-beatovou Expedici Apaluchu, která funguje od roku 2000 doteď. A v roce 2006 jsem s Kamilem Quisem založil Dobrozdání, což bylo původně bluesfolkové duo, ale dnes hrajeme akustické koncerty v duu nebo triu s foukačkářem Tomášem Havránkem, který je mimochodem z Apaluchy, nebo hrajeme aranže až v šesti lidech, kde je ještě bubeník ze Sonyků Honza Stejskal, klávesista Petr Kašný a nezaměnitelný Olda Kutra za elektrickou kytarou. Je pro mě důležité říct, že jsou to všechno opavské kapely.

Expedice Apalucha vydala své poslední album Sahara v roce 2011. To už je vcelku dlouhá doba – chystáte něco nového?

Kvůli tomu, že s rokem 2012 odešel zakládající kytarista Petr Štěpán, se Apalucha od Sahary maličko zastavila. Pak ale přijal jeho místo Patrik Kuběj a začali jsme dělat nové věci. Takže rok 2016 je pro Apaluchu plný docela velkých plánů. Zrovna teď jsme v čase, kdy nikdo neví, jestli to dopadne tak, jak teď řeknu, ale v květnu a v červnu bychom měli konečně natáčet novou desku. Pracovní název je 5.

K čemu se ta pětka vztahuje?

Proč 5? Protože je to pátá deska, protože je nás pět, protože je pět dní v týdnu do víkendu, které člověka kolikrát serou, když je nejen práce úmorná a nekonečná, povinnosti absurdní, někdo pořád něco chce…. Bude to deska, která je hlavně o dnešním prostém životě, o rovnováze existence. Jsou tam písničky jako Ke štěstí nebo Buď skálou, což jsou všechno témata, kterými se snažím dát člověku motivaci, aby to ustál, vydržel před sebou čistý. A tak nějak to vlastně zpívám i sobě.

Máte už stanovené datum vydání?

Jestli to všechno pošlape, jak si malujeme, tak v listopadu na Hradeckém slunovratu by měl být křest. Do té doby chceme být absolutně hotoví a připravení, nic nedobíhat.

Bude vydání nového alba provázet nějaké rozsáhlejší turné?

Problém, kterými jsou opředeny všechny mé kapely, je ten, že jsme poměrně slabí v domlouvání koncertů, shánění financí a podobně. A to hlavně proto, že si všichni samozřejmě přejeme více tvořit a hrát než řešit tyhle táhlé věci kolem. Máme svá zaměstnání, kluci rodiny. Hlavně prostě nemáme manažerské vlohy, děláme to, co umíme a zvládáme. Nejsme buldoci a jistě by nás to stálo zdraví, to je pro jiné hlavy. Kéž by se konečně jednoho dne podařilo, abychom se bez cpaní a kroucení dostali na určitou laťku, kde by bylo třeba více nabídek a jistoty. Velké festivaly jsme téměř vzdali, je nad námi asi nějaký temný stín (smích). Nevím, zda budeme dělat turné, půjde spíše o pár koncertů okolo toho křtu. Ale že by to byl třeba celý měsíc hraní, to určitě ne – nechtěl bych, aby se z toho začala vytrácet pohoda a radost.

V roce 2007 Apaluchu opustil saxofonista Jan Tengler. Proč jste si nikdy nenašli náhradu?

Nepovažovali jsme to za nutné. Expedice Apalucha byla původně zamýšlena jako kapela lehce inspirovaná skupinou Blues Traveler. To znamená, že měla být založená na bigbítu, který je stavěný na foukačce – u nás v osobě Tomáše Havránka. Při tom jsme zůstali, když Honza odešel. To, že se mezi námi na dlouho ocitnul, bylo z divokosti a radosti z žánrových fúzí mladičké Apaluchy. Skutečně jsme to naše hraní vnímali jako takovou hudební expedici napříč oblíbenými styly. Honza Tengler původně hrál na příčnou flétnu, až pak přešel na tenor saxofon. Ale jak se vypracoval, odešel od nás ke Kofe-inu a teď má spoustu vlastních jazzových projektů. Dnes se na něj primárně obracím, když něco natáčíme, a jsem strašně rád, když přijme nějaké hostování. Jsou to krásné spolupráce.

Při prohlížení vašich webových stránek mě trochu zarazilo, kolik plesů ročně hrajete…

Kluci na mě budou zlí, ale oni ví, jak já to mám. Expediční otické plesy vznikly proto, že jsme potřebovali nějak získat prostředky na natočení desky – takový pionýrský způsob zajištění penízků (smích). Crowdfunding v té době snad vůbec nefungoval, bohatí sponzoři taky žádní nablízku… Zkrátka jsme v našich plesech viděli zdroj financí na studio, případně na nějaký aparát, na který bychom horko těžko šetřili z řadových koncertů a výplat. Vnímám tak plesy doteď a skutečně nám pokryly naše dosavadní nahrávky. Bohužel se to ale rozrostlo a plesových akcí začalo jednu dobu hodně přibývat. A to je pak poměrně náročné na hlasivky a hlavně není čas dělat na vlastním. Nikdo se muzice nevěnujeme profesionálně, skrz práci jsem propadl přesvědčení, že síly a čas využiju stokrát radši ke skládání, psaní textů, k tvorbě, místo abych někde chodil po večerních lekcích kultivovat hlasivky nebo své hráčské schopnosti. Spoléhám na přirozený trénink pravidelných zkoušek a průběžná hraní, a když zpíváš desetkrát dokola Lady Karneval, tak už je to jen trápení a otrava. Ovšem dalo nám to to, že jsme se sehráli, a co se týče muziky, držení rytmu nebo dynamiky to pro nás byla škola. Repertoár naštěstí hrajeme jen dle našeho vkusu, lidé mají naše plesy rádi, ale přece bych si hodně přál, aby těch plesů bylo co nejmíň a mohli jsme se soustředit na naše písničky.

Chápu správně, že na plesech nehrajete své autorské skladby?

Chápeš správně, že na plesech nehrajeme svoje věci. Já jsem to zamítl, protože přirovnávám náročnost odzpívání koncertu Apaluchy asi tak k odzpívání více jak poloviny plesu. Vedl mě prostý strach, že by mi jednou při nějaké rýmečce nevyšly síly, čímž bych ples s ostudou odpískal. Takže já jsem začal říkat, že ty písničky nechci na plesech hrát. Jo, byla to chyba – ale asi především moje chyba, že nedošlo k nějakému rozumnému nenáročnému kompromisu. Kdybychom ty věci propagovali i na plesech, možná by bylo víc lidí, co by nás poslouchali a hlavně nás neměli za plesovou kapelu.

Ty jsi výhradním textařem Apaluchy i Dobrozdání, je to tak?

Ano, i Sonyků, na malinké výjimky. Beru to jako svoji roli, můj úkol v kapelách. Texty a melodie stavím až na hudebních námětech nebo celých písničkách, jak mých, tak kluků. Témata textů si hledám sám, nebo se autorů nové písně ptám. Nejčastěji Tomáš Havránek, když přijde s novou písní, mi nahodí svůj námět na text, což bývá většinou příjemná výzva. Proženu pak inspirace skrz sebe a své vidění a napíšu text, který snad má hlavu a patu, něco nosného říká, je český… A doufám, že většinou i pěkně český (smích).

Jakým tématům se v textech nejraději věnuješ?

Vesměs je mi asi přirozený bluesový nádech. Já říkám, že blues se rovná život. To znamená, že to, co někde prožiju a z nějakého důvodu mě to zasáhne, přefiltruju do písniček a většinou se mi na texty chytá to ne úplně veselé. Nemusí to být ale za každou cenu strašný smutek nebo strašná deprese… Většinou se snažím mluvit vážně s lehkým nadhledem. Své aktuální texty vnímám jako hodně existenciální. Jsou o tom, co člověka čeká a mašíruje každý uběhaný den, taky o strachu ze selhání a zklamání.

Kapela Expedice Apalucha na archivním snímku. (Foto: Adam Zupko)

Expedice Apalucha staví na tom, že každý její člen vychází z jiných hudebních kořenů. Kde jsou ty tvé?

Cítím je v blues. Od syrového folkového Roberta Johnsona přes „Howlina“ Wolfa až po J. J. Calea, Erica Claptona, Beatles… Je toho hodně, ale musím tam vnímat něco bluesového, byť subjektivně. Nedám dopustit třeba na projev Jirky Schelingera, Evy Olmerové… Baví mě Joe Cocker, Johny Cash… Tom Jones mě parádně překvapil na posledních deskách, stejně jako Jerry Lee Lewis… Já jsem dlouhou dobu – od základní školy – miloval třeba staré Sabbathy, AC/DC, ZZ Top… A mám je rád doteď, ale je fakt, že když teď něco poslouchám, převládají desky rozjímavější, bluesovější.

A jaké máš plány s Dobrozdáním? Zatím jste vydali jen ta dvě alba…

Fór je v tom, že jsou to dvojdesky, protože nerad strkám věci do šuplíku a spoluhráč Kamil Quis se tomu nebrání a jsme zajedno, tedy hudby je to hodně… Na třetí dvojdesce Běs v srdci mém – která nevyšla pod hlavičkou Dobrozdání, ale jako Kutra/Bosák/Quis – jsme s Oldou Kutrou podle překladů dali vzniknout českým textům našich oblíbených autorů a písní. Považuju to opravdu za velký, bohužel samizdatový, regionální počin, slučující nejen opavské hudební osobnosti, který snad bude jednou doceněn. Autorská tvorba Dobrozdání se tehdy malinko upozadila. Kapela, která k realizaci Běsu vznikla, pak zůstala a vytvořila tak rozšířené Dobrozdání, které od roku 2013 začalo dělat aranže našich autorských písniček. V roce 2014 jsme začali s Kamilem Quisem roztáčet novou desku, která má pracovní název Víc dobra. Chceme na ni, zatím podle prvotní myšlenky, jasně ukázat potenciál Dobrozdání ve všech polohách od akustického dua po celou šestičlennou formaci. Než jsme ale všechen materiál nacvičili a usadili s ostatními, natáčení jsme zastavili, aby dozrálo až do teď. Už je to vlastně rok a půl. Vzhledem k tomu, že Apaluchu teď čeká taky natáčení, uvidím, kde vzniknou dostatečné mezery k pokračování a rád bych, aby Víc dobra spatřilo světlo světa na jaře 2017.

U koho album nahráváte?

Dobrozdání natáčí na koleně, takže kdekoli. Zkušebna, obývák, chata… Natáčím to já. Děláme si to po svém, a o to víc máme prostoru, klidu a rozvahy. Velkou oporou u konečného mixu a masteringu je mi Petr Kašný. Kolikrát to trvá, ale má zlaté uši. Nikdy jsem neměl rád rozmýšlení, co se dá na desku, i když je to vlastně logická a přirozená praxe. Vždycky jsem se tomu bránil, protože mi bylo líto každé hotové nenatočené věci, která by skončila někde v propadlišti dějin. Zatím to v rámci Dobrozdání funguje takto a já doufám, že to tak nějak fungovat i bude, i když vím, že bych se mohl s těmi dvojdeskami už umírnit (úsměv). I tak si říkám, ať si v případě Dobrozdání zatím oddělí zrna od plev samotný posluchač.

Na závěr asi docela obligátní otázka: návrat Sonyk Bel už opravdu nehrozí?

To je zatím ve hvězdách, stát se to může i nemusí. A ano, lidi pláčou. Ale měli by si zvykat na to, že ani písničky od „těch ostatních kapel“, které fungují a tvoří, nejsou tak špatné (smích).