S herectvím končím, říká Veronika Forejtová, která vydává knihu vzpomínek

Bylo hned zřejmé, že spolu tuto knihu vzpomínek napíšete, anebo to byla otázka dlouhodobějšího přemlouvání?

Veronika Forejtová: Paní Alenka potvrdila ono přísloví Kapka, je-li vytrvalá, nahlodá i kámen. Pořád mi říkala, že by to bylo pěkné, a já stále odmítala. Až jsem se nakonec nechala udolat a řekla jsem ano. Všechno ostatní je její zásluha. Já jsem jen nesouvisle vyprávěla a paní Alenka to všechno krásně sepsala.

Alena Miková: První reakce paní Veroniky byla: „A koho by to zajímalo?“ Zdolat tento její názor bylo nejzásadnější. Posléze jsme se domluvily, že by kniha přece jen mohla někoho zajímat, a když nikoho, tak aspoň nás dvě (smích).

Jak dlouho jste knihu připravovaly?

Alena Miková: Rok jsme se scházely u Veroniky doma a další půlrok jsme ten příběh pilovaly. To už byla další fáze, protože po otázce Koho by to zajímalo? paní Veronika namítala: Aby se čtenář neunavil. Takže jsme škrtaly. Pak poměrně dlouhý čas zabralo vytváření rejstříku, sepisování rolí, vyhledávání fotografií.

A jak jste spokojeny s výsledkem?

Veronika Forejtová: Když jsem teď poprvé viděla text svázaný, tak musím uznat, že vypadá krásně. Vytvořila jsem si náhled a obdivuji, že mé nesouvislé vypravování paní Alenka převedla do psané podoby. Přitom pořád má charakter vypravování. Takže jsem velice spokojena.

Co se týká zmíněných škrtů, o co čtenář přišel?

Veronika Forejtová: V podstatě o nic zásadního. Alenka mě opět přesvědčila, že by to čtenáře mohlo zajímat. Jako ta kapka byla opravdu velmi vytrvalá.

Veronika Forejtová (vpravo) při rozhovoru s Alenou Mikovou. (Foto: D. Andrýsek)

Existovala během vašich rozhovorů nějaká koncepce, chtěly jste se držet určitého tématu?

Alena Miková: Jedná se o průřez divadelní kariérou paní Veroniky. Samozřejmě hrála také ve filmech nebo v televizních inscenacích, působila v rozhlase, ale podstatná část její tvorby a největší přínos spočívá v práci pro divadlo. Takže jsme probraly všechno, v čem kdy hrála a jaké to bylo. Potom jsme se začali bavit i o obecných pojmech, o herectví, divadle a odchodu od divadla. Prostě o věcech, které s její prací souvisejí.

Paní Veroniko, po tom dlouhém přemlouvání, byla jste vždy ochotná a vstřícně naladěná k rozhovorům?

Veronika Forejtová: Alenčiny otázky nebyly všetečné, byly přesně zacílené, takže jsem měla vždy co říct. Nebylo nutné se něčemu vyhýbat nebo něco obcházet.

Co všechno se čtenář z vaší knihy dozví?

Veronika Forejtová: Dozví se například o tom, odkud pocházím, co se mi dělo za války a po ní… S manželem jsme prošli mnoha divadly, až jsem zakotvila tady v Ostravě. Také je to mé rozloučení se s divadlem, protože už nechci ve své profesi pokračovat.

Myslíte to opravdu vážně?

Veronika Forejtová: Ano, porušila jsem to jen teď, když jsem šla hostovat do operety, ale to bylo jen z čiré nostalgie, protože jsem v operetě Ples v opeře poprvé vystupovala před 57 lety, tehdy ještě jako tanečnice. Takže jsem si říkala, dobře, ukončím svou kariéru takto. Samozřejmě ještě dohrávám, co mám nastudováno, ale nechci žádnou novou roli.

Obálka knihy o herečce Veronice Forejtové.

Nebývá zvykem, že se oblíbený interpret o své vůli rozhodně ukončit kariéru. Umění odejít ve správnou chvíli je poměrně vzácná vlastnost.

Veronika Forejtová: Celý život se dívám na to, jak uměl kdo odejít. A kdo to uměl, tak odešel s čistým štítem.

Myslím si, že řadě diváků bude velmi líto, že se s vámi v nových rolích nesetká.

Alena Miková: Já věřím, že se najde nějaká „kapka“ a bude tak dlouho hlodat, až se kámen udolá, abych použila vaši parafrázi, paní Veroniko.

Takhle to vypadá, že jste se domluvily, že na závěr kariéry paní Veroniky vydáte knihu jejich vzpomínek. Jak vůbec vznikl ten nápad knihu sepsat?

Veronika Forejtová: Nevím ani, jak k tomu došlo… Nepředstírám naivitu, opravdu nevím.

Alena Miková: Měla jsem pocit, že musím udělat něco většího. Když jsem začala hledat náměty, tak paní Veronika byla první, kdo mě napadl. Přiznávám, je to moje oblíbená herečka. Mám k ní nesmírnou úctu nejen jako k herečce, ale také jako k ženě. Takže jsem moc ráda, že jsem si ji takto mohla užívat pod záminkou vydání knihy (smích).