U Bezručů slaví sedmdesátku a ředitel říká: Chci, aby i další sezóny byly vydařené

Divadlo Petra Bezruče je svým způsobem výjimečné mezi ostatními ostravskými divadly.  Vy jste tu ředitelem déle než šestnáct let. Byly během této doby okamžiky, kdy jste si třeba říkal, že už toho máte dost a že to nemáte zapotřebí? Třeba v souvislosti s nějakými velkými problémy…

Takové chvíle nebyly, ale věci k řešení tu jsou denně. Na nějaké zásadní okamžiky, které by mne vedly k myšlence s tím praštit, si opravdu nevzpomínám, řada příjemných i nepříjemných okamžiků na druhé straně je velmi dlouhá. Složité chvíle přicházejí vždy s nejrůznějšími odchody herců do jiných angažmá, to se občas stává.  V tu chvíli musíte řešit adekvátní náhradu za odcházejícího herce, hlavně kým ho nahradit v inscenacích, v nichž je obsazen.

Ředitelé divadel jsou v podstatě dvojího druhu – buď jsou to velké umělecké a tvůrčí osobnosti, nebo spíše manažerské typy. Takových, kteří by obsáhli obě tyto stránky vedení divadla, je velmi málo. Vás bych zařadil spíše mezi ty manažerské typy – s tím, že na umělecké vedení divadla máte v týmu další lidi…

V podstatě máte pravdu. Ale nezapomeňte, že jsem to já, kdo za tohle divadlo odpovídá. I když si sám netroufám fušovat do uměleckých ambicí tohoto divadla, musím mít tým lidí, kterým plně důvěřuji a na které mohu s klidným svědomím řadu činností delegovat. To je v první řadě umělecký šéf a dramaturg. Tito dva tvoří kompletní uměleckou linii divadla.  Pak je to manažer, který má na starost mimo jiné obchodní a zájezdovou oblast. Ta je pro nás z důvodu vícezdrojového financování velmi důležitá. Tajemnice se stará o celkový provoz uměleckého souboru. Nás pět tvoří vedení divadla. Neznamená to ovšem, že já nemám co mluvit do umělecké sféry.

Byly chvíle, kdy jste třeba řekl: Ne, tohle hrát nebudeme?

Stalo se něco úplně opačného – uplatnil jsem svoji autoritu a prosadil jsem titul, o kterém jsem byl přesvědčen, že bychom ho hrát měli. Že bych ale někdy vyloženě řekl ne, tak to nedělám. Nikdo neví, jestli věc, která vzniká, bude propadákem, nebo z toho bude hit. A priori něco zatratit bych si nedovolil. Musím ale trvat na tom, abychom byli divadlem s repertoárem pro mladého diváka, což máme v povinnostech. Chci, abychom uváděli tituly jak edukativní, tak i kontroverzní až provokativní. V repertoáru musí být klasické tituly, současná tvorba domácí i zahraniční, vážnost, ale i legrace. Nesmírně důležitá je vyváženost. Může se někdy stát, že umělečtí šéfové mají ambice, které nejdou zrovna společně s tím duchem divadla, jak ho cítím a vidím já a hlavně jak divadlo potřebuje. Pak o věci musíme diskutovat.

Dobrý divadelní ředitel musí mít na zřeteli jistý existenční komfort svých zaměstnanců a mezi nimi v první řadě herců. Na druhé straně vím, že peněz není nikdy dost a herecké platy nejsou nijak vysoké. Jak vy vidíte tuto stránku věci?

Myslím si, že u divadla téměř nikdy nikdo výrazně nezbohatl. Tahle práce se většinou nedělá kvůli penězům. Snažím se, aby naši herci byli slušně honorováni vzhledem ke své profesi a svému kumštu. Pokud si někdo myslí, že herci třeba odcházejí za jiným angažmá hlavně kvůli penězům, je na omylu. Fluktuace v divadle je naprosto běžná věc. Přijde absolvent JAMU nebo DAMU, vyzkouší si svoje praktické možnosti během jedné dvou sezón, a třeba dostane nabídku a jde jinam, ale převážně jde za prací, za rolí, ty peníze v tom hrají bezesporu menší úlohu. Pak jsou tu ještě nabídky k hostování, to se snažíme vždycky vyřešit k oboustranné spokojenosti. Protože touha vyzkoušet si něco jiného je u herců naprosto přirozená a mnohdy vítaná. Ano, všichni touží po pražském angažmá, nevím sice proč, ale dobře. Cením si ovšem například Norberta Lichého, který je takovou hereckou vlajkovou lodí našeho divadla, že zůstává u nás. Protože ví své a není hloupý …

Něco jiného než herci jsou umělečtí šéfové. Když odhlédneme od Martina Františáka, který tady byl sedm sezón, pak ti ostatní měli maximálně dvou a tříleté éry, ať už mluvíme o Janu Mikuláškovi, Januszi Klimszovi, Štěpánu Páclovi. A jsou to hlavně umělečtí šéfové, kteří vytvářejí obraz, tvář, poetiku divadla…

Janusz Klimsza tady se mnou začínal podobu tohoto divadla utvářet, pak odešel do Národního divadla moravskoslezského – řekněme, že k mé určité lítosti. Ale ta nabídka pro něho určitě něco znamenala, když se takto rozhodl. Honza Mikulášek tady byl tři roky. Za svého působení zde vytvořil nezapomenutelné inscenace, které zářily na našem repertoáru řadu let. Například inscenace Evžen Oněgin, která drží rekord v reprízách, se hrála 105krát, inscenace Orwelova románu 1984 má už přes 60 repríz. Jan Mikulášek ovšem nebyl nijak silně vázán k Ostravě, stejně jako Štěpán Pácl, který dostal nabídku do pražského Národního divadla. A něco takového se neodmítá.

Nyní máte novou uměleckou šéfku, Janku Ryšánek-Schmidtovou, která, jak sama řekla, by si přála v DPB vydržet určitě co nejvíce sezón. Je to i vaše představa?

Je to samozřejmě i mé přání – za předpokladu, že se divadlu bude po umělecké stránce dařit. Spolupráce s Jankou se zatím jeví docela dobře, to musím říci. Ona chápe potřeby tohoto divadla a snaží se je aplikovat do vlastního uměleckého směřování. Mým přáním samozřejmě je, aby i další sezóny byly vydařené, a myslím si, že s Jankou máme dobře nakročeno.

Hovoříme spolu den před slavnostním večerem k sedmdesátému výročí trvání divadla. Co bude 28. ledna v programu galavečera?

To kdybych věděl … (úsměv).

Něco už vědět musíte…

Program je samozřejmě hotový, ale moc prozrazovat zatím nemohu. Hlavně jsou pozváni nejrůznější hosté a někteří během večera určitě i promluví. Těch lidí, kteří by si zasloužili být při oslavě sedmdesátin Divadla Petra Bezruče je strašně moc, já si dokonce nejsem jistý, že všechny zájemce dokážeme usadit. Hlediště máme pro 150 až 160 lidí, a těch, které jsme pozvali nebo společně s těmi, kteří by chtěli přijít, je to už skoro dvě stovky lidí.

Z těch výrazných osobností, které mají něco společného s DPB, bude přítomen kdo?

Účast přislíbili Martin Františák, Janusz Klimsza, Petr Kolečko a možná i Tomáš Svoboda, snad i Jan Mikulášek, budeme křtít novou ročenku a kmotry budou emeritní herci DPB – paní Marie Viková a pan Luděk Eliáš. Vybrali jsme po jedné inscenaci od bývalých uměleckých šéfů, samozřejmě takové, co již mají po derniéře, a o nich si budeme povídat. Průběh večera možná také zpestří i vystoupení našich současných herců, a celým večerem nás provedou moderátoři Vojtěch Říha a Michal Sedláček. Večer samozřejmě bude mít svoji oficiální programovou část, poté vše bude dále probíhat ve formě společenského setkání, a to je přece hlavním smyslem celého slavnostního večera. Přijít by měli i představitelé vedení města Ostravy, pan primátor Tomáš Macura, pan náměstek Zbyněk Pražák i další. Celý večer by měl být ale hlavně příležitostí k setkání všech, kteří se na historii divadla jakkoliv podíleli.