Martin Froulík vystavuje v divadle. Nejsou ale galerie v divadlech rušivým elementem?

Když Martin Froulík v únoru 2014 vystavoval v Industrial Gallery, přinesl s ním kulturní deník Ostravan.cz obsáhlý rozhovor, v němž umělec vysvětloval, proč při tvorbě používá šablony a spreje. „Už když jsem začínal malovat, obrazy si mi pod rukou různě strukturovaly, dělily na určité části, takže třeba postavy vznikaly z různých fragmentů. Odtud už bylo blízko ke grafickým postupům a vyústilo to v tvorbu právě s pomocí šablon, které se pro mě staly základním malířským prostředkem a dokonale mi vyhovují,“ odpověděl tehdy.

U sprejů a šablon zůstal podnes. A vlastně některé z obrazů, která nyní visí v Galerii současné malby ve foyer Divadla Antonína Dvořáka, už viděli i návštěvníci vzpomínané expozice v Industrial Gallery. Froulík je v každém případě i nadále bytostným krajinářem, což mimo jiné znamená, že se při výrobě šablon i dost nadře. Z papíru musí vystříhat každý strom i kapraď, a že třeba v díle nazvaném Shaved vidíme věru bujný porost.

Martin Froulík: Shaved

Fragmentární obrazy Martina Froulíka jsou pro diváka velkým scénickým zážitkem a v divadelním prostředí skoro působí jako divoké vize nějakého scénografa. Shaved, to je severský thriller Lesík, jenž ostravská činohra zrovna hraje. Shaved, to jsou skandinávské močály, v popředí dokonce s náznakem nějaké mytologické postavy z Eddy. Obrazem prorůstají brusinková pole, dost možná je to ale i krev, obzor obrazu pak tvoří docela realistický les někde za Ostravou. Chladný, napůl vyrubaný, zahaleny do smogové clony.

Obdobně lze snít nad každým z vystavených obrazů. Froulík je umělcem, jehož práce působí na lidskou fantazii jako cigareta s marihuanou. Je to trochu psychedelické, kapku surrealistické, díky strukturovanému plátnu i informelní. Na půdě tyátru je to ale hlavně velké drama a je pouze na divákovi, zda se tenhle příběh pokusí přijmout. Během půlhodiny před středečním představením, kterou jsem ve foyer strávil, se o to ale nepokusil jediný divadelní návštěvník.

Martin Froulík: Turínský kůň

Existence divadelních galerií je pro mě trochu záhadou. Vlastně jsem přesvědčen, že do divadel časové výtvarné výstavy vůbec nepatří. Divák jde za příběhem na jevišti a vůbec netouží být těsně před představením nebo o přestávce vyrušován ze svého ponoření se do divadla. Stálá umělecká výzdoba v divadle pochopitelně nevadí, divák si ní už zvykl, jsou to určité jistoty, někdy skoro mile domovské. Náhlé setkání s časovou výstavou je ale rušivé, vlastně nepříjemné.

Výstavy v divadlech jsou poněkud zbytečným dědictvím komunismu, kdy platilo, že hlavně v předsálí malých scén mohli vystavovat umělci jinde nepřijatelní. Tehdy byla pomoc divadelníků vítaná, neboť v oficiálních galeriích vystavovali jen výtvarníci prověření stranou. Nápad zřídit Galerii současné malby v Divadle Antonína Dvořáka ale dle mého přišel jaksi s křížkem po funuse. Skoro třicet let po funuse.

*

Martin Froulík. Galerie současné malby v Divadle Antonína Dvořáka. Expozice je k vidění do 4. března 2016.