Od Nezvala k Hitlerovi aneb Upřímná zpověď Milana Knížáka v neupřímné galerii

Vernisáž to byla tak snobská, že by nějaký student sociologie mohl na místě sepsat seminární práci o „snobství v kulturním provozu“. V Besedě nechyběly plné stoly řízků, hudební číslo ani oslavný úvodní proslov. „Výjimečné a monumentální dílo. Morální a intelektuální výše, se kterou autor jednotlivé postavy vyvažuje, představuje výsostnou kvalitu celku,“ klaněla se vystavenému dílu Milana Knížáka kurátorka Rea Michalová. Pochválila i mistrovu obrovskou zkušenost, sebekontrolu, osobní zodpovědnost a neutuchající snahu vidět pravdu.

Ufff! Jeden už ani dílo takového giganta neměl chuť vidět, a navíc se nechtěl prodírat přecpaným podzemím galerie, kde je tak nějak z podstaty „komerčně nepříjemno“. Je to ale prodejní galerie, těžko se tedy zbytečně pohoršovat, někdo zase opovrhuje undergroundovými výstavními prostory typu Saigon, Les, Jáma či Nibiru, kterých v Ostravě stále přibývá.

Vypočítávat zásluhy Milana Knížáka o vizuální umění je na tomto místě zbytečné. Jsou obrovské, pro autora tohoto textu je třeba nezapomenutelná jeho pololegální přednáška v klubu Atlantik někdy kolem roku 1987 či o rok později. Ač dnes mistr rád zdůrazňuje, že mu nikdy nešlo o to „být mezinárodní, v uvozovkách světový“, v Ostravě tehdy zapůsobil jako misionář pověřený skupinou Fluxus, aby tam kdesi na východě podal zprávu o stavu současného umění ve světě.

Se svými bouřlivými zkušenostmi nyní umělec zřejmě zatoužil po určitém klidu a pustil se do portrétů. Nepovažuje to za maloměšťáctví, za maloměšťáka naopak považuje toho, kdo se dnes vrhá na avantgardu, a za maloměšťáky má i skupinu Ztohoven. Alespoň to řekl v jednom nedávném rozhovoru, ale jak je známo, provokující rétorika s novináři vůbec nevypovídá o tom, co si Knížák o věcech doopravdy myslí.

V Besedě je představen upřímný koncept, v němž Knížák vyznává svůj obdiv či vztah ke třiceti velikánům z různých oborů. Pochopitelně, že tím jednatřicátým je autor sám, ale to je jaksi samozřejmé, rozhodně ne pohoršující. Třeba univerzitní školství v Ostravě vypadá tak, že si vedoucí kateder či fakult často vybírají za své zástupce pedagogy s nižším rozhledem, než jaký sami mají. Nehrozí pak, že je mladší a schopnější kolega připraví o místo. Knížák ale o úspěch vždy bojoval s těmi nejlepšími, protože jedině tak lze do umění přinášet stále novou dynamiku.

Mao Ce-tung, jak ho vidí Milan Knížák.

Výstava dojímá z různých příčin. Třeba pestrým výtvarným zpracováním, neboť pouhé skici se střídají s pečlivými portrétními kresbami, s karikaturami i s divokými tahy na hraně abstrakce, jindy jde pak spíše o instalaci (Mao Ce-tung). Ještě více překvapující jsou ale doprovodné texty u obrazů. Coby dávný obdivovatel Vítězslava Nezvala jsem se napřed zastavil právě u tohoto magického básníka, jenž v závěru života pěl ódy na Stalina s Gottwaldem.

Milan Knížák: Vítězslav Nezval

A Knížák o Nezvalovi mimo jiné píše (a mluví mi z duše): „Vítězslava Nezvala známe ze školy především jako autora Zpěvu míru, který jsme všichni nenáviděli, ale jeho dílo je rozsáhlé a najdeme v něm neuvěřitelné básně, které jsou nejen moudré, ale především až rozkošně krásné. Zdůrazňuji rozkoš, protože Nezval psal s rozkoší.“

Umělec se má potřebu vyjádřit i ke kontroverzním osobnostem, třena k Mao Ce-tungovi. „Připisují se mu desítky miliónů obětí, pro Čínu je ale pořád maskotem. Po celé Číně najdete trička s jeho portréty, suvenýry, dokonce straší i na čínských bankovkách. Proto jsem Maa také nemaloval, jen jsem vytáhl staré tričko a napnul ho do obrazu.“

Vincent van Gogh a Adolf Hitler. (Foto: Ivan Mottýl)

A tohle je charakteristika Adolfa Hitlera: „Když jsem přečetl Mein Kampf, nechápal jsem, jak tento hloupý a malodušný človíček mohl fascinovat velkou část světa. Jelikož jsem už nechtěl malovat Stalina, připojil jsem k Hitlerovu obličeji srp a kladivo, abych tak vyjádřil přítomnost i jeho pokrevního bratra.“

Texty jsou směsicí úvah, životopisných údajů i vzpomínek. Je to série originálních medailónků, která dává nahlédnout hluboko do Knížákova vnitřního světa. Tohle třeba napsal o Ladislavu Klímovi: „Když jsem se vrátil na konci roku 1961 z vojny, připadal mi Ladislav Klíma jako zjevení. Dodnes se obdivuji jeho zatvrzelosti. Jeho tvář jsem nemohl vynechat.“

Jan Patočka a Sitting Bull očima M. Knížáka. (Foto: I. Mottýl)

Možná by výstava měla větší smysl někde na akademické půdě než v komerčním prostoru, ale i tak je dobře, že ji kurátorka Rea Michalová přivezla do Ostravy. Ta kromě oslavných a již citovaných ód pronesla v úvodním projevu i několik sentencí, s nimiž lze i souhlasit, byť nemusely být proneseny s takovým patosem. „V mých očích stojí Milan Knížák vysoko nad současným kulturním marasmem,“ řekla třeba Michalová.

Jakkoliv se nám na Milanu Knížákovi může leccos nelíbit, součástí tohoto marasmu skutečně není. Naopak, svými bojovnými ataky na všechny strany se snaží přimět společnost, aby si vůbec všimla, jak hluboko už v tom marasmu všichni vězíme.

*

Milan Knížák: 30 portrétů. Galerie Beseda v Ostravě, do 1. dubna 2016.