Houslový pohár sólisty Bouchkova přetékal nadšením, s dirigentským si však příliš nerozuměl

Internacionálně obsazený koncert zahájila symfonická báseň The Passing, jejímž autorem je současný australský skladatel Mark John McEncroe (1947). Název skladby lze vnímat jako synonymum míjení, procházení časem. The Passing je psáno v tónině d – moll a obsahuje jedno ústřední téma, které je složeno z 12 tónů rozdělených do tří sinusoidně stoupajících melodických útvarů. Po dvojí citaci tématu dřevy zaznívá ve fortissimu celého orchestru. Téma je ještě několikrát zopakováno a následuje kontrastní hudební díl s polyfonním zpracováním méně výrazných melodických motivů, zato s častým, až kýčovitým užíváním bicích nástrojů.

Skladba jako celek postrádala tektonickou soudržnost, držela se křečovitě jedné tóniny a byla barevně monotónní. Chvíli připomínala funerální pochod, chvíli evokovala filmovou hudbu k béčkovým fantasy filmům. Škoda. Je oprávněné se domnívat, že by si Janáčkova filharmonie zasloužila hrát podstatně zdařilejší současné skladby.

Po doznění posledních tónů The Passing překvapil dirigent Armore. Když začali diváci tleskat, Armore začal vrhat zmatená gesta směrem k publiku, které v reakci na to tleskat ustalo. Dirigent hledal autora skladby McEncroa, ale zvolil dosti nevhodné načasování. McEncroe, který byl provedení své kompozice přítomen, tak sklidil jen vlažný potlesk, protože seděl uprostřed sálu a polovina diváků jej prostě neviděla. Nebylo by bývalo lépe pozvat skladatele na pódium, aby se představil celému sálu?

Večer pokračoval naštěstí mnohem zajímavěji provedením Houslového koncertu e – moll op. 64 Felixe Mendelssohna. Sólista Marc Bouchkov má i přesto, že je mu teprve čtyřiadvacet let nemalé mezinárodní renomé a v této známé skladbě se představil v dobrém světle. Bouchkovova hra by se dala charakterizovat vášnivým prožitkem a emotivním nasazením, s nímž hrál každou notu. Tón jeho nástroje zhotoveného mistrem J. B. Vuillaumem v Paříži roku 1865 vynikal vroucností, průrazností a zvukovou barevností. Suverenita, s níž Bouchkov zvládl obtížné partie díla, byla velmi přirozená.

Pozoruhodná byla houslová kadence v první větě, kterou Mendelssohn proti tehdejšímu úzu začlenil doprostřed první věty (nikoli k závěru, jak bývalo zvykem). Náročná kadence s rytmickou gradací stále rychlejších not byla bravurně vystavěna. Líbezná rozezpívanost věty druhé přechází v držených tónech fagotů do durové tóniny. Hudební téma je reminiscencí Mendelssohnových Písní beze slov a tónina C – dur přináší barevně světlý kontrast také v melodii, kterou Bouchkov zahrál s vzrušeným vibratem a rozechvěním. Po čtrnáctitaktovém spojovacím úseku sólových houslí s doprovodem smyčců se ozvala fanfára trubky, která zahájila oslnivé finále v E – dur. Věta ve formě ronda vyžaduje od sólisty velkou technickou zručnost, šestnáctinové figurace Bouchkov doslova vysázel s přesností a přesvědčivou výstavbou frází. Po kratičké kadenci následovala za trylkování houslí frenetická coda. Jako přídavek zahrál sympatický Bouchkov L’Aurore ze Sonáty č. 5 op. 27 Eugèna-Augusta Ysaÿe. Náročnou první větu z této dvouvěté houslové sonáty podal sólista s obrovskou muzikalitou a osobní invencí v agogice jako nesmírně barevné, nikoli prvoplánově virtuózní dílo.

Druhou půli programu vyplnila Symfonie č. 7 d – moll, op. 70 Antonína Dvořáka. Dílo se poněkud vymyká předchozím mistrovým opusům absencí slovansky zabarvené melodiky a pochmurností hudební atmosféry. Soustředěný poslech však odhalí, že i hudba sedmé symfonie je protkána jemnými žilkami vedlejších motivů, které svítí hřejivou vlídností a Dvořákovou skálopevnou vírou v pozitivní hodnoty. Symfonie vznikala mezi 13. prosincem 1884 a 17. březnem 1885 a byla psána na objednávku filharmonické společnosti v Londýně, kde 22. dubna 1885 zazněla v premiéře.

Energické Allegro maestoso v d – moll zahájilo hlavní motiv, který ústí do zmenšeného septakordu a je dále rytmicky rozvíjen bohatou Dvořákovou invencí. Janáčkova filharmonie Dvořáka umí hrát znamenitě a provedení první věty bylo přesvědčivé. Evidentní elán, s nímž smyčce vykružovaly dynamické oblouky vedlejších motivů první věty, účinně kontrastoval s líbeznou rozezpívaností Poco adagia věty druhé v precizně hrajících dřevech. Třetí věta Scherzo, Vivace byla zahrána s perfektním rytmickým cítěním houslí a viol, včetně protimelodie v cellech a fagotu. Závěrečné Finale se tvarově melodicky sbližuje s ovzduším první věty – opět přichází hudební náznaky rozjitření a bolesti, kontrast v podobě vedlejšího tématu. Výborně zahrály typicky dvořákovské synkopy lesní rohy.

Janáčkova filharmonie představila Sedmou symfonii velmi precizně, jednotlivé sólové výkony hráčů provázela spolehlivost, jistota a precizní intonace a adekvátní gradace větších hudebních celků. A málem bych zapomněl – dirigoval italsko-americký dirigent Anthony Armore, který se nejvýrazněji zapsal v začátku popsanou příhodou.