Herečka Zuzana Truplová: Pořád je vidět, jak dlouho jsme žili v totalitě

Původně jsem si s vámi chtěl povídat po generální zkoušce inscenace Schillerovy hry Úklady a láska v Divadle Petra Bezruče, ale neviděl jsem vás tam…

Nechtěla jsem se prokašlat celým tím představením. Něco jsem chytla. Takže si na Páju Gajdošíkovou zajdu, až mi to vyjde.

S Pavlou Gajdošíkovou hrajete v inscenaci hry Spolu v Absintovém klubu Les. Jak k tomu došlo?

To nám nabídl autor hry Tomáš Vůjtek, ale už přesně nevím, kdy to bylo. Snad někdy na jaře minulého roku. Tomáš Vůjtek se ptal, jestli bychom do toho s Pavlou šly. My jsme řekly hned, že jo, protože to je obrovská šance, to jsou dvě krásné role a my můžeme být jen rády, že nás Tomáš oslovil.

Řekl vám hned na začátku, kterou z postav budete hrát?

Neřekl. Ale já jsem moc chtěla hrát Lídu Baarovou, protože jsem četla knihu Života sladké hořkosti, což jsou vlastně její vzpomínky. A její příběh, ale i to, jak o svém životě ona vypráví, to všechno se mi strašně líbilo. Navíc s Pavlou na sebe dost slyšíme, a je to určitě i velká pecka pro diváky, protože jsme každá jiná, a to i výrazovými hereckými prostředky. Upřímně si myslím, že je to pro diváka hodně zajímavé, a doufám, že je na co se dívat (úsměv). My jsme spolu s Pavlou dělaly už na škole absolventské představení hry Prezidentky od Wernera Schwaba, a tam jsme si poprvé vyzkoušely, že utáhneme takhle velké představení, že to zvládneme. I když to byla dřina.

Co na tom bylo nejtěžší?

Naučit se celý ten text a „umyslet“ celou tu hru. To mi trvalo dost dlouho.

Teď jste mne zaskočila, čekal jsem, že nejtěžší pro vás bylo ani ne tak naučit se text, jako se vyhnout nějakému kopírování Lídy Baarové.

Jo, spoustu filmů s ní jsem viděla už jen proto, že rodiče mají rádi filmy pro pamětníky. Ale my jsme se tady nesnažily kopírovat Lídu Baarovou a Adinu Mandlovou. Hrajeme hru Spolu.

Zuzana Truplová a Pavla Gajdošíková ve hře Spolu. (Foto: M . Popelář)

Lída Baarová v té své knize vypadá jako oběť doby, oběť jakéhosi předem daného osudu. V těch svých vzpomínkách mluví, jakoby všechno, co prožívala, nemohla nijak ovlivnit. Myslíte si to také?

Její osud je hodně zajímavej a hodně smutnej.

Myslíte si, že vy byste se dokázala vyhnout všem těm nástrahám osudu, jak ona o svém životě mluví?

Myslím si, že ne. Nebo velmi těžko. Ta kniha i ta hra o tom mluví. A mluví i o Češích, o tom, jak se k ní zachovali, jak se k jejímu osudu postavili, to hodně vypovídá o tom, jací jsme.

A jací jsme?

No, já mám vlastně Čechy jako lidi ráda. Jsem taky takový ten Čecháček. Mám ráda vepřo-knedlo-zelo, mám ráda typický český humor, ale myslím si zároveň, že je na nás vidět, že jsme dlouho žili v totalitě, i když jsem už dítě nové doby, ročník 1990, ale pořád to, co bylo předtím, silně vnímám. Je to strašně znát, že tady lidé žili padesát let v totalitě.

Nečekal jsem, že se náš rozhovor stočí k politice, ale dobře: Mám v zahraničí pár přátel, a ti mi pořád předhazují současného prezidenta Miloše Zemana jako symbol čecháčkovství …

No, to už teď snad uznají i ti, co ho volili, že to byla chyba.

Vy to hodnotíte jako chybu?

No ano, a velkou. Všichni ti, co ho volili, nedokázali domyslet ty důsledky a teď pláčou nad výdělkem.

Pojďme do vašeho domovského divadla, do Komorní scény Aréna. Hrajete v nejnovější inscenaci, ve hře Top Dogs. Ta hra je zvláštní už svým textem, ve kterém nejsou tradiční dialogy, vztahy a situace. Byl to pro vás při zkoušení a přípravách na premiéru problém?

Asi bych měla říci, že jsem v tom od začátku nebyla obsazená. Moji postavu měla hrát Petra Kocmanová, nicméně došlo k přeobsazení. A já jsem do toho naskočila snad po třech týdnech zkoušení. A je to možná moje chyba, ale mě to dost dlouho trvalo, než jsem si uvědomila, jak ta hra vlastně začíná, jak pokračuje a k čemu směřuje. Čím končí. Já mám ráda, když vím, že v této chvíli něco hraju, a zároveň z textu už vím, co bude potom. Ale tady to bylo všechno trochu jinak. Takže jsem z toho byla taková vytřeštěná, navíc text mi dával pořádně zabrat, protože je v něm plno termínů z manažerského prostředí, a to je pro mne španělská vesnice. Musela jsem si ve slovnících dohledávat, co ty pojmy vlastně znamenají. Jak jsem zvládla tohle, tak jsem si řekla, to je ale málo, tady se musí hrát ještě něco okolo. Přece jen jsou tam určité vztahy ve skupině lidí, kteří procházejí jakousi terapií. Ale myslím si, že nakonec se to všechno povedlo. A myslím si zároveň, že právě v téhle hře se projevila velká deviza našeho divadla, to, jak jsme schopni jako kolegové spolu partneřit, jak jsme na sebe zvyklí.

Kde jste hledala inspiraci pro vaši postavu?

Ani nevím. Těžko říct. Vlastně nikde. Režisér to nechal spíše na nás. Prostě jsem si řekla, že by to takhle mohlo jít. A zdá se, že to vyšlo (úsměv).

Hra Top Dogs je v základní myšlence podobná hře Tomáše Vůjtka Slyšení, tedy alespoň co se nebezpečí hrozícího ze snahy o perfektní pracovní výkon týká. Jak je to u vás? Máte svůj život, svého partnera, ale vedle toho jste herečka, která se musí věnovat své práci, a určitě chcete být na jevišti dobrá, což se bez domácí přípravy neobejde. Tak co má doma přednost? Divadlo nebo osobní život?

Možná to teď bude znít hloupě, ale divadlo je přece jenom divadlo. To není alfa a omega mého života, a nikdy nebude. Herci, kteří se snaží být neustále perfektní, dělají něco, co může být až na škodu. Člověk si musí zachovat určitý odstup a nadhled. Ostatně pak i ty postavy, které hrajeme, mají určitou hravost. Samozřejmě se snažím odvádět stoprocentní výkon, protože divadlo je moje práce, za kterou dostávám zaplaceno, a hraju pro lidi, kteří za to platí. Na druhou stranu ale práci nebudu zatahovat do svého osobního života.  To snad ani nejde. Jestli to tak někdo má, tak snad jen když žije s hercem nebo s někým s branže. To jsem si také vyzkoušela, ale momentálně mám přítele, který není z branže, a s ním si skvěle odpočinu. Zejména před premiérou, kdy se na člověka všechno valí, furt se o tom všude mluví, tak si nejlépe odpočinu, když se o divadle nemusím vůbec bavit.

Jste herečka, ale také výborná raperka. Kdyby vás někdo postavil před dilema, ve kterém se budete muset rozhodnout, jestli se budete realizovat jako herečka, nebo jako raperka, kdyby se objevila možnost velkého zahraničního turné a divadlo by v takovém případě muselo ustoupit do pozadí, co byste upřednostnila?

No, kdyby to bylo jen na čas a mohla bych se zase vrátit …

Takhle lehké vám to nenechám. Buď, a nebo. Jako Richard Krajčo, který se rozhodl upřednostnit kapelu Kryštof před pražským Národním divadlem…

Tohle je těžké rozhodování. Rapovat, to je v něčem hodně těžké. Tam jste sám za sebe, máte vlastní texty, jdete s kůží na trh. Absolutně. Kdyby byl tým a bylo nějaké turné, asi bych se hodně rozmýšlela, jestli to nevzít. Ale kdyby nebyl možný návrat, asi by to nakonec vyhrálo divadlo. Protože může člověku nabídnout tolik, a pořád, a nikdy se to asi nevyčerpá. Takže pro mne je jednička přece jen divadlo.