Jindra Holubec: Pokoušel jsem se zpívat i normálně, ale nějak to nejde

Přiznám se, že jsem vaši kapelu objevil poměrně nedávno, a to v minulém roce, kdy jste vydali album Ča-ča-ča. A zjistil jsem, že máte za sebou delší minulost…

Muzice se věnuji docela dlouho, určitým zlomem ale byl rok 2006, kdy jsme v Praze vyhráli soutěž Malá alternativa. To jsme ještě hráli jako duo – já a brácha. Pak jsem po nějaké době přijel do Ostravy, kde jsem začal studovat operní zpěv. Zároveň jsem začal koncertovat v Hudebním bazaru, kam jsem se pokusil přenést trochu té karlovické a bruntálské alternativy.

To je docela zajímavý vývoj – od vyhraněné alternativy pro hrstku fanoušků přes operní zpěv až to aktuální podoby, jak ji známe z alba Ča-ča-ča.

Mně nebyl ten eklekticismus nikdy cizí, ale chápu, že pro některé posluchače to může být trochu nesrozumitelné a na první pohled se v tom nemusí vyznat. Album Ča-ča-ča je takové stravitelnější, udělal jsem ho asi po čtyřleté pauze – mezitím jsem totiž ještě vydal v Praze na vinylu album nazvané Valerij Dubjanin, na které jsem si pozval hvězdy brněnské alternativy Vladimíra Václavka a Tomáše Vtípila. Pak ale vznikly dvě trošku odlišné a veselé písničky, které se mi zdály povedené, a tak jsem si řekl, že připravím celý balíček písní v podobném duchu. Ča-ča-ča je veselá deska, která představuje příjemnou část mého života, na té desce je to slyšet.

Hádám správně, když řeknu, že na té nahrávce slyším zřetelný vliv Davida Byrna a kapely Talking Heads?

Talking Heads znám, ale nikdy předtím jsem je neposlouchal – až poté, co mi pár lidí řeklo, že mám podobný hlas jako jejich zpěvák…. Rozhodně to pro mne nebyla žádná inspirace. Já vlastně moc rockovou muziku neposlouchám, spíše klasiku. A Talking Heads je pro mne rocková kapela.

To je pravda, ale sólová alba Davida Byrna jsou docela hodně načichlá latinou, a o to více mi tvoje současná tvorba tohoto muzikanta připomíná.

Tak to si ještě budu muset poslechnout. A musím říct, že mě to srovnání docela těší, protože Talking Heads jsou samozřejmě skvělí muzikanti… Ale co se týče vlivů, jako malý jsem poslouchal spíše Beatles, jako asi každý, ale i Stinga a taky kapelu Primus.

Je fakt, že Primus je další kapela, kterou jsem si při poslechu tvé hudby vybavil…

To bude tím, že já jsem nikdy neuměl na kytaru sólovat, ale pak jsem viděl na Youtube Lese Claypoola a začal jsem do strun také bušit palcem. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se to naučil. Možná i proto naši hudbu lidé s Primusem srovnávají

Posluchače na první pohled upoutá i docela zvláštní artikulace a způsob zpěvu. Pokoušel ses někdy zpívat i normálně?

Doma jsem to zkoušel, ale když jsem na pódiu, tak mi to nějak nejde. Chtěl bych se to někdy naučit (smích). Ale já tomu nemůžu dát tvar a energii jinak než takovým poťouchlým zpíváním, což možná někomu může vadit, ale určitě jsem úplně normální člověk, který by chtěl dělat některé věci normálně a moc se mu to nedaří.

Samostatnou kapitolou jsou texty, které v sobě nesou svérázný humor až na hraně parodie. Je to záměr?

Já se rozhodně nepovažuji za pohotového textaře, docela dlouho mi trvá, než nějaký text vytvořím. Nejdříve udělám hudbu a teprve potom hledám vhodná slova. A protože neumím něco předstírat, v mých textech se zrcadlí hodně mých zážitků.

Na koncertu mne docela hodně pobavila píseň, ve které jste parodovali hit Under Pressure od Freddiho Mercuryho a Davida Bowieho. Hrajete to běžně, nebo to byl jen takový úlet?

Je to součást našeho repertoáru – tu písničku chceme zařadit na naše další album a zrovna k ní děláme videoklip se známým hercem Jiřím Vyorálkem. A to je právě jeden z příkladů, když zpívám o tom, co jsem skutečně zažil. Je to příběh o muži, který sedí v hospodě a opíjí se, protože se dozvěděl, že jeho synek je homosexuál. Já jsem k němu přišel a uklidňoval jsem ho. Řekl jsem mu, aby si dal panáčka a že mu pustím nějakou písničku z jukeboxu. A když jsem pustil Freddieho Mercuryho, strašně se naštval, že je to taky teplouš, a křičel na mne, proč mu to dělám! Ten klip jsme točili v Třebíči, já v něm vystupuji jako Freddie Mercury. Klip bude hotov pravděpodobně v únoru.

Takže zdá se, že můžeme očekávat další legraci, srovnatelnou s klipem k písni Te quiero, v němž si zahrál ostravský výtvarník a performer Jiří Surůvka… Jak vlastně ten klip se Surůvkou vznikl?

Příběh týpka, který se chystá do práce, mezitím si dá rum a pak začne vyvádět v bytě, mne napadl jednou, když jsem šel spát. Řekl jsem to pak spoluhráči Magnuskovi a pak jsme zavolali Jirkovi, kterému se ten nápad líbil. Pozval nás k sobě do bytu, kde má spoustu různých rekvizit, které jsme v klipu mohli použít. Točili jsme to na mobilní telefony a udělali tam docela dobrý brajgl – nakonec jsme společně vypili půllitr slivovice a šli jsme domů.

Jiří Surůvka je váš fanoušek?

Známe se asi tři roky. Nevím, jestli je fanoušek, spíš je to tak, že my jsme jeho fanoušci. Hlavně je to výborný a velmi bystrý chlap, který má pohotové názory na všechno. Je to vynikající člověk a je s ním sranda. A jako umělec? Když najížděl trabantem do Domu umění, to bylo něco neuvěřitelného…

Kdy vyjde nové album kapely Jindra Holubec Y Amigos?

Ted nás čeká asi dvacet koncertů po celé republice, no a pak bychom chtěli, aby na nás lidi nezapomněli, vydat ještě další album. Lezou ze mne další písničky, takže něco bude, lidé se mají na co těšit. Bude to trošku jiné než Ča-ča-ča, ale pod hlavičkou Jidra Holubec Y Amigos určitě budeme i nadále pokračovat.