Dnes bych do toho šla znovu, říká první ostravská televizní hlasatelka Eva Mudrová

Paní Evo, jak vznikl onen památný projev, kterým jste před šedesáti lety zahájila první televizní vysílání z Ostravy?

Ty věty byly i z dnešního pohledu velmi prosté. Nenesly žádnou politickou podbarvenou agitaci a byly o opravdovém vztahu k lidem. Napsal je tehdejší ředitel ostravské televize Vítězslav Mokroš, který byl vynikající rozhlasový reportér, zejména sportovní. Jak známo, ostravská televize byla zpočátku stanicí, která byla součástí Československého rozhlasu Ostrava. Myslím si, že autor proslovu vycházel z pohledu své profese, takže si říkal, že vysílání zahájí nějaký rozhlasový hlasatel. Tedy spíše hlasatelka – byly jsme tam tři a nějak to prostě padlo na mne. Ještě dnes, když si na ten text vzpomenu, tak si myslím, že byl vůči divákům velmi vstřícný.

Tento proslov jste se naučila zpaměti?

Ano. Samozřejmě tam nebylo žádné čtecí zařízení. Pro nás to tehdy nebyl problém, když jsme byli (a trochu to teď bude znít trochu jako chlouba) už zběhlí hlasatelé. Ivan Šedivý, Zbyněk Průša, Jaroslav Kremla a také já jsme se stali, aniž jsme to tušili, součástí televize. Já jsem to brala pořád jako rozhlasový úkol, až na to, že mě bude vidět, ale netušila jsem, že televize později tak výrazně zasáhne do mého profesního života.

Kdyby vám bylo dnes dvacet, šla byste do toho znovu?

Kdybych měla přirozenou suverenitu, jakou jsme měli tehdy, tak ano. Podmínky jsou daleko náročnější než tehdy, ale zase technické vybavení a servis, který moderátoři mají kolem sebe, to je něco úžasného. Už jenom, když jste se mě ptal, jestli jsem svou řeč uměla z paměti. Tehdy jsme neměli čtecí zařízení, žádné tablety.

Dnes je to tedy jednodušší?

V tomto směru samozřejmě, ale zase rozsah práce moderátora je daleko větší, což je úžasné. Třeba jejich znalosti cizích jazyků. V tomto směru obdivuji zahraniční komentátory.

Co říkáte na dnešní moderátory, jak se vám líbí jejich úroveň a mluvený projev?

Posuzovat a hodnotit jejich schopnosti si netroufám, ale samozřejmě je řada vynikajících moderátorů. Vždycky se na ně ráda podívám, zvláště na dnešní mladé lidi. Jsou stejní jako my, když jsme měli snahu se učit všemu novému, když jsme zjistili, že televize je úplně něco jiného než rozhlas. Museli jsme se naučit chovat před kamerou, pohybovat se. Pravda, pomohla nám schopnost memorovat, naučit se mluvit zpaměti, ale hlavně nás to velmi, velmi zajímalo.

Podle toho, jak jste na vernisáži vyprávěla, že jste chodili natáčet přímé přenosy třeba do provozu vítkovických oceláren, tak to muselo být náročné i fyzicky. Váš pan manžel, známý režisér František Mudra s sebou vláčel třeba třicetikilogramovou kameru Moskva a k tomu ještě těžký stativ a baterii…

Určitě to bylo fyzicky velmi náročné. První přenosy byly jednodušší, ale potom si autor Jan Neuls začal více troufat. Z pohledu diváka to bylo velmi zajímavé, protože málokdo (kromě pracovníků závodu) se dostal do přímého provozu. Na odpich do vysoké pece, do nové ocelárny nebo do válcovny trub. To prostě bylo něco úžasného.

Tehdy vás všude pustili?

Z dnešního pohledu je to neuvěřitelné. Jakýkoliv bezpečnostní technik by nás dnes vyhnal. Když si vzpomenu třeba na válcovnu trub, tam se jako rudí hadi pohybovaly žhavé trubky. A teď pan režisér řekl: Kamera se stěhuje. Museli ji přemístit a bylo domluveno, že já musím vést tak dlouho rozhovor, až oni ji přenesou, zkorigují a zapojí. „Pak skončíš rozhovor a přejdeš na druhé pracoviště.“ Jak přejdu? „No, přeskočíš ty trubky.“

Takže diváci byli o některé napínavé záběry ochuzeni?

Řada věcí zůstala televizním divákům utajena. Hlavně kameramani, technici a osvětlovači to měli velmi náročné. Třeba u odpichu na vysoké peci museli zajistit vojenské světlomety, protože by to na televizní obrazovce nebylo vůbec vidět.

Když ale začalo vysílání v Ostravě, tak jste asi těžko hledala někoho, kdo by vám jako divák řekl, jak jste na obrazovce vypadala, televizních přijímačů bylo tolik, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Redaktor, dramaturg a spisovatel Milan Švihálek zjistil, že v Ostravě byli tehdy jen čtyři koncesionáři a jenom za výkladní skříni Ostravice, dnes bohužel zničené, bylo vidět jeden zapnutý televizor. Takže tam se někteří lidé mohli dívat. Já jsem pak rodičům opatřila malý televizor s rádiem Tesla.

A když bychom to obrátili, kdy vy osobně jste se poprvé viděla v televizi?

Natáčeli jsme s Františkem Ostravské vteřiny, ze Svatého kopečku, kde byl ústav pro neslyšící děti. Tak tam jsem se poprvé viděla na obrazovce. Jaké to bylo? To víte, to je vždycky trochu šok. Hlavně jsme si s Danem Šedivým řekli, že je tady jedna důležitá věc – pohybovat se před kamerou. Při čtení v rádiu jsme si různě pomáhali, tady bylo nutno se ukáznit.

Článek Milana Švihálka o výstavě k 60. výročí ostravské televize si můžete přečíst ZDE.