Výstava k 60. výročí ČT Ostrava očima legendy ostravské televizní tvorby Milana Švihálka

V pavilonu Velký svět techniky byla ve čtvrtek v 17 hodin slavnostně otevřena výstava Od televise k televizi pořádaná k 60. výročí zahájení vysílání prvního regionálního televizního studia v naší zemi. Nebyl to jen vtipný název expozice, který do výstavního pavilonu přilákal řadu zajímavých osobností spojených s historií a současností ostravské televize. Přišli režiséři, kameramani, scenáristé, technici, redaktoři, herci, publicisté, televizáci ze všech období televizní historie druhé poloviny 20. století i začátku století jedenadvacátého. Samozřejmě nechyběli ani hosté, kteří sice s televizí nemají nic společného, zato se tu a tam na obrazovce objevují, například regionální politikové, novináři, sportovci, manažeři, žurnalisté a osobnosti z nejrůznějších sfér veřejného života.

Besedovalo se, hodnotilo, diskutovalo, vzpomínalo (tu a tam i zapomínalo), a dlužno říci, že většinou vesele a s úsměvem, zcela v souladu se základním charakterem výstavní expozice, která sice nemá zázemí vytvořené graduovaným historikem, zato nepostrádá vtip, nadhled a milou kuráž. Většina zúčastněných se shodla v názoru, že na minulost se sluší vzpomínat bez předsudků a prvoplánových odsudků, nikoliv s trpkostí a úkornými pocity.

Z výstavy Od televise k televizi. (Foto: Rostislav Šimek)

Když jsem během vernisáže hovořil s pravděpodobně nejstarším z přítomných televizních pamětníků, hercem Luďkem Eliášem (který letos oslaví 93. narozeniny), ověřil jsem si, jak pravdivé je jedno ze základních pravidel psychologie, podle něhož má prakticky každý lidský jedinec tendenci vytěsňovat z mysli vzpomínky nemilé a naopak podtrhovat a zachovávat zážitky libé. Luděk Eliáš se mi svěřil, že prožil ve společnosti ostravských televizních kamer jedno z nejkrásnějších období svého života. „Moc rád vzpomínám na vysílání Lovů beze zbraní, na besedy s milovníky přírody, které v šedesátých a sedmdesátých letech patřily k divácky nejoblíbenějším ostravským pořadům. Díky skvělým kamarádům – zejména díky scenáristovi Jaroslavu Müllerovi, režiséru Františku Mudrovi a kameramanovi Jaromíru Zaoralovi – jsem měl možnost v tomto pořadu pravidelně vystupovat a interpretovat jímavé texty o přírodě Jaromíra Tomečka, Michaila Prišvina, Oty Pavla či Jacka Londona. Samozřejmě jsem byl v té době nucen natáčet i pořady jiného charakateru, které bych si rád odpustil, ale taková už byla doba, a kamarádství nám pomáhalo její úskalí zdolávat.“

Luděk Eliáš patří k těm významným televizákům (v první polovině šedesátých let vedl tzv. redakci zábavy), kteří tvrdě zaplatili za statečnost projevenou v průběhu srpnového vysílání v roce 1968. Musel studio opustit stejně jako legendární programový šéf Jan Neuls, který stál u kolébky tzv. ostravské publicistické školy, která je odborníky dodnes považována za jeden ze stěžejních žurnalistických fenoménů šedesátých let. Z obrazovky zmizela i Eva Mudrová-Kunertová, která jako zaměstnankyně ostravského rozhlasu pravidelně vystupovala i v televizi (například jako reportérka publicisticko-dokumentárních pořadů cyklu Ostravské vteřiny). Eva Mudrová samozřejmě na čtvrteční vernisáži nechyběla a v úvodním vystoupení se svěřila se vzrušenými pocity během premiérového vysílání 31. prosince 1955, kdy se jako vůbec první účinkující objevila před kamerou a zahájila tak šedesátiletou historii studia.

Eva Mudrová hovoří na vernisáži. (Foto: Roman Polášek)

Nejrůznějších údajů, fakt a dokladů z dějin studia je na výstavě k dispozici přehršel. Všechny informace jsou naštěstí návštěvníkům předkládány ve stručné, klipovité podobě, takže četba jednotlivých popisek nezdržuje a autoři textů zdolávají úskalí stručnosti bez větších šrámů. V průběhu prohlídky se sice objevily trpké poznámky, že některým z hrdinů televizní minulosti je věnována větší pozornost než by si zasloužili a jiným naopak pozornost menší, to je však výtka, která se objevuje prakticky pokaždé, když se očekává, že by měl být podán zcela objektivní obraz toho, co se v minulosti dělo. Výklad historie je však vždy záležitost subjektivní. Každý tvůrce má právo chopit se objektu svého zájmu takovým způsobem, jaký uzná za vhodné. Ve slušné společnosti se samozřejmě předpokládá, že osobní názory nepřekročí míru vkusu. Pokud bych snad autorům přece jen něco vytkl, pak by to byl poměrně závažný informační nedostatek – téměř absolutní absence informací o tom, že kořeny ostravské televize (jak po technické, tak po programové stránce) souvisejí s ostravským rozhlasem.

Trocha historie

Protože v polovině padesátých let chyběli v Ostravě vyškolení televizní odborníci, byli na pomoc s prvním vysíláním přizváni zkušení ostravští rozhlasáci – technici, redaktoři a programoví pracovníci. Eva Mudrová-Kunertová byla už jmenována. „Když se rozhodovalo, kdo premiéru uvede, zdálo se přirozené, že před kamerou bude stát některá z hlasatelek našeho rádia. Byly jsme tehdy v rozhlase tři a nějak to padlo na mne. Dali mi text, odvezli mne na vysílač, postavili před kameru a já začala mluvit. Teprve po několika týdnech a měsících – když mi televizáci začali dávat další a další úkoly – mi došlo, že jsem se zúčastnila čehosi významného.“

První ostravská hlasatelka E. Mudrová před 60 lety a dnes. (Foto: Rostislav Šimek)

Scenáristou prvního silvestrovského pořadu byl naprostý začátečník Vítězslav „Vítek“ Mokroš (do té doby reportér Československého rozhlasu a po krátkou dobu i ředitel Televizní stanice Ostrava). Neměl nejmenší ponětí o tom, jak se takový scénář píše. O podobě premiérového vysílání se zachovalo dobové svědectví: „V 19.30 se na obrazovce po úvodním nahlášení Evy Kunertové objevil s krátkým proslovem rozhlasový ředitel Alfréd Lubojacký. Pak se ujal slova Lubor Tokoš, člen Státního divadla v Ostravě a profesionální rozhlasový hlasatel, který konferencí spojoval sled krátkých zábavných filmů zakončený vystoupením hudebního klauna Jaromíra Myšky. Po přestávce pokračovalo vysílání krátkých filmů s průvodním slovem Lubora Tokoše až do 23.30, kdy první vysílání skončilo.“ Evžen Saidok, jehož kořeny lze rovněž označit za rozhlasové, později prohlásil: „Televize byla tehdy dělána v Ostravě tak, jako by byla právě vynalezena.“

Historický snímek z vysílání v roce 1956. (Foto: Archiv ČT)

Poměrně dlouho (až téměř do začátku šedesátých let) patřila ostravská televize statutárně pod rozhlasová křídla (přesněji řečeno pod Československý státní výbor pro rozhlas a televizi). Situace vlastně kopírovala pražský koncept, podle něhož byla televize organizačně spojena s rozhlasem. Nebylo to nic neobvyklého. Rozhlas žije s televizí v řadě zemí v bratrském objetí dodnes, o čemž svědčí historie britské BBC, první veřejnoprávní organizace na světě, v níž začalo v první polovině 20. století postupně jak rozhlasové, tak televizní vysílání.

Budova ostravského rádia stojí už řadu desetiletí na rohu Šmeralovy ulice. Za první republiky tu sídlila banka a část dobového zařízení, včetně charakteristicky vrzajícího dřevěného schodiště do 1. patra, zůstala zachována. V rozhlasové budově byla v prvním roce umístěna i televizní redakce. Dnes již nežijící pamětníci vzpomínali, že byla umístěna v nejvyšším, 4. patře, kam nevedl výtah, a tak nezbývalo než tahat krabice s filmy a těžké kamery po schodišti. Pro začínající televizáky však bylo důležité, že hned vedle redakce byla koupelna, v níž bylo možné vyvolávat filmy. Sousední pokojík, původně určený pro uklízečku, se díky obětavým technikům proměnil ve skromnou střižnu. Sem už od prvních dnů vedly kroky mladých nadšených rozhlasáků, kteří se rozhodli, že v Ostravě bude televize.

Hana Juračáková, jejíž předkové pocházejí ze starobylého valašského rodu trojanovických Strnadelů, vstoupila poprvé do budovy ostravského rozhlasu v listopadu 1952. Dělala tu příležitostnou hlasatelku, psala krátké příspěvky, byla knihovnicí, redaktorkou, holkou pro všechno. O sedm let později se stala zaměstnankyní ostravské televize. V její profesionální kariéře se odráží všechno dobré i nedobré, co v počátcích spojovalo osudy ostravského rozhlasu a televize. Na setkání pamětníků k výročí zahájení vysílání vzpomínala, že se občas z rozhlasu do televize chodilo i „za trest“ – jako prý v případě jisté hubaté kolegyně, která se o jednom z rozhlasových šéfů nešťastně uřekla, že má poměr s mladou sekretářkou. Podobná ústnatost se ovšem netrpěla ani v televizní redakci a oné kolegyni bylo rázně dáno na vědomí, že vztahy mezi televizáky jsou sice otevřené, ale vždy korektní.

Z expozice Od televise k televizi. (Foto: Rostislav Šimek)

Když se začalo na Silvestra vysílat, objevila se zákonitě řada zmatků a nedorozumění. Příčinou byla nejen primitivní technika, ale i kompetenční a organizační nejasnosti. Zatímco pracovníci programu, redaktoři a režiséři patřili pod Československý státní výbor pro rozhlas a televizi, techničtí pracovníci a zaměstnanci správy vysílače spadali do kompetence Oblastní správy radiokomunikací Brno. Nevědělo se, kdo je komu vlastně podřízený a kdo je za co odpovědný.

Brzy po zahájení vysílání obdržel průkazku zaměstnance brněnské Oblastní správy radiokomunikací i Jan Jaroš, který se záhy stal vedoucím prvního ostravského přenosového vozu. V náročné technické a organizační funkci vydržel až do důchodu v roce 1995, když mezitím vystřídal všechny „přenosáky“ (včetně barevných) dodané do studia. Dosáhl ojedinělého rekordu – je nejdéle sloužícím vedoucím přenosových vozů v historii České a Československé televize. Dodnes uchovává barvité vzpomínky na nejrůznější aktéry televizní historie, včetně postav docela bizarních, například na ředitele ostravského rozhlasu Alfréda Lubojackého, který někdy řešil problémy provozu televize velmi svérázně. „Jednou jsem za ním přiběhl, aby nám pomohl vyřešit jakýsi závažný technický problém. Byl jsem velmi napjatý, co jako šéf udělá, ale on se jen postavil k oknu, díval se dlouze ven a pak pomalu pronesl: „A furt prší a prší.“ I tak někdy vypadala pomoc rozhlasu televizi.“

Co zůstává?

Nechtěl bych, aby uvedené vzpomínky na rozhlasové kořeny ostravské televize byly pochopeny jako nevhodné peskování autorů výstavy, že pominuli něco z podstaty televizní minulosti. Naopak bych chtěl vyslovit poklonu pečlivosti, s níž se probírají něčím, co prostě pamatovat nemohou. Bohužel – nebo naštěstí – nemuseli osobně prožívat ani pohnuté srpnové dny roku 1968. Citově mimořádně vypjatá atmosféra oněch dnů, kdy visela na vlásku existence národa, hluboce poznamenala myšlení těch mladých tvůrců, kteří měli to štěstí, že přežili kruté stranické čistky a aniž to mohli veřejně deklarovat, snažili se bez velkých slov zůstat věrní svým divákům. Takto statečně a neokázale se chovala i řada techniků, obětavých a skromných služebníků nového média.

Když jsem se v závěru vernisáže loučil s Luďkem Eliášem, vysekl právě technikům velkou poklonu: „Televize je především technika. Trochu mě mrzí, že ve výstavní expozici je v souvislosti se srpnovým vysíláním 1968 zdůrazňována pouze odvaha reportérů, redaktorů a programových pracovníků, a vůbec není zmíněno, jak statečně se zachovali tito neznámí chlapci. Bez velkých slov, prakticky tajně, zařídili, aby se televizní signál ze studia v hospodě U Havránků dostal do éteru. Těžké retranslační zařízení obětavě vynesli na vrchol těžní věže dolu Petr Bezruč a nasměrovali talíře tak, aby nikdo nepovolaný nemohl zjistit, odkud se vlastně vysílá. Díky nim jsme mohli plnit svoje poslání a dodávat lidem naději. Bylo to velmi odvážné a možná i trochu symbolické. V každém případě bychom měli usilovat o to, aby tento řetězec vzájemného propojení myšlenek a techniky, kterému ti hoši podřídili své konání, zůstal zachován za všech časů.“

Snímek z fotokiosku, který je umístěn v expozici. Milan Švihálek druhý zleva.

P. S. Přeposílám ještě malou obrazovou zajímavost, která svědčí o tom, že televize začíná být v moderní době ohrožena jinými mediálně-technickými prostředky (např. internetem, Facebookem a podobně). V expozici výstavy je instalován automat, díky němuž se člověk může vyfotografovat a okamžitě odeslat obrázek na svou e-mailovou adresu. Udělal jsem to a na fotografii jsou zachyceni někteří protagonisté mého vyprávění (zleva herec Luděk Eliáš, moje maličkost, legendární vedoucí přenosových vozů Jan Jaroš, zcela vpravo pak naše kamarádka z Českého rozhlasu Ostrava redaktorka Dagmar Misařová).

Rozhovor s první ostravskou televizní hlasatelkou Evou Mudrovou si můžete přečíst ZDE.