O premiéře rozhodl hod mincí, říká jedna z představitelek Luisy Pavla Gajdošíková

Jak se těšíte na postavu Luisy v inscenaci Úklady a láska, v čem je vám sympatická?

Především v podobnosti se mnou samotnou. Vždy se snažím vycházet ze sebe. Koukám samozřejmě okolo a říkám si, ke komu a k čemu se dá jistá situace či postava připodobnit. Tu konečnou fázi ale nakonec hledám sama v sobě, ve svých zkušenostech. Snad to bude uvěřitelné. Luisa mě baví. Snad jen zkoumání, jakou cestou se vydat, mi dává občas zabrat. Takže ve fázi před premiérou se trošku chvěji, ale zároveň se taky těším.

Proč je u Bezručů uváděn zrovna starodávný klasik Schiller, v dnešním moderním 21. století?

No, příběhy o lásce dvou mladých, kterým okolnosti nepřály a dovedly je k nejhoršímu, asi známe. Taky se říká, že láska je dobré téma v jakékoliv době. Věřím tomu. Je to ale také hra o úkladech, a ty jsou snad čím dál tím aktuálnější. Kolikrát ani nemůžu uvěřit, jak se lidi k sobě můžou chovat. Nechci si hrát na hrdinku, ale jen občas pozoruji a myslím, že lidem schází upřímnost a soudnost. Snad proto Bezruči nastavují zrcadlo.

Bezruči a klasika, to znamená stoprocentně nějakou inovaci, kam až se půjde v tomto případě?

Příběh se odehrává na stadionu. Ten má jistou symboliku odlišných společenských vrstev a proměňujících se nálad. To je jedna z mála inovací, jinak jde spíš o nějaké bezčasí, kde se odehrává tento příběh.

Jak se s Luisou seznamujete? Co je pro ni charakteristické?

Řekla bych, že je to bezprostřední a impulsivní děvče. Věci vidí takové, jaké jsou, a proto možná nechápe lidi, co jí přesvědčují, že nebe je černé a stromy nešumí. Baví mě taky pozorovat, jak v těch „úkladech“ neumí chodit.  Myslím, že jedním z charakteristických rysů bude u Luisy obětování se pro ostatní.

Ten příběh o lidech, co se mají rádi a nemohou být spolu, vám něco připomíná?

Něco asi ano.

Prezidentův syn, chudá dívka, nad tím se dnes asi už  nikdo nezastaví, nebo ano?

Nevím, neumím si představit holku, co by šla na takové rande.

Můžete prozradit nějakou zajímavý moment hry, který je pro vaši postavu rozhodující?

Dost mě baví chvíle, které Luisa tráví se svými rodiči. Matku mi hraje Kateřina Krejčí a otce Stanislav Šárský. Baví mě tihle Millerovic. Nejsem sice rodič, ale dokážu si představit, že to, co mohou ztratit milenci Luisa s Ferdinandem, se nedá srovnávat s tím, o co by mohli přijít jejich rodiče. V naší textové úpravě se maminka sice sekne někde ve vězení pro poběhlice, což je docela stručné, ale zato s tatínkem je ještě mnoho scén, které mi přijdou dojemné.

Můžete prozradit, kde a jak v tuto chvíli hledáte pro svou postavu inspiraci?

Snažím se, co nejvíce chodit na procházky do přírody, do hor, do lesa. Tam čistím hlavu a průdušky od našeho ostravského ovzduší. Právě v přírodě mě baví přemýšlet o věcech, na které nemám v běžném pracovním presu čas. Tam chodím pro rady. Občas tam potkám i nejednoho moudrého člověka.

V inscenaci je několik alternací, vy se o Luisu ucházíte společně s kolegyní Sarah Haváčovou. Podle čeho se rozhodlo, kdo bude zrovna obsazen na premiéře?

Rozhodla to hozená mince. Bylo těžké určit, kdo je lepší nebo horší, jelikož jako Luisa jsme každá jiná. Jsem ráda, že jsem se takhle mohla se Sarah poznat a sblížit. Alternujeme se ještě v jedné menší roli komorné Žofie, takže nebojte, flákat se nebudu. Sarah bude hrát Luisu 15. ledna a já 19. ledna.

Házíte si mincí i v osobním životě, nebo jdete přímo za svým cílem?

Nevím, jestli jdu za cílem, ale mincí si určitě neházím. Ani to neumím (úsměv).