Ivana Martáková o filmech s mentálně postiženými neherci: Našim cílem není diváky dojímat

Produkci snímků s mentálně postiženými neherci se věnujete už několik let. Mohou je pravidelně vidět například účastníci přehlídky Mental Power Prague Festival. Jak jste se k této činnosti dostala?

Když jsem před lety navštívila tento festival poprvé, byla jsem unesena možností natočit snímek s mentálně postiženými. S organizátory jsem se nejprve dohodla na ostravských ozvěnách tohoto festivalu. Pak jsem si řekla, jestli by něco podobného nešlo realizovat také tady. Znala jsem herce z divadla, lidi od televize, takže jsem se je rozhodla oslovit a už další rok jsme měli na festivalu v Praze také svůj film Voňavá pochoutka.

Bylo těžké sehnat profesionální tým lidí, kteří se vydají na nejistou cestu, jako je práce s lidmi, se kterými se komunikuje nestandardně?

Hostovala jsem v divadle, takže jsme nějaké zkušenosti měla odtud. Ještě dříve, než jsme začala hledat ochotného režiséra, tak jako první krok znamenalo oslovit kameramana, byl to Petr Kožušník z České televize. I když jsem neměla žádné peníze, tak mi jej lidé doporučili. Pak jsem se potkala s režisérem Pavlem Šimákem. Ten sice v současnosti působí v Praze, ale na natáčení si udělá vždy čas a ochotně do Ostravy přijede.

Vaším nejnovějším filmem je povídka The Line, která vznikla za finančního přispění z provozu netradiční kavárny Mental Café. Zároveň dokončujete snímek Casting, ve kterém bude hrát například Bolek Polívka nebo Klára Issová. Jak byste tyto snímky představila?

Casting, to je taková naše „neverending story“. Realizujeme jej dva a půl roku a bude mít také zhruba pět minut. Jde o nápad fotografa Radovana Šťastného. Jedná se o filmový casting, situace je ale obrácena, mentálně postižení vyhazují naše slavné herecké hvězdy. Před dvěma lety jsme využili Shakespearovských slavností a nalákali jsme pár hvězd, aby se nechaly vyhodit od castingu – jsou to opravdové hvězdy jako Jiří Langmajer, Bolek Polívka, Klára Issová nebo Jan Přeučil. Natočili jsme záběry s porotou a pak jsme ještě potřebovali dotočit pointu, nakonec se nám to protáhlo na dva a půl roku. Mezitím se vystřídali kameramani a střihači, teď před Vánoci mi přišel výsledný sestřih. Tomáš Rossi pro něj musí zvolit vhodnou hudbu. Koncem ledna, poslední týden bych chtěla mít premiéru v Cooltouru.

A The Line?

Název The Line je tady ve významu hranice. Máme čtyři nebo pět povídek a toto je jen jedna z nich. Jedná se o hranici, která může vzniknout, když se člověk stane postiženým. Třeba po porodu nebo autonehodě. Princip je o tom, kdy nacházíme přesně okamžik, ve kterém se rozhoduje o lidském osudu. Dochází k nějaké komplikaci a rozhoduje se o dalších okamžicích, na závěr se v příběhu objevuje anděl, postižený na vozíku. Během prvního roku rodiče zjišťují, zda je jejich potomek v pořádku.

Do pěti minut jste vměstnali jeden lidský rok?

Pokusili jsme se o to. Uvidíme, nakolik to bude divácky srozumitelné.

Jak hledáte náměty pro tyto filmy?

To je to nejtěžší. U prvního filmu jsme vyšli z příběhu spisovatele Jeroma Klapky Jeroma Tři muži ve člunu, což nám přihrál dramaturg Národního divadla moravskoslezského Marek Pivovar. Společně s režisérem Pavlem Šimákem hledáme další náměty, ale není to lehké. Nechceme tvořit tím stylem, že bychom přímo upozorňovali na výlučnost postižených. Naopak natáčíme normální film. Samozřejmě jde o to, abychom se s našimi „herci“ dobře poznali, ale i tak je realizace snímku společnými silami celkem složitá.

Přesto se vám jich už několik podařilo natočit a promítnout na festivalu. Je těžké pracovat na filmu s mentálně postiženými?

Jde o kolektivní práci režiséra, scénáristy a produkce. Na začátku jsem měla zkušenosti ze sdružení Bílá holubice, kde jsou fyzicky postižení, říkala jsem si, že to bude podobné. Ale mentálně postižení jsou jiní. Pro mě fungují jako dobíječi baterek, jsou super, je s nimi sranda a celkově působí velice pozitivně. Při natáčení to nebylo lehké, mají krátkodobou paměť a nedokážou ztvárnit pocity na požádání režiséra, takže to bylo spíše prozkoumání terénu, kudy se vydat.

Daří se vám tento typ snímků dostat do i distribuční sítě?

Při natáčení prvního filmu jsem byla naivní a myslela jsem si, že po těchto snímcích sáhnou třeba televize, ale je to těžké. V Minikině nám Voňavou pochoutku promítali jako předfilm celý týden, to jsem ještě měla energii film co nejvíce propagovat. Za ty roky, co sleduji tento typ snímků, tak se zvedla jejich kvalita, ale zatím jsme nenašli adekvátní cestu jako je lépe dostat k divákům. Nejprve to byl můj sen, tvořila jsem s nadšením, ale teď už to poněkud opadá, uvidíme, jak se bude dařit dál.

Pomáhá natáčení filmů mentálně postiženým?

Na prvním natáčení to bylo šest dní v kuse, co jsme spolu byli od rána do večera. Nevidím do jejich hlav, ale ukázal se zřetelný rozdíl mezi prvním a čtvrtým natáčecím dnem. Také na festivalech, kde je možnost vnímat tyto neherce jako filmové hvězdy, se jim zvedá sebevědomí.

Jak probíhal casting v případě vašich neherců?

Vybírali jsme nejméně postižené, v menších rolích pak mohli být více postižení. Víte, oni mi spíše často přijdou jako sociálně nevyvinutí, než že by byli postiženi. Většina z nich se mi jeví jako normální lidé. Jsou soběstační, bydlí samostatně, jsou schopni si uvařit, jsou zruční.

Jakou máte v tomto případě neobvyklého spojení profesionálů a amatérů tvůrčí filozofii?

Nejde o to, vystavit handicap na odiv, nejde o to, za každou cenu dojímat. Jsou součástí příběhu o jejich životě o úskalích, nemám ráda, když se za každou cenu tlačí slzy. Dáváme jim takové úkoly, aby je uhráli a aby to bylo i pro řadového diváka uvěřitelné.