ANKETA: Nejlepší výtvarné počiny roku 2015 očima umělců, galeristů, teoretiků a kurátorů

Zbyněk Janáček, výtvarník, děkan Fakulty umění Ostravské univerzity: Asi by takových výstav nebo počinů bylo víc, ale rozsahem a významem to byla jednoznačně výstava Stanislava Kolíbala Sochy a kresby 1954-2015 v Galerii výtvarného umění Ostrava. Byla dlouho plánována, pečlivě autorem připravena, s kvalitním katalogem se soupisem soch a reliéfů.  Sumarizující charakter výstavy pak vysvětluje, proč ne vždy byly prostory Domu umění dostačující, a tedy znovu se ukazuje, že potřeba dostavby GVUO je zcela zásadní a nevyhnutelná, pokud i v Ostravě v budoucnosti budeme chtít vidět opravdu velké výstavy (a nejen rozsahem, pochopitelně, jako byla právě tato).

Hana Puchová, malířka: Událo se toho v Ostravě daleko více, ale pokud si mám vybrat jenom jednu událost, vybírám výstavu Stana Filka v Galerii města Ostravy PLATO. Velice na mne zapůsobil způsob, jakým se Stano Filko zmocňoval světa. Bylo mi to blízké i vzdálené, ale rozhodně fascinující.

Vladislav Holec, kurátor Galerie Holec a spolukurátor Galerie Dole: Nejvíce mne zaujaly výstavy Pavla Šmída a Hany Puchové v galerii na Sokolské (kurátor Ing. Milan Weber). Neodpustím si poděkování všem, kteří zachránili před likvidací plastiku Směrník Václava Uruby.

Jiří Surůvka, vizuální umělec, performer a pedagog: Mezinárodní festival performance MALAMUT OSTRAVA 2015, samozřejmě…

Ei, malířka: Na zadek mě posadila výstava Franta / Vladimír Škoda v Domě umění, a to převážně Frantovy velkoformátové malby.

Jindřich Štreit, fotograf a pedagog: Myslím, že jedním z nejsilnějších zážitků pro mne byla byla výstava Stanislava Kolíbala.

Tomáš Knoflíček, výtvarný teoretik a pedagog OU: Jednoznačného favorita nemám, takže uvádím spíš výčet výstav, které mi utkvěly v mysli. Stanislav Kolíbal v GVUO, Václav Magid v Galerii města Ostravy PLATO, Martin Hrubý tamtéž, Rafał Milach, respektive Evžen Sobek ve Fotografické galerii Fiducia, Jana Babincová a Josef Mladějovský v Galerii Dole a Radovan Čerevka či Libor Novotný v Jámě 10. No a pak je to určitě závazný příslib města, že PLATO už konečně získá statut standardní příspěvkové organizace. Tak snad jsem to tímto nezakřikl.

Z díla vizuálního umělce Václava Magida. (Foto: PLATO)

Martin Klimeš, výtvarný teoretik, propagátor současné hudby a kurátor (např. Galerie malby v Divadle Antonína Dvořáka): Bohužel jsem se letos minul s Kukačkou i Malamutem. Do galerií a výstavních síní chodím v posledních letech především, abych se dověděl, zda tam chodit mám a pokud ano, tak proč. Dosud jsem přesnější odpověď nedostal. To dění okolo, kontexty, přemýšlení, pochybnosti a nacházení mi přijdou důležitější než samotná výstava. Ale na výstavě Václava Magida Autonomie v ostravském PLATO jsem měl pocit, že potřebuji a chci výstavu vidět vícekrát, abych si ji dobře ohmatal.

Milan Weber, kurátor Výstavní síně Sokolská 26: Organizátoři či spoluorganizátoři výstav by se zásadně neměli vyjadřovat k těm akcím, které sami připravili. Z tohoto důvodu ponechám bez komentáře výstavy v síni Sokolská 26. Nejvýznamnější výstavy roku 2015 byly z mého pohledu bezpochyby ty, které se uskutečnily v Galerii výtvarného umění v Ostravě (Domě umění). Jmenovitě výstava Stanislava Kolíbala – Sochy a kresby 1954–2015 – byla naprosto jedinečná a mohla by být v této podobě prezentována kdekoliv na světě. Ostatně zdejší rodák Kolíbal náleží již více než půlstoletí do světového kontextu. Na rozdíl od některých výtek týkajících se velkého počtu vystavených děl jsem měl naopak dojem, že v této „zhuštěné“ konstelaci se Kolíbalova výpověď ještě více umocnila. Z dalších loňských výstav GVUO bych připomenul letní výstavu česko-francouzského sochaře Vladimíra Škody nebo výborný výstavní počin REDUCTIVE z počátku roku prezentující čtyři generace současných nizozemských umělců zabývajících se konkrétním uměním a geometrickou abstrakcí, tedy výpovědím, které v ČR nenacházejí velkou odezvu, avšak v mnoha zemích, třeba v Německu, Polsku, Maďarsku a rovněž tak v Nizozemí jsou přijímány s větší citlivostí. A neměl bych zapomenout na inspirativní výstavy Kabinetu architektury. Díky za ně!

Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského: Výstava Stanislava Kolíbala v Galerii výtvarného umění Ostrava, výstavy Pavla Šmída a Hany Puchové v Galerii Sokolská. A já si k tomu přidám svou radost, že se podařilo zrealizovat bustu Emericha Gabzdyla, originální nádherné dílo ostravské sochařky Šárky Mikeskové umístěné  ve foyeru Divadla Antonína Dvořáka.

Radovan Lipus, popularizátor moderní architektury a režisér: Za nesmírně cenné považuji veškeré výstavní, ediční i edukační aktivity Kabinetu architektury. Je obdivuhodné, co díky prostoru v Domě umění dokáží připravit kurátoři Jaroslav Němec a Tadeáš Goryczka! Tím spíš že je granty, sponzoringem ani dotacemi nikdo zrovna nehýčká. Klobouk dolů!

Pavel Hruška, literární a výtvarný teoretik, publicista: Z výstav v uplynulém roce to byly Let’s cook Bronislavy Orlické a Suprematický výprask Josefa Mladějovského v Galerii Dole (Klub Fiducia), malby Pavla Šmída (Sokolská 26) a výtvarné kreace ukrajinského malíře Igora Guseva (Jáma 10), Měřítka touhy Iriny Koriny (PLATO) a též velká retrospektivní přehlídka děl Stanislava Kolíbala Sochy a kresby 1954 – 2015 v GVUO (Domě umění). Pochvalu si zaslouží i pamětní deska spisovateli Vladimíru Macurovi instalovaná na domě v Ostravě-Přívoze, jejímž autorem je sochař Jan Šnéberger, stejně jako busta baletního mistra Emericha Gabzdyla umístěná ve foyer Divadla Antonína Dvořáka, která nese originální rukopis sochařky Šárky Mikeskové. Oba zmínění umělci dokazují, že i k těmto tradičním a poněkud „menšinovým“ žánrům lze přistupovat s velkou dávkou výtvarné invence a osobitosti. Velké uznání patří i nedávno do provozu uvedené internetové databázi uměleckých děl v architektuře a veřejném prostoru města Ostravy (vyšla k tomu i speciální mapa!). No a našly by se i další jednotlivé pozoruhodné počiny loňského roku, například v kreacích a tvorbě výtvarníků jako jsou Malík, Fraisová, Tiliu, Puchová (Galerie: Wurst, PLATO v Trojhalí, Sokolská 26)…

Dita Eibenová, dramaturg doprovodných programů Galerie města Ostravy PLATO: Výstava Václava Magida Autonomie a Mše vizuálního umělce Artura Zmijevského – obě v Platu. Intervence Kukačky. Busta Emericha Gabzdyla v Divadla Antonína Dvořáka, kterou vytvořila sochařka Šárka Mikesková, výstava Hany Puchové na Sokolské 26, jednodenní expozice díla Martina Cacha čítajícího 4000 (?) kreseb v Trojhalí kurátorů Elli a Ivana Motýlových. Na Ostravských dnech 2015 scéna u Kotíkovy opery Mistrovská díla řešená Davidem Bazikou a prostorová instalace-kompozice Alvina Luciera. Zpráva, že magistrát schválil záměr zřídit galerii města Ostravy jako standardní instituci. Energie okruhu osobností kolem Fiducie investovaná do debat o koncepčním přístupu k veřejným prostorám a stavbám a dále databáze www.ostravskesochy.cz Jakuba Ivánka, Fiducie a okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu – oboje by patřilo spíše do péče institucí než iniciativy zezdola, je to obdivuhodné.

Hana Puchová: Přívozská škola

Petr Hruška, básník a poetický uvaděč mnoha vernisáží: Ke své škodě (soudě podle ohlasů) jsem v roce 2015 přišel o výstavu malíře Pavla Šmída na Sokolské 26 a také o vánoční strom Elli Tiliu instalovaný během adventu v Trojhalí. Ale nezapomenutelnou pro mne zůstává výstava Hany Puchové (Sokolská 26) a pak pamětní desky, které se v Ostravě počaly poslední dobou rozsévat a které mají vysokou výtvarnou úroveň: Mám na mysli ty chytré věci z dílny Šárky Mikeskové a Jana Šnébergra. A Surůvkova instalace Sýr! v Galerii Lauby – kruťárna k popukání.

Ilona Rozehnalová, majitelka Antikvariátu a klubu Fiducia, zakladatelka Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu: 1) Busta věnovaná Emerichu Gabzdylovi od sochařky Šárky Mikeskové. Pojetí busty z dílny sochařky Šárky Mikeskové je mimořádné. Šárka se nezalekla jak zadání, tak prostředí, do kterého měla být deska umístěna (velmi tradicionalisticky pojatá vstupní hala Divadla Antonína Dvořáka). Její busta je nekompromisní a přitom subtilní, Šárka opět přišla s něčím mimořádným, klobouk dolů. Samozřejmě je třeba ocenit také odvahu zadavatelů, zejména ředitele Národního divadla moravskoslezského Jiřího Nekvasila, který tímto počinem navázal na předchozí aktivity ve formě pamětních desek významným osobnostem ostravského divadla, jež v divadle rozjel před několika lety spolu s tehdejší projektovou manažerkou divadla Ditou Eibenovou. Busta Šárky Mikeskové je pro Národní divadlo moravskoslezské výrazným krokem vpřed směrem k současnému uměleckému výrazu a doufejme, že se v budoucnu dočkáme dalších takových počinů. Jde o vzorový příklad, jak otevřít prostor současnému umění a současné soše – když jsme připravovali novou databázi www.ostravskesochy.cz, zjistili jsme, že soch po roce 1990 iniciovaných městem je minimum. Ve městě dlouhodobě chybí soutěže na sochy a umělecká díla ve veřejném prostoru. V posledních letech se naopak rozmohla móda „darovaných“ soch a všemožných dočasných zápůjček. Každoroční tragédie dočasných instalací soch na Masarykově náměstí letos dosáhla vrcholu v podobě – naštěstí po protestech odstraněné – „valašky“. Přitom například zmíněná Šarka Mikesková již má na kontě několik skvělých realizaci v rámci ostravského festivalu Kukačka – její Duše ženy (socha z pneumatik) ve vestibulu Nové radnice patřila mezi to nejlepší, co festival nabídl, a je škoda, že město dosud o tyto ani další sochy neprojevilo žádný zájem.

2) Záměr zřídit příspěvkovou organizaci městské galerie a přesunout ji do centra. Jsem ráda, že se současné vedení města rozhodlo zřídit příspěvkovou organizaci ostravské městské galerie. Tím se konečně rozetne spor o to, jakou formu by měla tato instituce mít, a vrátíme se zpět ke standardní a transparentní formě vedení takové instituce. Každé město, které chce nastartovat proměnu směrem k tzv. „smart city“ s dlouhodobou vizí rozvoje, musí mít zodpovědné vedení, které je na základě dialogu s občany tím, kdo otáčí kormidlem a udává směr. Několikaletý spor kolem vzniku městské galerie, jenž nyní bude naštěstí uzavřen zřízením řádné instituce, je dobrou ukázkou toho, jak to dopadne, když se rozhoduje účelově a nikoli s dlouhodobou vizí. Ukázalo se, že koncept městské galerie jako projektu soukromé instituce financovaného městem není funkční, protože neumožnuje galerii další rozvoj. Podle materiálu vypracovaného uměleckým šéfem galerie Markem Pokorným je navíc problematické a do budoucna neperspektivní také umístění městské galerie v Gongu v Dolní oblasti Vítkovice. Na obě věci upozorňovalo sdružení Kunsthalle Ostrava již od počátku sporu. Jsem ráda, že jsme se konečně dopracovali k řešení, které umožní městské galerii další růst a dlouhodobou perspektivu.

Dále kvituji s povděkem záměr přesunout městskou galerii do centra. Rýsuje se zde šance, že by se městská galerie mohla usídlit v objektu městských jatek a vedlejší prodejny bývalého Bauhausu. Tento prostor osobně považuji za ideální, a pokud by se městu povedlo jatka koupit, zrekonstruovat, přesunout tam městskou galerii a v bývalé prodejně Bauhausu zřídit ateliéry Fakultě umění, byl by to opravdu mimořádný počin.

Z vernisáže výstavy Stana Filka v PLATO. (Foto: Martin Popelář)

Kamil Drabina, kurátor Galerie Langův dům ve Frýdku-Mstku: Jistě bude mnohokrát citována výstava Stanislava Kolíbala v ostravské Galerii výtvarného umění (Sochy a kresby 1954-2015). Retrospektiva navazuje na Kolíbalovou výstavu v GVU v roce 2009, kde byly představeny autorovy rané práce (Archiv/ Ostrava 1943 – 1949) a rovněž významná část jeho tvorby – knižní ilustrace (Kresby ke knihám 1947 – 1994). K výstavě v roce 2015 byl vydán katalog se soupisem soch a reliéfů od roku 1954 do 2014, což je významným počinem. Kdo měl možnost vidět Kolíbalovou výstavu ve Veletržním paláci NG (Kresba za kresbou, únor až květen 2015), má poměrně kompaktní přehled o jeho volné tvorbě. Za zmínku stojí autorské bibliofilské vydání knihy Prostor neprostor (u příležitosti uváděné výstavy v NG – to je profesionalita!!) a to s citacemi, úvahami a reprodukcemi cyklu kreseb (v nákladu 100 ks). V rámci výstavy v GVU Ostrava proběhla beseda s autorem v Divadle Antonína Dvořáka a rovněž komentovaná prohlídka výstavy – posluchači kvitovali autorovou duševní svěžest i paměť a fyzickou kondici v jeho devadesátinách.

Přibližně souběžně byla v GVU Ostrava zahájena výstava Eduarda Ovčáčka s názvem Grafika je dar. Možná není všeobecně známo, že je to skutečný dar. Ovčáček daroval GVU Ostrava konvolut svých grafik, které budou postupně vystavovány až do září 2016. Takový autorský dar je záslužným počinem a zaslouží veřejné díky.

Možná díky letním vedrům trochu zanikla výstava v Galerii PLATO. Stano Filko (1937) se představil instalaci s názvem 5D. Vernisáže se již nemocný autor nemohl zúčastnit, zemřel v říjnu. Možná výstava nebyla pro neinformovaného diváka zcela pochopitelná, ale v kontextu Filkova vývoje byla logickým počinem. Patřil mezi průkopníky konceptuální tvorby v bývalém Československu. Trojice autorů Stano Filko, Miloš Laky a Ján Zavarský představili v letech 1973-74 Manifest Biely priestor, který byl inspiraci pro další konceptuální tvorbu na Slovensku u dalších autorů (Mlynarčík, Koler, později Sikora, Tóth, Mudroch a jiní). V současné době je slovenský koncept šedesátých a sedmdesátých let často zařazován do světového kontextu. Galerie města Ostravy PLATO dokáže překvapit.

V Galerii města Třince – Trisia představila svůj zajímavý projekt Double story polská sochařka Agata Agatowská (1976). To byla příležitost navštívit i výstavu Josefa Mladějovského (1986) rovněž v Galerii města Třince, ale v knihovně (Suprematistický výprask II). Samotná stavba knihovny stojí za pozornost, ale znovu si uvědomuji, že mnohá i větší města městskou galerii nemají, přitom stačí málo. Kultivované komunální politiky a znalého kurátora. Třinec je v tomto ohledu příkladný.

Yveta Ellerová, terapeutka a básnířka: Nebylo toho málo, koukám. Zkraje roku 2015 jsem se pořádně nad(e)chla výstavou Bohumila Kubišty Zářivý krystal. Měla jsem na ni jen čtyři dny v roce 2015. A pak? Vybírám z mnoha dobrého – pořadí nehraje roli: Galerie současné malby v Divadle Antonína Dvořáka, tam kromě jiných Marek Pražák, Katarina Szanyi, Jiří Surůvka. Zůstanu-li v Divadle Antonína Dvořáka, pak busta baletního mistra Emericha Gabzdyla z tvořivých rukou sochařky Šárky Mikeskové. Zůstanu-li u sochařů, přidávám Jana Šnébergra, autora rovněž inspirované a nápadité pamětní desky, tentokrát literárního vědce Vladimíra Macury. Koukám ve vzpomínkách dál – Jiří Surůvka s Petrem Lysáčkem a jejich nepřekonatelný umělecký „stánek“ a performance v rámci projektu PLATO na Colours; a také Lysáčkova podařená výstava v Galerii Beseda. Výstavy v Klubu Les a v něm mimo jiné obrazy Václava Pazdery nebo nepředpokládaná, ale o to krásnější výstava obrazů Elli Tiliu Motýlové, a nepochybně také její vánoční strom v Trojhalí. Malířka Hana Puchová s originální osobitostí v každém z obrazů, které vystavuje v galerii na Sokolské. Ve zmíněné galerii mne kromě krásných obrazů bohužel zaujala paní v kanceláři, paní „nevrlá“, která nám prodala vstupenky tak protivně, jak už jsem dlouho nezažila. Podobnou zkušenost bohužel měli i jiní. No, škoda.

Zpátky k umění – prostě bylo toho více, než mohu sdělit, přidám ale ještě dvě tiché osobnosti. Tou první je fotograf Pavel Šmíd (mj. fotograf Václava Havla) a jeho výstava fotografií Dvojice v Divadle Aréna. Druhou je výtvarnice, výrazně tichá, ale výrazná: Ivana Štenclová – možná také vás zaujme třeba její lebka z 50 ks perforovaných plechů (nikoliv její lebka vlastní, ale její tvorba). A nepochybně výstavy ve Fiducii. Stop.

Shrnuto, podtrženo: Mám velkou radost, Ostrava žije, žije uměním a v umělcích, tak snad to politici a úředníci už jednou pochopí, že bez umění se žít nedá, že i oni bez něj zahynou, a pokud neví, co je fakt dobré, ale mají kompetence k podpoře, tak ať se raději dvakrát zeptají. Nemusí volat hned mně, ale třeba zmíněným umělcům, kteří sebe upřednostňovat určitě nebudou, není jim to vlastní, ale dobré nosí v těle, vědí o něm, umí ho stvořit i doporučit. Mějte světlý rok!

Martin Šenkypl, básník a výtvarník: Na odpověď bych asi potřeboval větší časový odstup a patřičnou náladu; takže jmenuji to, co mi hned v paměti naskočí – výstava Hany Puchové Mluv potichu, ať tě slyším ve Výstavní síni Sokolská 26, poněvadž má výrazný a nezpochybnitelný styl. Dále výstava Redesign Ivo Sumce v Galerii současné malby ve foyeru Divadla Antonína Dvořáka. Bohužel jsem více nesledoval dění kolem ostravské Kukačky, přesto jsem viděl krátkou prezentaci shrnující letošní ročník a myslím, že každý ze zúčastněných svým přínosem město oživil a zneklidnil.

Miroslav Šnajdr, malíř: Jednoznačně letní setkání v hlučínské galerii Wurst. Podprahový útok zuřivé zastánkyně alternativního léčitelství na nic netušícího blahosklonného galeristu mi otevřel mystické třetí oko. Tento souboj Titánů (z nichž jeden nic netušil) mě hluboce ovlivnil a v malbě mě vrhl na křivolaké stezky esoteriky (pod vedením toho nejpovolanějšího mistra, mága Doctora Strange).

Martin Smékal, fotograf: Ze široké nabídky možných zážitků v oblasti výtvarného umění v Ostravě v roce 2015 svůj výběr soustředím pouze na obor fotografie, ke kterému mám nejblíže. A z tohoto užšího výběru mě snad nejvíce zaujala prezentace fotografického projektu Ostrava v důchodu Ondřeje Durczaka (*1989), který několik let systematicky fotografoval chátrající nebo zaniklá místa Ostravy. Výběr z rozsáhlého souboru vystavil v létě 2015 v rámci festivalu OstravaPhoto 2015 a na samostatné výstavě ve Vítkovicích v prosinci 2015, představil na několika konferencích a sympoziích a jeho projekt nakonec vyústil ve vydání stejnojmenné publikace. V souboru pochopitelně převažují dokumentární snímky a popisné informace, ale čtenář v knize nejde i řadu fotografií s výtvarným přesahem a citlivým zachycením genia loci města Ostravy.

Dvojnásob příjemným překvapením je setkání s tvorbou autora, který sice nemá žádnou publicitu, přesto si jeho práce zaslouží pozornost. Takovým překvapivým zážitkem pro mě byla výstava Austrava – město, které bolí, kterou v prosinci uspořádal Svatopluk Antoš (*1952) v prostorách porubské kavárny Kafárna a která je dosud přístupná do 11. ledna 2016. Antošovy snímky městských krajin zaujmou zvláštní kvalitou, která však nespočívá v povrchní atraktivitě, obvyklé pro některé autory zabývající se ostravskou tematikou. Jeho převážně černobílé fotografie vyvolávají zvláštní pocit tajemna, ze kterého vystupuje leitmotiv jeho snímků – trojice komínů a chladících věží třebovické elektrárny, místo kde kdysi trávil dětství a ke kterému se nyní opakovaně vrací se svým fotoaparátem.

Pamětní deska Vladimíru Macurovi v Korejské ulici. (Foto: Vladimír Michna)

Vladimír Jaromír Horák, výtvarník a básník: Pokud bych se měl zamyslet nad výtvarnými počiny uplynulého roku, které mne nejvíce oslovily, zmínil bych se tady alespoň o třech, které by nebylo, podle mého názoru, záhodno opomenout. Prvním z nich bylo odhalení pamětní desky z dílny sochaře Jana Šnébergra na domě v Korejské ulici v Přívoze, která připomíná ostravského literárního vědce a prozaika Vladimíra Macuru, jenž zde pobýval u svého dědečka. Nejde vlastně ani o pamětní desku, ale o drobný monolit spojující ve výtvarném pojetí prvky vážnosti i hravosti. Hravost tu vyjadřuje takřka komiksové zobrazení literárního vědce zdravícího kolemjdoucí estonským pozdravem tere (česky ahoj nebo nazdar), které upomíná na to, že se Macura intenzívně zabýval také estonskou literaturou.

Druhým výtvarným počinem, který mne zaujal, bylo odhalení busty bývalého šéfa souboru baletu Emericha Gabzdyla ve foyeru Divadla Antonína Dvořáka, kterou vytvořila sochařka Šárka Mikesková z čirého křišťálu foukaného do formy na soklu z lipovského mramoru. Busta je pojata symbolicky a avantgardně, a tvoří tak velmi kvalitní protiváhu dalším třem, v podstatě, realisticky pojatým bustám zde již dříve umístěným.

A třetím počinem, který bych chtěl zmínit, je realizace performera a výtvarného umělce Jiřího Surůvky v Galerii Lauby s názvem Sýr. Paroh, jak přátelé Jiřímu říkají, zahájil vernisáž uměleckou produkcí, kdy asi deseti neúspěšnými pokusy střílel z revolveru do prostor Ostravského muzea. Nakonec se mu ale opravdu vystřelit podařilo. Jeho teroristická činnost tak určitě nedosahuje kvality jeho činnosti umělecké, což je mu bezpochyby ke cti. Jiří Surůvka zde pracuje s velmi aktuální tematikou geopolitického charakteru, kterou, i když to tak na první pohled nemusí vypadat, představuje opravdu citlivě, ale také velmi intenzivně. Divákovi tak dává možnost prožít až tragikomický pocit různých dimenzí vztahujících se k problematice terorismu. V Surůvkově realizaci se jedná o téma, které patří k základním existenciálním problémům zaměstnávajícím mysl člověka žijícího v současném postmoderním světě.

Co se skrývá za oponou? To můžete vidět až do 24. ledna 2016. (Foto: Ivan Mottýl)

Přemysl Bureš, provozovatel klubu a galerie Les: Těch počinů v této oblasti bylo mnoho a myslím, že většina stála za to, a to je dobře pro Ostravu. Vzpomenu nejčerstvější Surůvkův Sýr v Galerii Lauby před muzeem, nepravidelný cyklus performance Igora Vejsady Proměny v čase v klubu Les, ale i vznik nové galerie Wurst v Hlučíně, kam si rád zajedu nejen za výstavou.

Čtěte také:
ANKETA: Největší hudební zážitek v Ostravě a okolí. Muzikanti a další osobnosti hodnotí rok 2015
ANKETA: Můj největší divadelní zážitek. Ostravští herci a další lidé od divadla hodnotí rok 2015