Když hraju, je mi zas dvacet. Nové album Bandabandu si oblíbí každý, komu je o trochu víc

V kapele Bandaband, která je stálicí ostravské scény, se sešli zkušení muzikanti, kteří už něco pamatují. Asi i proto jejich ambicí není prorazit za každou cenu, ale prostě si jen dobře zahrát. A to je ve výsledku dobře nejen pro ně, ale i pro posluchače.

Hudba Bandabandu vychází sice zejména z blues, ovšem absorbuje v sobě celou řadu dalších vlivů od funky přes jazz až po latinsko-americké rytmy s výrazným přispěním dechových nástrojů. Při srovnání s prvním albem Zážitkomat lze přitom u novinkového Když hraju zaslechnout zřetelný posun, a to jak v aranžích, tak v celkovém vyznění nové desetipísňové kolekce.

I tentokrát jsou velmi důležitou složkou texty, které jsou při srovnání s tuzemským standardem na velmi vysoké úrovni. Na rozdíl od Zážitkomatu, který přinesl v souladu se svým názvem spíše písně inspirované různými zážitky, lze novou nahrávku vzhledem k převažujícímu námětu textů považovat svým způsobem za koncepční album. Trochu zjednodušeně řečeno jde o kolekci návodů, jak s nadhledem a s humorem překonat krizí středního věku.

Na albu Když hraju se skladatel, textař, kytarista, zpěvák a také televizní režisér Martin Rek vyrovnává s tím, s čím bojuje každý chlap, který už má něco za sebou. A nezáleží ani na tom, zda je autorem zásadních textů on, anebo další dvorní textař kapely Lubomír Reich. Texty jakoby vzešly od jednoho autora.

Skvělým úvodem je první píseň Miláčku. Pocity chlapa, který je donucen po mnoha letech oprášit kvádro a uvázat si kravatu, zná spousta mužů. A když ne, tak zcela jistě každý, komu už není dvacet, porozumí textu druhé písně Nízkej tlak: „Nechtěj po mne, abych dneska vstával, v hlavě mi hučí, asi mám nával. Nechtěj po mně nic teď a radši ani pak, dnes to máš marný, je prostě nízkej tlak.“

Album pokračuje písní Když hraju, která mu dala i název a ve které pulzuje příjemný klavírní doprovod Jana Kavky. Martin Rek v této písni dikcí svého hlasu připomíná Jana Saharu Hedla. Jde o jeden z vrcholů alba a zároveň o píseň se silně autobiograficky zaměřeným textem – není divu, že tento song dal název i celému albu: „Doktor mi občas vážně tvrdí, že už přestává sranda. Jediné, co mě vždy postaví na nohy, je tahleta BANDA.“ V závěru písně se přidá velmi slušné saxofonové sólo.

V podobném duchu je i několik dalších songů, i když album obsahuje pár výjimek, které představují vítané vybočení. Jednou z nich je třeba píseň o setkání milenců s všední realitou Modrý z nebe, která je z repertoáru již nežijícího písničkáře Jiřího Tvrze a kterou svým vokálem ozdobila zpěvačka Jana Sklenářová. Píseň Smutný klaun pak přináší trochu otřepané téma – nelze nevzpomenout například na Klaunovu zpověď Pavla Nováka nebo na píseň Klaun z repertoáru brněnské kapely Futurum. „Blíží se konec a on to dobře ví, a šminky z jeho tváře smyly dávno slzy.“ Tak trochu klišé, ovšem v podání Bandabandu jde o velmi sympatickou píseň, navíc příjemně okořeněnou dalším sólem na saxofon i sbory se silně ostravským rukopisem.

Velmi silné je i nádherné blues Věc dávno minulá. Album kromě toho obsahuje i dvě písničky, které lze vnímat spíše jako odlehčení. První je píseň Bell, která je velmi vtipným komentářem k tomu, jak lidstvo začíná blbnout z chytrých mobilních telefonů. Druhým kouskem v žertovném duchu jsou Blůzky, které pojednávají o tom, jak je to v létě hezké, když mají holky sukně „zas o kousek kratší“ a pod blůzkami se tyčí „Beskydy i Himaláje“. Což také plně vystihuje pocity chlapa, kterému už dávno není třicet, i když jde o velmi otřepané a pro někoho jistě i laciné téma.

Tečkou za celým albem a zároveň jeho vrcholem (stejně jako vrcholem tvorby Bandabandu) je závěrečná píseň Tak to jsem já, která přináší naprosto dokonalou symbiózu hudby s textem. Píseň, která je autentickou výpovědí člověka, jenž si uvědomuje svou nicotnost. Píseň, v jejíž druhé polovině se dostávají ke slovu jednotliví členové, aby zahráli krátké, ale opět vždy příjemné a inspirativní sólo. A která zároveň vybízí k tomu, že si album prostě musíte zase někdy pustit znovu. Výtečné finále velmi dobrého a chytře dramaturgicky vystavěného alba.

*

Nová kolekce kapely Bandaband nazvaná Když hraju je nádhernou terapií nejen pro umělce, kteří se na ní podíleli, ale i pro posluchače. Zvlášť v posledních prosincových dnech, když bilancujete tak trochu celý svůj život, můžete při jejím poslechu zažít působivé dejà vu. A to zejména v případě, že se blížíte k věku, v jehož koncovce se místo stále ještě snesitelných „-cet“ začne objevovat povážlivých „-sát“.

Bandaband: Když hraju. Must-art 2015. Celkový čas: 39:44