Talentovaná cimbalistka Gabriela Jílková shání peníze na studium v Maďarsku

Čím je Maďarsko pro cimbalistky lákavé?

Akademie Ference Liszta v Budapešti je na vysoké úrovni, špička v daném oboru. Učí tam mimo jiné vynikající interpretka a pedagožka Ilona Severényi. Škola má v cimbálovém světě dlouholetou tradici. Hudební výuka je tam postavena na jiných základech. U nás je prvořadý nástroj, u Maďarů je důležitá i nauka, především poslechová stránka. Díky tomu dobře slyší a vědí, co hrají. Nemají problémy s pamětí, protože znají souvislosti z nauky. U Maďarů je teorie na stejné úrovni jako hlavní obor – nástroj.

Jak se studuje v Budapešti?

Připadám si jako Alenka v říši divů. Škola je výborná, špičkoví profesoři, nadšení, zapálení, nekompromisní a přes to všechno velmi milí, otevření lidé, kteří se nám kdykoliv věnují i nad rámec povinností. Máme téměř neomezené možnosti mistrovských koncertů. Už jsem poznala několik výborných muzikantů a skladatelů, domluvili jsme si společné koncerty a premiéry skladeb. Snažím se naplno využívat všechny možnosti, které se tady nabízejí, protože nevím, jak dlouho mi to bude dopřáno.

Proč ses dala na cimbál?

Začínala jsem v pěti letech, tak si to úplně nepamatuji. Ale hlavní kořeny jsou určitě v rodině, taťka je basista a cimbalista samouk, hraje v cimbálové muzice a učí na ZUŠ, maminka byla houslistka. Už tehdy mi nejspíš bylo jasné, že cimbál je magický nástroj (úsměv).

Co je na něm tak zvláštního?

Cimbál je zvukově i opticky barevný nástroj. Mnozí se při pohledu na těch 133 strun diví, jak se v něm můžeme vyznat. Těžko se to vysvětluje, ale já zase například obdivuji „dechaře“, kteří do svého nástroje nevidí a tvoří pouze dechem, nátiskem, intonací. U cimbálu se mi líbí přímý kontakt se strunou, můžu díky tomu kdykoliv ovlivňovat barvu zvuku. Dřevěnými paličkami, údery dlaní nebo třeba pizzicatem prsty. V soudobé hudbě je to lákavé, protože se při hře dá využívat téměř všechno. V některých skladbách se skladatelská fantazie dostala až ke hře se zubními kartáčky, možností je strašně moc. Nebráním se užívání tradičního nástroje netradičním způsobem.

Jaký je to nástroj, můžeš ho popsat?

Dříve jsem hrála na tatínkův cimbál, teď už mám několik let svůj vlastní. Od Vladimíra Holiše, což je zapálený výrobce cimbálu, muzikant a cimbalista z Palkovic. Vyrobil ho přímo pro mne. Za roky, co ho mám, jsme se s cimbálem sžili, navzájem si na sebe zvykli. Zvukově mi velmi vyhovuje. Říká se, že cimbál se přizpůsobuje hráči, ale samozřejmě záleží i na tom, jak se o něj staráme. Tedy především na ladění a stylu, jakým na něj hrajeme. Nedávno, když mi ho pan Holiš upravoval, byl nadšený, jaký krásný nástroj vyrobil.

Gabriela Jílková. (Foto: Archiv)

Na cimbál hraješ od svých pěti let. Vzpomeneš na své muzikantské začátky?

Tehdy jsem začala jezdit za paní učitelkou Růženou Děckou do Základní umělecké školy Alfréda Radoka ve Valašském Meziříčí. Hudbě jsem se věnovala, co to šlo – cvičila přes týden i o víkendech, jezdila s taťkou po soutěžích a do hodin k paní Děcké, mnohdy i třikrát týdně. Mamča se zatím starala doma o naše zázemí. Od šesté třídy jsem chodila na Masarykovo gymnázium v Příboře a z devítky pak přešla do Ostravy na Janáčkovu konzervatoř a Gymnázium v Ostravě, kde jsem strávila posledních šest let. Na konzervatoř jsem šla proto, že tam bylo i gymnázium, tedy všeobecné vzdělání. A samozřejmě cimbál – možností pro jeho studium není mnoho. Asi po roce, dvou, jsem si ujasnila, že se chci věnovat hudbě naplno. Konzervatoř mi umožnila plnit mé sny, hrát sólově i v komorních seskupeních.

Jaký je v tom pro tebe rozdíl?

Obojí je jiné, ať už ve způsobu přípravy či v koncertní psychologii. Když jsem sólistkou, cvičím sama a koncert je jen v mých rukou, mohu si v daný moment na jevišti „dělat, co chci“. Když jsem naopak hrála třeba se svým pedagogem Danielem Skálou, cvičili jsme společně, což je inspirativnější, zábavnější, ale také odpovědnější, zvláště na vystoupení. V duetu je důležité, aby na sebe muzikanti ihned reagovali za jakékoliv situace. Hlavní ale stále zůstává, aby živé vystoupení mělo náboj a naplňoval se hudební zážitek společně s posluchači. Radost z hudby je pro mne nejdůležitější. S velkým orchestrem je to zase něco úplně jiného. Tam už to musí jít především podle dirigenta, je třeba dávat hodně velký pozor, sledovat noty i jeho. Když jsem ale hrála s Janáčkovou filharmonií, tak jsem i díky Danielu Skálovi, svému pedagogovi a autorovi v jedné osobě měla koncert nastudovaný téměř pozpátku.

Gabriela Jílková během koncertu. (Foto: Archiv)

Mezitím, co ses učila na konzervatoři, působila jsi na ZUŠ jako učitelka. Co tě bavilo na pedagogické práci?

Mám za sebou dva roky na ZUŠ Zdeňka Buriana v Kopřivnici a měla jsem štěstí na pilné a šikovné žáky. Učila jsem tři cimbalisty, každý z nich byl úplně jiný. Byla to velmi inspirativní a zábavná práce, společný tvůrčí proces. Kudy jsem chodila, přemýšlela jsem, jak jim pomoci, kam se společně posunout.

Teď ses musela se svými žáky rozloučit. Co obnáší studium v Budapešti?

Musím si platit školné, na semestr to je 600 tisíc forintů, v přepočtu asi 60 tisíc korun. Kromě toho ubytování, jídlo, dopravu. Jeden semestr vyjde minimálně na 100 tisíc korun, školní rok na 200 000. Bakalářské studium je na tři roky, další dva roky magistr. Pět let studia bude stát milión korun.

Umíš si vydělat?

Nárazově. Měla jsem jednorázové příjmy z divadla. Také s muzikou, když jsme hráli. Nebo ze sólových koncertů. Při studiu to ale není trvalý příjem, navíc jsem v Budapešti, kdybych byla doma, mohla bych učit. Mrzí mě, že jsem musela opustit své děti na ZUŠ.

Co budeš dělat, abys peníze na studium získala?

Už jsem poslala několik žádostí o stipendium, hledám nadace, sponzory. Každá koruna je pro mne velká pomoc. Díky omezeným finančním možnostem ale zažívám plno veselých chvilek se sedmdesátiletou romskou paní, se kterou bydlím. Nejlevnější ubytování, které jsem prozatím našla. Má to ale i pozitivní dopad, snažím se být ve škole od brzkých ranních hodin až do pozdní noci. Stipendium škola v Budapešti sice poskytuje, uzávěrky ale byly v únoru a já jsem se až v půlce července dozvěděla, že mě na školu přijali, a to už bylo po termínu. Člověk navíc za udělené stipendium musí odpracovat 10 let v Maďarsku. Je to pro mě prozatím velká nejistota, snad se to ale nějak povede. Musím věřit, jinak bych do toho nešla.

S Cimbálovou muzikou Pramínky. (Foto: Archiv)

Gabriela Jílková (*1994), rodačka z Hukvald, je letošní absolventkou Janáčkovy konzervatoře a Gymnázia v Ostravě. Po maturitě pokračovala ve studiu 5. a 6. ročníku konzervatoře ve třídě špičkového cimbalisty a skladatele Daniela Skály. Po celou dobu studia měla vynikající studijní výsledky. Během patnácti let aktivního hraní dosáhla výrazných úspěchů nejen na domácí hudební scéně, ale i v zahraničí (Slovensko, Německo, Maďarsko, Francie). V roce 2009 se stala absolutním vítězkou v celostátním kole soutěže základních uměleckých škol. V letech 2006 a 2014 sólově koncertovala v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkovy Hukvaldy. Spolupracovala také s Ostravským dětským sborem pod vedením Milana Chromíka při natáčení jejich CD s názvem Za Ostravu. V roce 2014 účinkovala na festivalech Janáčkův máj a Hudební současnost. Vedle svého působení na poli artificiální hudby se také aktivně věnuje folklóru s cimbálovou muzikou Pramínky z Kopřivnice, s níž získala první místo na celostátní soutěži ZUŠ v Kyjově a první místo na přehlídce dětských cimbálových muzik Hudební střípky Jaroslava Juráška v Brně.